“Už poletíme?“ šeptl Arielovi do ucha.Ariela se zmocňuje vzrušení. Doopravdy se vznese? V
místnosti, tam se to snadno létalo, ale teď, v bouřce, lijáku, s Šaradem na zádech. Co když spadnou na nádvoří?
Zařinčel gong. Na tuto dobu něco úplně nezvyklého. Poplach! V tu chvíli Ariel v duchu spatřil Bcharavovu rozlícenou tvář, vzpomněl si, jak vyhrožoval. Ariel se vznesl nad střechu. Hlava se mu zatočila, myšlenky se zakalily.
Jako letoun, který zakroužil nad letištěm, než se vydá určeným směrem, zakroužil Ariel nad střechou. Nádvoří už se naplnilo výkřiky, zazněl výstřel, rozžehla se světla venkovních lamp, v oknech se rozblikaly lampičky.
Proudem tropického lijáku se Ariel pustil nazdařbůh, a aby se mu snáz letělo, dal se po větru, dujícím od jihozápadu.
Dole se mihlo nádvoří, rovné střechy, park, zdi.
Vítr unáší Ariela k oceánu. Po levici, ve světle blesků, vidí Ariel pohoří, vpředu madraská světla. V
pevnosti sv. Jiří září ohnivé oko majáku.
Ted letí Ariel nad písečnou planinou tak nízko, že vidí rýžová pole. A opět písčiny. Déšť bičuje tělo, vítr sviští v uších, cuchá vlasy.
Dole se plazí vlak, svítící had. Po vlnách oceánu pluje parník. Blíží se k přístavu, sirény houkají. Madras. Rmutná říčka Kubana se vylila z břehů. Úzké, křivolaké uličky „Černého města“, změť nízkých cihlových domků a bambusových chýší, klaxony aut, zvonění tramvají. Nad střechami města ční kupole observatoře, nabobův palác.
Ted přeletují botanickou zahradu. Ve světle uličních lamp a v záři blesků lze rozpoznat kokosovníky a datlovníky, indické smokvoně s kořáním spuštěným z větví, bambusové háje, kávovníky.
Z cestičky v parku je slyšet výkřiky. Až teď si Ariel uvědomuje, jak neopatrně si počíná, že letí nad městem. Ale let ho tak ohromil, že není pánem svých myšlenek. Chvílemi mu to všechno připadá jako sen. Šarad něco volá, ale v šustotu lijáku a svištění větru mu Ariel nerozumí. Nakonec Šarad vykřikl Arielovi přímo do ucha:
„Lidé nás vidí!“
Místo odpovědi Ariel prudce odbočil na západ k horám. Cítí, že slábne. Celé tělo jako by bylo v parní lázni, těžko se dýchá. Ale musí uletět co nejdál od Dandaratu, pryč od Madrasu. Dunění hromu začíná utichat, liják slábnout, ale vítr nepřestává. Opět je unáší k oceánu. Ten je může zahubit. A Arielovi ubývá sil. Šarad se drží jako klíště. Ariel cítí na zádech teplo svého chráněnce.
Letí a letí, v bouři a temnotě, do neznáma.
Kapitola sedmá
Bowden a Huzzlon
Advokáti Bowden a Huzzlon, Londýn, City, King-William Street, měli kancelář těsně u kostela. Z okna kanceláře bylo vidět ve výklenku sochu Panny Marie, začernalou od londýnských mlh a sazí, a bití orloje na věži kostela přehlušovalo i sípot a chrapot starodávných kancelářských hodin v černé červotočivé skříni, tak ohromné, že by se do ní snadno vešli Bowden i s Huzzlonem — vyzáblí vyholení starci v staromódních šatech, jeden druhému jako by z oka vypadl. Třicet let už sedí proti sobě u psacích stolků, které by se spíš hodily do muzea, odděleni od svých koncipistů a písařů skleněnou stěnou. Sklem mohou mít stále na očích všech svůj personál a přitom projednávat tajné záležitosti své firmy bez obav, že by něco mohlo dolehnout k uším zaměstnanců. Ostatně však spolu mluvívají jen velmi zřídka, rozumějí si na půl slova. A třicet let už stále stejně úřaduj í. Bowden otvírá korespondenci, každý dopis pozorně přečte, dole v rohu přičiní záhadnou značku a podá dopis Huzzlonovi. Ten znovu dopis přečte, prohlédne si klikyhák, kývne hlavou a připíše, jak a kdo ze zaměstnanců má dopis vyřídit. Jen málokdy se jejich názory rozcházej í, a když už se to i stane, stačí pár slov nebo několik nesouvislých vět, a jsou zajedno. Bowden a Huzzlon je stará známá firma, specializovaná na záležitosti týkající se dědictví, závětí a opatrovnictví. A nezahazuje se ledajakými klienty. Je k službám jen doopravdy bohatým lidem. A není tedy divu, že si za ta léta oba majitelé advokátní kanceláře pomohli k velmi značnému jmění, jehož rozměry značně převyšují zákonné sazby honorářů. Tato stránka věci je však firemním tajemstvím, pečlivě střeženým v hlavních knihách za pancéřovými stěnami ohnivzdorných pokladen. Toho slunného rána, jaká jsou v Londýně věru vzácná, jako vždycky Bowden otvíral korespondenci a přečtené dopisy, opatřené záhadnou značkou, odkládal naproti na psací stůl svého společníka.
