Ženy v květovaných sárí, v čadrách a se zvonivými náramky na rukou a nohou se tlačily a strkaly kolem prodavačů stuh a pestrých látek.
„Lidé dobří, slitujte se! Pomáhej vám bůh! Darujte mi přehršli své hojnosti,“ štkal slepý žebrák s dřevěnou miskou na klíně.
Akrobati metající kozelce, zpěv žebráků, pištění píšťal, víření bubnů, mečení koz, hýkání oslů, křik dětí.
„Náramky, náramky!“ vyvolával prodavač skleněných a měděných ozdůbek. Šaradovi se rozzářily oči. Táhl Ariela za ruku k houfu dětí, obdivujících neumělé hračky. Závistivě okukoval drobounké děvčátko. Zapomnělo na celý svět a pískalo a pískalo na nově koupenou červenou Píšťalku.
Také Ariela celá ta podívaná překvapila a zaujala. Po umrtvujícím tichu a jednotvárném životě v Dandaratu toto oslnivé světlo, mnohohlasý hluk, směsice jasných, jásavých barev, hemžení lidí, žhavý vítr, třepotající se stuhy, řásně sárí a čader, prapory, listí stromů, všechno ho naplňovalo neznámým vzrušením, ze všeho se mu točila hlava. Jako Šarada i jeho omámil život. Náhle odněkud z boční cesty všechen ten hluk a šum přehlušil pronikavý zvuk houkačky automobilu. Celé zablácehé, pomalu si klestící cestu davem, blížilo se k bazaru auto. V něm několik sáhibů, Angličanů v bílých, evropských oblecích.
Ariel se v mžiku vzpamatoval. Pevně stiskl Šaradovu ruku.
Auto zastavilo. Vystoupili z něho dva sáhibové s fotografickými aparáty. Dav se rychle rozestoupil, a uvolnil jim širokou uličku. Hle, míří přímo k Arielovi.
„Za námi,“ zhrozil se Ariel a vlekl za sebou Šarada k lesíku. Ale těžko se prodírali hustým zástupem lidí, a sáhibové už jsou tak blízko. A rozhlížejí se, jako by někoho hledali. Ariel uchopil Šarada a vznesl se s ním do výše.
Výbuch pekelného stroje by byl určitě nezpůsobil takový rozruch. Celý bazar jako by se naráz proměnil v jedinou živou bytost, ječící údivem a hrůzou. Mnozí padli na zem, přes hlavy přehodili oděv a oči si zakryli dlaněmi. Zaklínači hadů vypadla píšťala z rukou, spadla do košatiny, hadi se rozsyčeli a začali se rozlézat. Lazebník nechal zákazníka zákazníkem a s nůžkami i hřebenem skočil do rybníka. Lidé se tlačili a strkali, převrhávali koše a stánky a zalézali pod vozy. Děti divoce tleskaly a vřeštěly.
A sáhibové, ti všichni s ústy dokořán, vyvalenýma očima a ztuhlými obličeji civěli do vzduchu. Když se dav poněkud uklidnil, jeden ze sáhibů, pan Linton, řekl svému průvodci.
„Teď už, pane, doufám, přestanete tvrdit, že levitace neexistuje?“
„Ba věru, Indie je země zázraků a kouzel,“ odpověděl průvodce. „Ovšem. ovšem, jestli jsme nepropadli masové hypnóze. Škoda přeškoda, že se mi to nepovedlo ofotografovat. Ale ohromilo mne to tak, že.“
Kapitola jedenáctá
Ruka ruku myje
Pan Linton poslal madraským novinám zprávu o neobyčejné události, jejímiž očitými svědky bylo několik set lidí. Zprávu uveřejnily noviny a redakce k ní připojila tuto poznámku.
„Místo, kde se událost sběhla, navštívil náš zvláštní dopisovatel a vyptal se svědků, kteří potvrdili fakta, která pan Linton uvádí ve své zprávě. Zřejmě jde o mazaný trik nebo o nový bezkřídlý letecký přístroj. V průzkumu této záhady se nadále pokračuje. Kdo je létající muž a chlapec, který ho provází, se dosud nezjistilo.“
Zprávu přetiskly ostatní noviny. Způsobila mnoho hluku a sporů. Indické noviny pokrokové náboženské společnosti „BrahmorSamadž“ se posmívaly lehkověrným.
