Ariela úplně zmátly dívčiny rozpaky a starcovo ohromení.
„Odpusťte, nechtěl jsem vás polekat,“ řekl.
„Světlo mé, oblažující zrak můj! Světlo mé, občerstvující srdce! Vrchovatá jest ve mně tvoje radost! O, vládče všech říší nebeských! Dopřáls mi účastenství v tvé slávě! O, Višnu, jenž ses převtělil v Rámu a Krišnu! Není-liž mi přáno, aby tvé desáté převtělení spatřily mé zraky, jež v životě neviděly radosti?“ A Nizmat, klečící na kolenou, vztahoval k Arielovi ruce.
„Já. Ale kde, kdepak, Nizmate! Otče! Kdepak, nejsem žádný Višnu, jsem docela obyčejný smrtelník, úplně takový, jako jsi ty! Jenomže dovedu létat. Udělali ze mne létajícího člověka, aniž jsem tomu chtěl. Víš přece dobře, že lidé létají v letadlech, a přece je nemáš za nějaké bohy. A létají i mouchy, kobylky, ptáci.“
Ariel však viděl, že mu stařec nevěří, zřejmě proto, že se nechce zříci radosti, že ho navštívilo božstvo. A snad ani není třeba brát starci tuto radost.
„Tak tedy dobře. Měj mne za koho chceš, ale buď se mnou jako s obyčejným člověkem. Přikazuji ti to! Sedni si zde, ke mně! Lolita ať jenom také s námi klidně posnídá. A vypravuj mi, jak žiješ?“„Bud vůle tvá!“ odpověděl stařec. „Sedni si, Lolito,“ poručil vnučce “Jez a rozvesel své srdce.“
Nizmat začal o sobě vyprávět.
Byl z páriů, a z nejposlednějších. Do žádného chrámu nesměl vkročit, brát vodu z veřejných studní nesměl. Musel sejít z cesty, třeba do bahna a bláta a na mnoho kroků, měl-li potkat člověka z vyšší kasty nebo třeba jen člověka na vyšším stupínku jeho kasty, aby ho neposkvrnil svým dechem nebo i pohledem. Po celý život se svou rodinou jen hladověl. Nejstarší syn, radost jeho očí a útěcha v stáří onemocněl dvacetiletý. Zena zavolala zaklínače a kouzelník celou noc pálil nemocného žhavým železem a zaříkával nemoc. Zlý duch však byl mocnější, a k ránu syn zemřel. Bůh tak chtěl. Na choleru, zimnici a hlad mu zemřela žena, druhý syn, jeho žena a děti. Jediná vnučka zůstala na živu — Lolita. A i ta ztratila muže.
„Lolita je vdova?“ nezdržel se Ariel. „Tak mladá?“
„Už jí bude patnáct. Před třemi roky ovdověla.“
„Ale proč Lolita nechodí v bílém jako všechny vdovy? Proč není ostříhaná? Jak to, že nosí skleněné náramky? Proč jí je příbuzní jejího muže nerozbili?“ zeptal se Šarad. Mnohem lépe než Ariel se vyznal v obyčejích země.
„Jsme příliš chudí a nemůžeme dbát všech obřadů a zvyklostí. A nebožtík Lolitin muž neměl žádné příbuzné,“ odpověděl Nizmat. „Soused Išvar miluje Lolitu,“ při těchto slovech dívka sklopila oči a začervenala se, „a rád by si ji vzal. Ale jeho matka nedovolí, aby si její syn vzal vdovu, jako to teď někdy dělají lidé, co zapomněli na staré zákony. Je slepá a ještě pamatuje doby, kdy každou vdovu zaživa upálili na hranici s tělem zemřelého muže. Ji samotnou měli upálit, ale sáhibové to zakázali. Stařenka však lpí na starém zákonu. Proto je tady u nás tolik vdov,“ povzdechl si Nizmat. „A tak uhasne můj rod.“
0ničem takovém Ariel v Dandaratu neslýchal. Byl by se rád zeptal, zda Lolita Išvara miluje, ale nezeptal se. Snad ze strachu, že by Lolitu ještě víc zmátl, nebo ze strachu, že řekne ano?.
