„Budete.“
„Udám všechno.“
„To neuděláte, Pearsi!“
„Udělám. Pak nemám co ztratit. A v Londýně to zatraceně dobře vědí. Prozradím věci, že užasne celý svět.“
„Pearsi, nezapomínejte, že už než jste našel útočiště v Dandaratu, měl jste všelijaké hříšky za sebou. Nezapomínejte, že byste dnes byl určitě někde na nucených pracích, a kdo vás z toho dostal?
Ušel j ste tomu jen s jednou podmínkou. Že budete na slovo plnit všechny příkazy a mlčet.“
„To pak jsem ušel nuceným pracím jen proto, aby mne tam teď poslali za to, co napáchali jiní? A co vy, vy sám, hlasatel lásky k bližnímu, dobročinnosti a milosrdenství, vy si myslíte, že nevím, co všechno vy máte za sebou? Jen hezky klidně se mnou, vím toho dost a dost. A to ani nemluvím o vaší bohulibé činnosti tady, v Dandaratu. Přece dobře víte, kolik dětí bylo uloupeno rodičům na váš příkaz? A kolik jich tu bylo umučeno, zmrzačeno, kolik jste jich tady dohnali k sebevraždě? A mám na to všechno písemné doklady. A za to všechno bych měl odpovídat j á? Já?“ Oba soupeři se chvíli měřili, jako se při kohoutích zápasech na sebe dívají dva sokové před novým utkáním.
Avšak rozvaha zvítězila. Brownlow důvěrně poklepal Pearsovi po rameni, ušklíbl se a řekclass="underline"
„Odpusťme si, co jsme si. Nebudeme se přece přít. Musíme se z toho dostat, Bcharavo, učiteli.“
„Tak je to v pořádku,“ horlivě přitakal Pears.
„A s Arielem zřejmě bude nejlepší, když to skoncujeme.“
„Uděláme s ním konec.“ zpřesnil Pears.
„Až ho dostaneme.“
A začali pokojně domlouvat plán společného postupu.
Kapitola dvanáctá
Černí pasažéři
Ariel vyletěl nad bazar a zamířil k lesu. Ve spáncích bušilo. Šarad se nedržel pevně a ztěžoval let. Aby vzduch tolik nebrzdil, letěl Ariel téměř ležmo a tiskl si Šarada k hrudi. Držel se co možná nad lesy, vyhýbal se zalidněným krajům. Avšak lesy brzy končily. A téměř po samý obzor jen pole a pole. Tu a tam trčely tovární komíny.
Ariel a Šarad viděli, jak lidé pracující na polích zdvihají hlavy, s otevřenými ústy vyhlížejí vzhůru, někteří padají na zem a jiní prchají. Šarad se výborně bavil. Vyplazoval jazyk a klátil nohama. Ariel nemyslil na nic, než aby doletěl k lesům tam vpředu, v dálce.
Znenadání zaslechl za sebou bzukot, jako by nějaký obří čmelák za nimi letěl. Ohlédl se a spatřil letoun. Blížil se, letěl dost nízko a nepříliš rychle. Že by za nimi? Už už se Arielovi chtělo k zemi, ale rozmyslel si to. Přece je Pears nebude stíhat letadlem. A jak by ho ve vzduchu vůbec mohl chytit? Ale není vyloučeno, že si Pears letoun zjednal, aby po uprchlících pátral. A co když lidé z letadla začnou po nich střílet?.
Než si tohle všechno Ariel stačil promyslit, letoun už se velmi přiblížil. Pilot si musel Ariela s Šaradem všimnout. I řekl si Ariel, že vzlétne výš a nechá letadlo podletět. Když bylo letadlo pod nimi, Šarad vykřikclass="underline"
„Bratře, spusť se na křídlo!“
V hluku motorů Ariel Šarada neslyšel, ale sám už byl v duchu rozhodnut, že se na křídlo letounu snese. Tam to bude bezpečnější, kdyby lidé náhodou po nich stříleli. Zrychlil, spustil se na trup letadla, ale nepouštěl z rukou Šarada.
Až když se Šarad zachytil za výstupek trupu, uvolnil si Ariel ruce a sám si v duchu poručil usednout na křídlo. Pod tíhou jeho těla se letoun zlehka zakymácel. Teď si konečně Ariel mohl oddechnout. Z
opatrnosti však ještě jednou zbavil své tělo váhy, vznesl se nad Šarada a přivázal si ho k sobě ručníkem. Teď mohli letět jako černí pasažéři.
šarád byl z toho celý u vytržení. Konečně zase mají pod sebou pevnou podložku. Ano, kovový povrch letadla, rozžhavený sálajícím sluncem, pálil ažaž, ale dalo se to vydržet. Hlavně, že letí k severu, směrem k Bengálsku, podél pobřeží Bengálského zálivu. To je výborné.
