Mlhou probleskoval rybník s rozervanými břehy. Řinuly se z něho potůčky a ze dna vyrůstaly kořeny obrovského koriandru. Vůně jeho květů naplňovala celý park. Za pomezím parku začínalo neveliké kukuřičné pole a u něho stála malá chýše, krytá slámou. Stěny chýše, vymazané hlínou, ztemněly od lijáků.
V jitřní záři zrůžověla mlha. Zašvitořilo ptactvo, oživla vraní hnízda. V prvních paprscích slunce se rozzářily krůpěje rosy na křovinách jako brilianty. Ariel se zadíval na třpytnou krůpěj rosy. Ta však před očima mizela. Vypilo ji žíznivé slunce. Na Ariela padl smutek. Krása a radost, jak jsou pomíjivé.
Usedl na kámen a zamyslil se.
Avšak pro zvuky a šelesty procítaj ícího dne se nemohl soustředit. Z chýše u kukuřičného pole vyšel stařec jen v dchotě, pobrukoval si nějakou píseň a pustil se do své každodenní práce — vyspravoval chýši čerstvou hlínou, opravoval, co v noci poškodil déšť. Zanedlouho se před chýší objevila dívka v sivé sárí, zřejmě kdysi blankytně modré. Černé vlasy spleteny v copy. V rukou nesla měděné umyvadlo a kotlík. Ariel zřetelně slyšel třesk nádobí a zvonění náramků na rukou a nohou dívky.
Chvíli co chvíli plaše pohlédla směrem k rozvalinám. Arielovi to začalo být divné. Proč, proč jenom se sem tak dívá? Neviděli je lidé, když se s Šaradem snášeli k rozvalinám?
Dívka odběhla k potoku a začala leštit nádobí pískem.
„Pojď, jen pojď sem ke mně, můj milý!“ uslyšel Ariel přívětivé volání. Polekal se. Ohlédl se a závojem řídnoucí mlhy spatřil mladíka. Stál po pás ve vodě na protější straně rybníčka a na břehu nad ním skláněl hlavu veliký buvol s modrýma, poslušnýma očima. A jako by jinochovu volání rozuměl, buvol pomalu sestoupil do rybníčka. Hladina se rozvlnila. Buvol spokojeně frkal a pokyvoval hlavou. Tak tedy proto! Proto se stařec a dívka každou chvíli ohlédali k rozvalinám. A opravdu, nebylo málo těch pohledů, ale ani slůvko.
Mladík buvola umyl, vyvedl z rybníčka a ohlédl se na dívku. Pak poplácal buvola po lesklé srsti a dal se s ním cestičkou, zarostlou trávou. Dívka za nimi vyhlížela, až zmizeli za lesíkem.
„Bratře! Arieli, bratře! Kde jsi?“ rozlehlo se Šaradovo volání. Šarad se probudil a když vedle sebe nenašel Ariela, velmi se polekal a vyběhl. „Ach, tady jsi! Mám strašný hlad! Hlad! Jíst!“ Ariel si všiml, jak dívka, když zahlédla Šarada, upustila kotlík, nechala nádobí nádobím a utekla do chýše. Pod rozevlátou sárí zahlédl statné nohy. Zvonily náramky. Stařec sebou trhl, setřepal si hlínu z rukou a zmizel za dívkou v chýši.
„Tys to ale provedl, Šarade!“ řekl Ariel a vylezl z křoví. „Zpozorovali nás!“
„Odpusť mi to, dado! Ale tolik, tolik jsem se polekal, když jsem tě vedle sebe nenašel.“
„Co teď? Utečeme? Uletíme?“
„Jak chceš,“ zkroušeně odpověděl Šarad. „Ale mám takový hlad. Takový hlad jsem ještě nikdy neměl. Až se mi nohy klepou. Vždyť jsme včera celý den nevzali do úst, a ani v noci. Snad by se u nich našla pro nás hrstka rýže.“
Ariel se zamyslil. Tady, v tomhle zapadlém místě sotva může mít Pears své lidi. A konec konců, uletět lze vždycky. Šarad má pravdu. Musíme si u těchhle lidí vyprosit něco k snědku. Sám měl hlad a cítil se sláb. Takhle vysláblému by se mu těžko letělo.
Zatímco takto uvažoval, otevřely se dveře chýše a na prahu se objevil stařec. V rukou nesl dřevěný podnos, na něm dvě misky a podpaží malou rohožku. Za ním vyhlížela dívka převlečená do nové červené sárí a v rukou držela věneček. Obřadně vykročili, dali se podle kukuřičného pole a mířili k rozvalinám. Stařec šel vpředu, dívka v patách za ním.
