Bowden odtrhl své zraky od zraků svého společníka a rychle načrtl text nového šifrovaného telegramu Pearsovi:
„Aurelia spolehlivě skrýt. Připravte se na příjezd jeho sestry.
Bowden, Huzzlon.“
Od opatrovnického sboru může Jana dostat jen adresu smyšlené „školy a léčebného ústavu pro nervově choré děti“. Samozřejmě, tuto školu nenajde. Ale nedej bože, aby se tak dandaratští zbláznili a začali létajícího člověka ukazovat, to potom by se zvěst o takovém zázraku okamžitě roznesla nejen po celé Indii, ale po celém světě, a když Jana už jednou v Indii bude, jistojistě si takovou zázračnou podívanou nenechá ujít. Dejme tomu, že Aurelia nepozná. Jak by také mohla, dnes už je to mládenec takřka plnoletý, a ona viděla ještě úplné děcko. Ale nicméně je nutno vyloučit jakoukoliv možnost setkání.
Bowden však ani nestačil předat Huzzlonovi nový telegrafní tiskopis, jeden ze zaměstnanců položil okénkem na jeho stůl právě došlý radiogram:
“Aurelius skryt. Organizujeme pátrání.
Pears.“Nad tímhle Bowdenovi zůstal rozum stát. Ještě telegram s příkazem skrýt Aurelia ani neodeslal, a už je tady zpráva, že je skryt. Nebo to bude nějaká telegrafická zkomolenina? Ale co ta věta, že „organizují pátrání“, ta přece tomu všemu dává úplně jiný smysl.
„Ze by jim ulít!? Lajdáci!“ zašeptal Bowden a předal svému společníkovi telegram tak chvatně, že jím div Huzzlona nepraštil.
Huzzlon si telegram přečetl a oba se opět, jako dva sýčkové, zahleděli jeden druhému do očí. Nezbývá než do Indie zajet. A to stojí hodně peněz. Už to tak vypadá, že celé to pátrání po Aureliovi je přinutí, aby sáhli do kapsy.
A ani Bowden ani Huzzlon rádi do kapsy nesahali, i když to náhodou byla teď kapsa Aureliova. Vždyť jeho kapsa je jejich kapsa. Nešlo by to tak nějak zařídit, aby to zaplatil někdo jiný? Bowden opakovaclass="underline"
„Jana.“
„Ano,“ odpověděl Huzzlon, jehož sled myšlenek byl vždycky stejný jako Bowdenův.
Kapitola devátá
Lidské mraveniště
Janu velmi překvapilo, když ji ještě téhož večera navštívil Bowden.
„Výhrůžka zřejmě účinkovala,“ pomyslila si a nabídla hostu židli.
„Včera jsme se spolu tak trochu nepohodli, Jano,“ začal Bowden a uvelebil se. „Ale musíte mi rozumět. Vždyť nejsem sám. Kdybych vaší prosbě vyhověl a řekl vám Aureliovu adresu, mohl by se můj společník urazit, že mu nedůvěřujete — o sobě nemluvím — chcete-li se přesvědčit, jak je o vašeho bratra postaráno.“
„Mně je úplně jedno, zda se váš společník urazí nebo neurazí. Jsem Aureliova sestra a mám právo vědět o svém bratrovi a setkat se s ním!“ odpověděla Jana.
„To je přesně můj názor,“ řekl smířlivě Bowden, načež se odmlčel a zasteskl si: „Poslyšte, Jano, velmi mne mrzí, že to mezi námi neklape.“
„A kdo to zavinil, pane Bowdene?“
„Jestliže jsme vám dosud tajili, kde váš bratr je, pak opravdu jen proto, že na tom trvají lékaři. Podle nich prý vaše shledání s bratrem může mít velmi zhoubné následky pro jeho zdravotní stav. Jakékoliv vzrušení, i radostné, je vašemu bratru nebezpečné.“
„Nevěřím vám!“
Bowden si povzdechl a zatvářil se ukřivděně.