Mohou uletět hodně daleko, a bez námahy. Pravděpodobně to bude poštovní a osobní letoun na lince Madras — Kalkata.
Jediná věc Ariela znepokojovala. Co udělají cestující, zpozoruj í-li černé pasažéry. Byl neustále ve střehu.
Tak letěli sotva půl hodiny, a tu se u okraje pravého křídla kabiny objevila hlava v pilotské přílbě a brýlích. Arielovi ztuhla krev. Napjatě pozoroval hlavu v přílbě. Což jestli se k tomu objeví ruka s revolverem? Ale hlava rychle zmizela pod křídlem a už se neukázala. Možná, že se tam lidé radí, co mají dělat. Pilot si asi všiml, jak se letoun zakymácel, že se zátěž zvětšila. Na obzoru se objevil maják. Polokulová kupole observatoře. Tohleto Ariel odněkud dobře zná.
Vykřikl. Poznal Madras.
Chabé to bylo s Arielovými životními zkušenostmi a jeho praktickými znalostmi. Ach, jak krutě se zmýlil! Vždyť letoun neletí na sever, naopak, letí na jih, do Madrasu. Ano, ovšem! Vždyť oceán je po levici! Jak se jen takhle mohl zmýlit!
Popadl nic netušícího Šarada a pryč. Naštěstí právě letěli nad hustými bambusovými a třtinovými porosty.
Ohlušeni hukotem motorů nějakou dobu neslyšeli, co jeden druhému říká. Až když hukot v uších ustal, vysvětlil Ariel Šaradovi, proč tak najednou opustili letoun.
„Teď jsme moudřejší, počkáme si, až bude mlha nebo šero, a nepozorovaně se sneseme na letoun, letící k severu. Podruhé už se tak nezmýlím.“
Oba měli hlad, ale z Dandaratu byli zvyklí hladovět. Šarad rozžvýkal několik mladých třtinových výhonků. Ze strachu, aby nepadli do rukou pronásledovatelů, nevyšli z úkrytu. Navečer se zamračilo, v noci pršelo a ráno byla hustá mlha. A tu se náhle z mlhy ozval hukot motorů. Pevně svázáni ručníkem vznesli se do výše. Usednout na křídlo za mlhy bylo obtížné a nebezpečné. Tak tak, že je letoun nesrazil, a když Ariel uhnul, letoun je předstihl. Ariel musel pak napnout všechny síly, aby letoun zase dohnal.
Nakonec se mu to však přece jen podařilo. Opatrně se snesl na křídlo a to se tentokrát jen neznatelně pod ním zachvělo.
Letěli skoro celý den, v příšerném vedru, o hladu a žízni, ale každá hodina, každá minuta je odnášela pryč, dál a dál od nenáviděného Dandaratu a strašného Pearse. Navečer se strhla bouřka. Letoun se kymácel ve vichřici. Propadal se do vzduchových jam a šplhal se na hřebeny vzduchových vln.
Jeden prudký závan větru smetl Ariela s Šaradem s křídla. Na honičku za letounem už Arielovi síly nestačily a snesli se tedy oba. uprchlíci k zemi.
„Tentokrát se nám podařilo uletět hodně daleko, Šarade,“ řekl Ariel.
Kapitola třináctá
Višnu a páriové
Už shora viděli rozvaliny dlouhé budovy bez střechy. Přistáli na hromadě sutin v jedné z místností této budovy. Ze všech koutů vyletěla hejna vyplašených netopýrů. Dlouho poletovali, než nastal klid. Uprchlíci si našli kout chráněný před deštěm a větrem a v objetí usnuli. Za rozbřesku Ariel vstal. Vstal tiše, aby Šarada neprobudil. Vylezl průlomem ve zdi a rozhlédl se. Slunce ještě nevyšlo. Chomáče řídké mlhy se plížily po zemi jako noční přízraky, rozplašené prvním závanem jitra. Všechna zeleň byla ověšena těžkými krůpějemi rosy. Smutný byl pohled na šeré rozvaliny obludné budovy. Šeredný ašchový strom s tlustými rozsochatými kořeny vyplnil pukliny ve zděné ohradě. Z kvetoucích křovisk tu a tam trčely další zbytky zdi. Podle dvou polozbořených pilířů se dalo soudit, kde kdysi bývala vrata. Od nich, ke břehu řeky, se táhlo zanedbané šišuové stromořadí. Ve stínu stoletých deodarů bylo vidět řady zarostlých pahorečků, snad kdysi hřbitov.