Ariel

Alexander Běljajev Ariel

Překlad: B. Franěk

Kapitola první Peklo

Ariel seděl na podlaze u nevysoko položeného okna svého pokojíku, připomínajícího mnišskou celu. Nikde nic než stůl, sedačka, lůžko a rohožka v koutě.

Z okna bylo vidět na nádvoří, smutné a tiché. Ani keříček, ani stébélko trávy. Jen a jen písek s drobnými oblázky, jako by ses díval na kousek pouště, ohrazený čtyřmi stěnami věznice s řadami malých oken. Nad rovnými střechami čouhaly vrcholky palem hustě zarostlého parku kolem školy. Vysoká zeď uzavírala park a školní budovy vnějšímu světu.

Jen chvatné kroky učitelů a vychovatelů po skřípajících oblázcích rušily hluboké ticho. Stejně nuzné pokojíky, v jakém bydlil Ariel, obývali všichni chovanci. Svezli je sem do madráské školy Dandarat ze všech konců světa. Byli tu chlapci a děvčátka od osmi let a mezi nimi už odrostlí mládenci a dospělé dívky. Žili zde pospolu jako jedna rodina, ale v jejich tlumených a skoupých slovech a plachých očích nebylo ani stopy po lásce, přátelství nebo příchylnosti, ani záblesku radosti, když se setkávali, a ani stín zármutku, když se rozcházeli.

Všechny tyto pocity od samého vstupu do školy v nich všemi prostředky vyhlazovali jejich učitelé, indičtí bráhmani, hypnotizéři a evropští, většinou angličtí okultisté nového ražení. Ariel byl v tunice, hrubé plátěné košili s dlouhými rukávci. Na nohou neměl ani sandály.

Byl to urostlý, světlovlasý mládenec, asi osmnáctiletý. Podle výrazu obličeje mu však někdy mohl člověk hádat i méně. Světle šedé oči se dívaly do světa s dětskou prostoduchostí, třebaže na vysokém čele se mu už slabounce rýsovaly vrásky jako u člověka, který dost prožil a hodně se napřemýšlel. Podle barvy očí a světlosti vlasů se dalo soudit na evropský původ. Arielova tvář s pravidelnými anglosaskými rysy se ani nepohnula, jako maska. Vyhlížel oknem lhostejně jako člověk cele pohroužený v hluboké rozjímání.

Však také byl. Vychovatel Čaraka Ariela nutil, aby večer co večer prováděl bilanci uplynulého dne, aby se rozpomínal, co všechno se událo od východu do západu slunce, aby si prověřoval svůj postoj ke každé události, jak o ní smýšlel, co by si byl přál, jak si v té které situaci počínal. A z toho všeho, než se směl uložit k spánku, musel Ariel Čarakovi skládat účty, musel se mu vyzpovídat. Zapadající slunce ozařovalo koruny palem a oblaka prohánějící se po obloze. Zrovna přestalo pršet a z nádvoří do cely vál horký, vlahý vítr.

Co všechno se za ten den sběhlo?

Jako vždy se Ariel probudil za úsvitu. Umývání, modlitba, snídaně ve společné jídelně. Na hrubém dřevěném podnose jim přinášeli luče. — placky z mouky — tvrdé, skoro nepoživatelné pražené podzemnicové ořechy a vodu v hliněných nádobách.

A jako vždy vychovatel Saťa vemlouval chovancům, že snídají banány, chutné rýžové cukrované koláčky a všechno to zapíjejí smetanou, a jako vždy stísňujícím pohledem shlížel z jednoho chovance na druhého. A ti pod vlivem sugesce s chutí poj ídali všechno, co se jim předkládalo. Jen jeden z nich, nováček, dosud nenavyklý masové hypnóze, se udiveně zeptaclass="underline" „Ale kdeže jsou ty banány? Kdeže jsou jaké rýžové koláčky?“

Saťa k chlapci přiskočil, uchopil ho za bradu, zdvihl mu hlavu, přísně se mu zadíval do očí a poručiclass="underline" „Spi!“

Pak znovu všechny ujistil, co za dobroty snídají, a i tento chlapec s chutí začal chřoupat tvrdé ořechy úplně přesvědčen, že pojídá banány.

„Jak to, že máš na sobě šálu?“ zeptal se stroze devítiletého děvčátka jiný vychovatel, vychrtlý Ind s černým plnovousem a vyholenou hlavou.