V pravém rohu tlusté, šedomodré obálky bylo poštovní razítko Madrasu. Bowden chvatně obálku rozřízl a pohroužil se do čtení dopisu. A čím dál četl, tím více stiskal uzounké vyschlé rty. Dočetl dopis a zapjal rádio. Hlásilo burzovní zprávy, ale Bowden neposlouchal. Zapjal rádio jenom proto, aby personál za skleněnou stěnou nemohl zaslechnout ani slůvko z toho, o čem si promluví s Huzzlonem. Muselo j ít o poradu velmi důležitou, protože se Huzzlon podíval na Bowdena tak upřeně a vyvalil oči tak, jako se dívá výr.
Hlasatel však dělal zvukovou clonu zbytečně. Bowden nic. Mlčky předal Huzzlonovi dopis, ten ho pozorně pročetl, a vklál bělavé zraky do očí svého společníka. Hezkou chvíli tak seděli, jako by spolu mlčky rozprávěli.
A opravdu. Za těch několik minut si toho museli hodně povědět, nebo správněji, oba si jistě touž věc důkladně promyslili, zopakovali si všechny okolnosti jednoho ze svých nejvýnosnějších, ale zároveň nejkomplikovanějších případů — záležitosti Halton.
Před několika lety zemřel starý klient firmy Bowden a Huzzlon, bohatý majitel pozemků a továrník, baronet sir Thomas Halton. Zanechal po sobě dvě nezletilé děti, Aurelia a Janu. Podle závěti celé obrovské nemovité a velká část movitého jmění Thomase Haltona připadla jeho synu Aureliovi. Na dobu, než dědic dosáhne plnoletosti, ustanovila závěť za opatrovníky celého tohoto obrovského jmění Bowdena a Huzzlona. Pro ty znamenalo poručnictví opravdový zlatý důl. Ruku v ruce s ostatními členy opatrovnického sboru používali svěřeného majetku tak obratně, že rok od roku velmi podstatně rostlo jejich vlastní jmění. Přesto však se nemohli smířit s tím, že až dědici dosáhnou plnoletosti, musí tento zdroj příjmů vyschnout a Aurelius převezme značně zkrácené, ale nicméně stále ještě velmi veliké jmění. Kdyby se stalo a Aurelius zemřel, dříve než dosáhne plnoletosti, zdědila by po něm majetek jeho sestra Jana, ale ta je starší než jej í bratr, a tehdy by opatrovnictví skončilo ještě dříve, jakmile ta dosáhne plnoletosti. Proto pro mazané opatrovníky bylo ze všeho nejvýhodnější, aby Aurelius sice zůstal naživu, ale ani po dosažení plnoletosti se neobešel bez opatrovníků, čili nenabyl svéprávnosti. Podle zákona něco takového bylo možné jen tehdy, kdyby se dokázalo, že Aurelius není duševně zdráv.
A o to právě Bowden a Huzzlon stůj co stůj usilovali. A nebylo to poprvé, co své opatrovance dostali do ústavu pro choromyslné, kde podplacení lékaři dělaj í z normálních dětí lidi duševně choré. To však byla věc, která stála hodně peněz. A v tomto směru madraská škola Dandarat velmi vyhovovala, tam se s lidmi dalo mnohem líp mluvit, protože jim o úplatu tolik nešlo, a Bowden a Huzzlon dobře věděli, že výsledky jsou stejné. A navíc ještě měla madraská škola tu výhodu, že Indie je daleko, a proto dohlédací orgány, s nimiž, mimochodem řečeno, Bowden a Huzzlon byli jedna ruka, ale hlavně dospívající chráněnka Jana nemohly dost důkladně kontrolovat Aureliovy osudy. Ze všech těchto příčin sám Bowden odvezl Aurelia, ještě úplné děcko, do Dandaratu. Ale protože se úřady k této škole nehlásily, dělaly, jako by o ní nevěděly, v poručnických zprávách, předkládaných dohlédacím úřadům, figurovala smyšlená škola pro výchovu a léčení nervově chorých dětí. Tiskopisy, podpisy a zprávy této školy padělal Dandarat.