„Copak ve dvacátém století člověk se zdravým rozumem může uvěřit, že nějaký mladík za bílého dne před zraky davu mohl popadnout chlapce jako sup kuřátko a uletět s ním?“ Připomeňme, že většina očitých svědků byla přesvědčena, že mladík dítě unesl. Naproti tomu časopisům bráhmanských zpátečnických „pravověrných“ sekt se tato neobyčejná historka dobře hodila. Nedělaly stejně nic jiného, než rozněcovaly náboženskou nesnášenlivost. Rozepsaly se o velikých tajemstvích jógů, o levitaci, o zázraku, a líčily neznámého mladíka div ne jako nové vtělení božstva, které sestoupilo na zemi, aby podepřelo upadající náboženství a zahanbilo malověrné.Anglické theosofické časopisy si netroufaly říci, co si samy myslí, vyčkávaly, až jaké stanovisko jim uloží londýnské ústředí. Nicméně se však redaktoři přikláněli k názoru, že v zájmu anglické nadvlády v Indii bude výhodnější podporovat verzi, že jde o opravdový zázrak. Ale nicméně spory a rozepře, které celá věc mezi indickým obyvatelstvem vyvolala, každopádně byly pro Angličany „jevem příznivým“ — vždyť přece čím víc rozporů a svárů mezi lidem, tím snáze jej lze ovládat. Významný bengálský vědec Ragupati na otázku listu „Brahmo-Samadž“ odpověděl vyhýbavě:
„Vědec může vyslovit svůj názor jen o faktech, která sám mohl za náležitých podmínek ověřit. Mohu říci jen tolik, že jsem ještě nikdy v životě nebyl svědkem levitace a že dnešní věda nezná ani pomyslné vysvětlení možnosti podobných jevů.“
Když si Bcharava-Pears přečetl zprávu o příhodě na tržišti, popadl se za hlavu.
„Ariel s Šaradem! Vida, kam uletěli!“ A zmocnila se ho hrůza, jaká bouřka se mu snese na hlavu. Brownlow! Ten bude ale řádit!
A bouřka věru nedala na sebe dlouho čekat.
Ještě ten den večer se Brownlow vřítil k Pearsovi a ředitel Dandaratu dosud nikdy neviděl hlavu indických theosofů tak rozlícenou.
Tak tak, že Brownlow Pearse neztloukl, vyhrožoval, že ho z Dandaratu vyhodí, a strašně mu vynadal.
„To bylo řečí, že na sebe berete všechnu odpovědnost. Teď ji tedy máte, a vyjezte si to! Kde máte ten váš hypnotický řetěz, co drží Ariela pevněji než železná pouta? Co teďka řekneme Bowdenovi a Huzzlonovi? Jak odpovíme londýnskému ústředí? A co si počneme s tím rámusem v novinách? Takový trumf, a pustit si ho z ruky!“
Když Brownlow notně ochraptěl a trochu se uklidnil, Pears řekclass="underline"
„Zato teď víme, kde Ariel je. I když ne přesně, alespoň přibližně. Bál jsem se, že uletí dál.
S Šaradem na zádech mu to asi tak nejde. A Šarada on na holičkách nenechá. Však my je chytíme.“
„Chytíme!“ vskočil mu do řeči Brownlow. „Lapneme ptáčky, co uletěli z klece. Na to bychom museli ze všech lovců nadělat létající lidi, jako je Ariel, a to je vyloučeno.“
„Ale vždyť přece na ptáky si lidé vymysleli čihadla,“ namítl Pears.Ariel a Šarad nemohou žít ze vzduchu, musí jíst a pít. A bude-li třeba, rozešleme stovky lidí, slíbíme odměnu venkovanům, upozorníme obyvatelstvo. Přiznávám, že mne Ariel oklamal, přelstil. To je opravdu má vina. Ale kdo by si byl pomyslil, že dovede tak skvěle předstírat, že se dovede tak přetvařovat? Je to má vina. A nebudu litovat ani vlastních prostředků, abych tuto chybu napravil. A Bowden a Huzzlon nám také pomohou. Už jsem je zpravil a dostal jsem telegram, že sem Bowden letí. A až budeme mít Ariela a Šarada zase v hrsti, pak už snadno podplatíme noviny a svědky, a ze všeho se udělá vtip a podvod, pořádná novinářská kachna. A až se na všechno pozapomene.“
„Začneme Ariela předvádět, aby si lidé celou tu historii připomněli. Kdepak, pro Dandarat už je létající člověk ztracen. Ariela a Šarada chytit musíme, to je fakt, ale jen proto, aby se nikdo nic nedověděl o Dandaratu, co vlastně je to za školu. Tu mohou zavřít, a nás.“
„A nás postavit před soud? Tak daleko to, doufám, nepoženou. Londýn by něco takového nedopustil. To by byla ostuda nejen pro indického místokrále, ale pořádný skandál i pro londýnskou vládu. K jakému cíli pracuje Dandarat? Čí vůli tady plníme? Copak si myslíte, že budu mlčet, když mne postaví před soud?“