„Pochopte přece, co způsobí váš vrtoch.“
„Vrtoch? Přeje-li si sestra spatřit svého bratra, tomu říkáte vrtoch?“„Ale vyhovím-li vašemu přání, mohu ublížit Aureliovi, za jehož zdraví odpovídám jakožto opatrovník. A odpírám-li vyhovět, zlobíte se na mne a podezříváte nás. Tím trpí dobré jméno, čest a pýcha naší firmy. Ale což. Jak si tedy přejete. Už jste plnoletá, a jste přece Aureliova sestra. Už odpovídáte za své jednání. Povím vám tedy, kde Aurelius je, ale pod jednou podmínkou. Zajedete-li za ním, musím být při vašem' setkání s bratrem. Tím jsem povinován svému opatrovnictví.“
Janě se s Bowdenem jet nechtělo. Ale jeho návrh přece jen celou věc zjednodušoval. S
Bowdenem svého bratra najde mnohem dřív a snáz. Proto nic nenamítala. „A protože tato cesta,“ pokračoval Bowden, „znamená nejen ztrátu času, ale zároveň značný náklad, a vy jste si ji zamanula.
pardon, podnikáme ji na vaše přání.“
„Všechno zaplatím,“ přerušila ho Jana. „A nejen za vás, i za pana Dotallera. Ten pojede se mnou.“ Bowden se zamračil. Zase ten Dotaller. Ale opatrovník znal Janu, co je to za paličáka. Musel přikývnout.
„Mám objednat lodní jízdenky?“ zeptal se.
„Sama je objednám, ale nepoplujeme, poletíme.“
„Tak naspěch? Přijde to příliš draho.“
„To je má věc.“
Bowden se zamyslil. Bál se cestovat letadlem. Ale čím dříve budou v Madrasu, tím líp. O tom, že Aurelius uprchl, nebo, jak tam stálo „uletěl“, o tom se nezmínil. Příliš se to vymykalo zdravému rozumu. Možná, že se Pears doopravdy zbláznil. Tím spíš je však bezpodmínečně nutno všechno zjistit tam, na místě.
„Takový podnik nepřijde levně,“ opakoval Bowden. „Je to cesta daleká.“
„Francie? Švýcarsko? Itálie?“ zeptala se Jana.
„Indie,“ odpověděl Bowden.
„Indie!“ vyhrkla Jana. „To opravdu není zrovna blízko.“ Zamyslela se. „Ale co na tom. Tím spíš. Najmu osobní letadlo.“
Bowden se odporoučel a Jana osaměla. Vida, kam Bowden s Huzzlonem jejího bratra uklidili. To není jen tak. Indie! Země s podnebím pro Evropany tak strašným! Země, kde řádí zimnice, mor, cholera, hadi, tygři. To bylo tak asi všechno, co Jana o Indii věděla.Zaběhla do knihovny a pustila se do hledání knih o Indii. Honem honem se chtěla něco dovědět o této tajuplné zemi. Nazdařbůh se probírala v knihách a na přeskáčku hltala stránku za stránkou. Za chvíli z toho všeho měla v hlavě úplný zmatek. Všechno je to tam tak složité, kromobyčejné, nepochopitelné. Směsice ras, kmenů, jazyků, nářečí, kast, náboženství. Snědí árijci, Indové, kávově hnědí Drávidové a ještě tmavší domorodci. Árijské jazyky: hindustánština, bengálština, maráthština; drávidské jazyky: telingánština, tamilština, tibetsko-barmánská nářečí. Přes dvě stě různých jazyků. Kasty. bráhmani-zřeci, kšatriové-vojáci, vajšjové-obchodníci a řemeslníci a šudrové-rolníci; a všechny tyto kasty se ještě dělí v podkasty, kterých je 2378. Kasty dědičných lékařů, cukrářů, zahradníků, hrnčířů, hvězdopravců, šumařů, akrobatů, básníků, tuláků, naříkačů, žebráků, hrobařů, katů, sběračů kravského trusu, bubeníků. A všichni asi nosí zvláštní kroj. Ta pestrost!. „Čisté kasty“
— cukráři, prodavači voňavek, prodavači betelu. Co to je vlastně tenhle betel? Lazebníci, hrnčíři. Všichni na sebe navzájem nevraží, jedni druhých se štítí, jeden druhého se bojí dotknout, aby se neposkvrnil.
Zedníci opovrhují kominíky, kominíci se štítí jirchářů,jircháři pohrdají pohodnými. Už jen svým dechem poskvrňuje pária okolí na vzdálenost 24–38 — 46, i 64 kroků. Nejposkvrnivější dech mají sběrači mršin. Bráhmani, buddhisté, křesťané, mohamedáni. Bezpočet sekt a bezpočet náboženských sdružení. Třiatřicet miliónů bohů. Šest miliónů vdov. Kde se bere tolik vdov? Ano, tady to stoj í. Vdova v Indii nemá právo se podruhé provdat. Mezi vdovami je jich sto tisíc do desíti let a tři sta tisíc do patnácti let. Vdově oholí hlavu, zpřelámou náramky na rukou a nohou, příbuzní zemřelého muže jí vezmou všechny cennosti. Strašný život, napůl vězení, napůl smutek. Pro většinu vdov je tento život nesnesitelný, končí sebevraždou.