„Je mi zima,“ odpovědělo děvčátko a otřáslo se. Zřejmě je mrazilo. „Horko je ti! Odlož tu šálu!“

„Je to ale vedro!“ Děvčátko odhazuje šálu a sahá si na čelo, jako by si chtělo setřít krůpěje potu. A hned nato zpěvavým hlasem začíná Saťa kázat, že chovanci nesmějí cítit ani teplo ani zimu ani bolest. Duch musí neustále vítězit nad tělem. Děti sedí tiše, snídají mdle, bez zájmu.

A tu zčistajasna chlapec, co se na začátku snídaně dožadoval banánů, vzal sousedovi zlomek luče, rozesmál se na celé kolo — a do úst s ním.

Skokem byl u provinilce Saťa a dal mu pohlavek. Chlapec se rozplakal. Všechny děti jako by zněměly hrůzou. Takhle porušit kázeň! To je něco neslýchaného! Proti smíchu a slzám se v této škole bojuje nemilosrdně. Saťa uchopil jednou rukou provinilce a druhou popadl velikou nádobu. Chlapec úplně ztuhl, jenom ruce a nohy se mu roztřásly.

Arielovi přišlo nováčka líto. Aby nedal znát, co cítí, sklonil hlavu. Ano, velmi litoval tohoto osmiletého děcka. Ale Ariel věděl, jak těžce se provinil tímto soucitem a že se k takovému provinění bude muset Čarakovi kajícně přiznat.

„Má se mu přiznat?“ problesklo Arielovi hlavou, ale ihned tuto myšlenku potlačil. I v myšlenkách si přivykl ostražitosti a tajnůstkářství.

Saťa narazil nováčkovi nádobu na hlavu a přikázal sluhovi, aby výtržníka vyvedl z jídelny. Snídaně skončila v naprostém mlčení.

Ten den opouštělo školu několik chovanců, mládenců a dívek. Právě ukončili studium. Mezi odcházej ícími byl mládenec s tmavou pletí a velikýma očima a dívka — taková milá byla. Tohoto mládence a tuto dívku měl Ariel v skrytu doopravdy rád a věděl, že i oni ho mají rádi. Několik let společného pobytu v Dandaratu je spoutalo přátelstvím. Ale všichni tři pečlivě skrývali své vzájemné city pod maskou chladu a lhostejnosti. Pouze v těch vzácných okamžicích, kdy po nich neslídily pichlavé zraky dozorců a vychovatelů, pohladili se tito tajní přátelé jedinkým letmým výmluvným pohledem a někdy, nestřeženi, si kradí stiskli ruce. To bylo všechno. A všichni tři střežili svá tajná přátelství, jediný poklad oblažující jejich mladá srdce, střežili je jako květinku, která se jenom zázrakem udržela v mrtvé poušti.

Jaká hrůza, kdyby se vychovatelé doslídili jejich tajemství. Jak zuřivě a krutě by tento kvítek rozšlapali a rozdupali! Hypnózou by je přinutili, aby se ke všemu přiznali, sugescí by zavraždili tento horoucí cit a nahradili by jej mrazivou lhostejností.

Tajní přátelé se rozloučili na nádvoří u železných vrat. Ani na sebe na rozloučenou nepohlédli a odjíždějící řekli mrazivě: „Sbohem, Arieli.“

„Sbohem. Sbohem.“ A rozešli se, aniž si ruce stiskli.

Se schýlenou hlavou se Ariel vrací do školy a snaží se nemyslet na přátele, potlačit pocit zármutku — na tajné myšlenky a pocity bude čas až vprostřed nejtišší noci. Ne, tyhle myšlenky a city neprozradí nikomu! Ani zhypnotizován! A právě v tom tkvělo to nejskrytější, nejtajnější Arielovo tajemství, o němž neměl sebemenší tušení ani mazaný Čaraka ani ředitel školy Bcharava. Potom hodina náboženství, okultismu a theosofie. Pak oběd s takzvanými banány, hodina angličtiny, hindustánštiny, bengálštiny, maratchitštiny, sánskrtu… Pak hladová večeře.

„Najedli jste se, že už ani nemůžete!“ vemlouvá chovancům Saťa. Po večeři to, čemu se zde říká seance. Ariel už má za sebou celé toto putování dandaratským peklem, ale musí pomáhat při „praktických cvičeních“ nováčkům. Úzká, tmavá chodba, osvětlená všeho všudy chabým, blikavým plamínkem kahance s čadícím knotem z odpadu bavlny, vede do veliké síně bez oken, osvětlené stejně bezútěšně. Uprostřed je veliký stůl, na podlaze několik rákosových rohoží.

Ariel se skupinkou starších chovanců bez pohnutí a bez hlesu stojí v koutě na kamenné podlaze. Sluha přivádí čtrnáctiletého chlapce.