Ariel s Šaradem se drželi za ruce a mlčky čekali, co se bude dít. Stařec ušel asi sedmdesát kroků a zastavil se. Dívka mu vzala z podpaží rohož, prostřela ji na zem a stařec postavil na rohož podnos. Pak se oba Arielovi po pás poklonili.
„Vítej, neznámý posle nebes! Dovol mé vnučce, aby se čelem dotkla tvých šlépějí. Požehnej nám. Kdo není z tohoto světa, toho neposkvrní blízkost zavržených. A nejsme-li snad hodni tvého požehnání, učiň nám radost a přijmi od nás krmi, kterou ti z upřímného srdce přinášíme!“ Ariel v prvním okamžiku nepochopil, proč mu stařec prokazuje takovou poctu. A Šarad, hltající hladovým pohledem podnos s jídlem, šťouchl do Ariela a zašeptaclass="underline"
„Jen poj ď, bratře! Podívej! Pražená rýže s mlékem!“
Ariel vykročil k starci. Ale stařec a vnučka se s úklonami vzdalovali.
„Děkuji vám, dobří lidé,“ odpověděl Ariel a došel až k rohoži. „Proč od nás odcházíte? Rádi s vámi posnídáme. Šarade, vezmi podnos a rohož a pojďme k chýši!“ A pošeptal mu: „Nejez, dokud neřeknu!“
Stařec a vnučka se zastavili, ale nepřestali se klanět. Když Ariel s Šaradem k nim došli, dívka se začervenala, s třesoucíma rukama podala Arielovi věneček a rozpačitě něco zamumlala. Ariel se uklonil, vzal od ní vínek a navlékl si ho na krk.
Došli k chýši. Stařec zářil radostí. Obešel své obydlí a zavedl hosty na nevelikou verandu. Stěna domku na verandě byla začernalá od sazí, od plamenů loučí.
Dívka prostřela rohožku. Šarad položil podnos na rohož a všichni usedli kolem.
„Přines třtinový sirup, luče a ještě rýži, Lolito,“ řekl stařec. Ale dívka, jako očarovaná, nespouštěla oči z Ariela a ten hleděl do jejích tmavohnědých očí, podmalovaných sazemi. „Lolito,“ opakoval stařec. Dívka sebou trhla a odběhla. „Prosím vás, přijměte jídlo od nehodného služebníka.“
Šarad se nedal dvakrát pobízet. A také Ariel se s chutí pustil do jídla.
„Škoda, pražená rýže nemá svou chuť. Není čím ji přikyselit. Šťáva z nezralého manga chybí,“ pokračoval stařec. „Ne, že by nám tu mango nerostlo,“ ukázal rukou, „ale nemohu už na strom, nohy a ruce už neslouží.“
Ariel pohlédl, kam stařec ukazoval.
„Pověz mi, otče, jak se jmenuješ?“ zeptal se starce.
„Nzmat,“ odpověděl stařec, dojat, že mu host řekl „otče“.
„Nejsou nablízku lidé?“ zeptal se Ariel.
„Jenom tam za lesíkem, tam bydlí mladý Išvar se slepou matkou.“ Ariel si pomysliclass="underline" „To bude asi ten, co jsem ho viděl. Toho se nemusím bát. Dobrý člověk je to. Jak dobře zacházel s buvolem!“
Ariel si odhadl vzdálenost k mangovým stromům a řekclass="underline"
„Já vám tedy několik plodů přinesu.“Ani nevstal. Jak seděl, vznesl se z podlahy, vyletěl nad chýši a rovnou k stromům.
Pocit nezvyklé lehkosti ho naplnil.
Poprvé pod širým nebem bez zátěže. V tu chvíli pocítil tak neskonalou radost, že se mu zachtělo si ve vzduchu zazpívat, poskočit si. Když přeletoval starý džambolanový strom, spustil se střemhlav, za letu utrhl několik listů a shodil je dolů, jen tak, z čisté radosti. A když doletěl k mangovému stromu, zakroužil nad velikými těžkými listy, spustil se níž, zůstal viset ve vzduchu, jako by na pevné zemi stál, a sundával z větví oranžově žluté, asi jako husí vejce veliké plody. S několika se pak vrátil „jako vlaštovka“ na verandu. Až vyplašil holuby na střeše a páva u verandy. Nizmat ležel na břiše na rohoži. Lolita seděla na podlaze u rozházených misek, placek a dřevěných podnosů. Zřejmě jí vypadly z ruky. Jen Šarad zářil, smál se a tleskal. Ten jeho přítel je ale pašák. Ten udělal rozruch!