Aby zavedl řeč jinam, zeptal se:
„Co je to tady za rozvaliny?“
„Bývala tu továrna na indigo,“ odpověděl Nizmat. „Majitel byl sáhib, surovec, v modré indigo dovedl proměňovat krev svých dělníků. Bohatě obdaroval našeho rádžu Rádžkumára, ten nám vzal všechnu půdu a dal ji sáhibovi. Nebylo co obdělávat, a aby lidé nepomřeli hlady, museli do továrny. V
továrně zapomněli na kastovní rozdíly. Také jsem v té továrně pracoval. Několik musulmanů ze sousední vesnice, co jim sáhib také zabral půdu, se vzbouřilo. Žádali, aby jim půdu vrátil, ale nic platné to nebylo. Všude se pěstovalo indigo. Sáhib zaměstnával nejen muže, ale i ženy, starce a i osmileté děti. Dělníci umírali jako mouchy. A také sáhib zemřel. Povídalo se, že na zimnici, že ho uštkl had, ale šeptalo se také, že ho zabil jeden musulman. Z obyvatel tří okolních vesnic jsem zůstal naživu jen já s vnučkou a slepá Tara se synem Išvarem. Dělníci, co sem přišli odjinud, zase odešli. Časem pak továrna zchátrala. Teď už to všechno zarůstá křovím a kvítím. Matka příroda léčí své rány. Když sáhib zemřel,“ pokračoval Nizmat, „oznámil rádža, že nám půdu vrací do pachtu. Inu, potřebuje nějaký ten příjem. Teď je tu půdy dost, ale lidí málo. Všeho všudy dvě rodiny. Ale Tara a j á jsme si mohli propachtovat jen dvě políčka, i když je to za babku. Kdybychom mohli spojit svá hospodářství, začít jako jedna rodina.“
Odmlčel se. Ariel také mlčel. Šarad dojídal poslední placku. Lolita zpod sklopených víček vzhlížela na Ariela. Ariel cítil její pohled a srdce mu bušilo.
Kapitola čtrnáctá
I bozi mohou závidět lidem
Ariel a Šarad odpočívali. Však to také potřebovali po všem tom, co prožili. Nizmat a Lolita si jich hleděli. Ariela téměř jak boha. Šarad už říkal Lolitě sestro. Brzy tu byl jako doma. Nizmat si Šarada zamiloval jako vlastního syna. „Nebe mu ho darovalo“. Lolita chlapce hýčkala jako mladšího bratra. Ano, Šarad našel domov.
Když se však Ariel zamýšlel nad budoucností Šarada, neubránil se myšlenkám na svou budoucnost. Docela dobře by mu bylo mezi těmito prostými, milými lidmi, kdyby se chovali k němu tak, jako k Šaradovi. Ze všech těch poct, takřka zbožňování a náboženského uctívání mu bylo těsno, nevěděl, co si počít. Ráno co ráno mu Lolita přinášela věnečky a květinové girlandy a klaněla se mu, jako by obětovala nějakému božstvu. Úcta smíšená s pocitem bázně zřejmě naplňovala duši ovdovělé dívčiny. Jak rád by jednou z těchto velikých, tmavohnědých očí, s dlouhými, zahnutými černými řasami vyčetl docela obyčejné, lidské přátelství. Pokoušel se zvesela dokázat jí celým vzezřením a chováním, že je úplně jako každý jiný člověk, ale Lolita se v jeho přítomnosti nikdy nepřestala tvářit vážně a stroze, a to Ariela mrzelo.
Chodil do lesa, bloumal v houštinách, uléhal do trávy a přemýšlel. Podivný a smutný osud! Rodiče nepoznal, ani lásku ani přátelství, ani opravdové dětství neprožil, kromě několika jazykům se ničemu nenaučil, nic kromě úryvků z posvátných knih neznal. A tu z něho udělali létajícího člověka. Ano, dokáže létat, a rychleji a volněji než ptáci! Není to skvělé? Co se po něčem takovém lidé natoužili! I ve snu se lidem o tom zdává! Z čeho jiného než z těchto snů a fantazií se zrodila letadla a vzducholodi? Ano, ano, stát se létajícím člověkem by nebylo špatné, kdyby to tak člověka neodcizilo ostatním. Co ho čekalo v Dandaratu? Pears a Brownlow by ho jako vždy nutili, aby plnil jejich vůli, drželi by ho jako lovčího sokola, ukazovali by ho lidem jako div přírody. A tady, tihle prostí lidé, Nizmat a Lolita, ti zase ho mají za božstvo. A nejen Nizmat a Lolita. Ale i sám Šarad. A snad i všichni, ostatní lidé se k němu tak budou chovat. A aby se tak nechovali! I kdyby nechtěli, musí se jim tahle jeho vlastnost zdát nadlidská, nadpřirozená. A má se tedy smířit s úlohou nějakého božstva? To však by znamenalo odsoudit se k věčné osamělosti, k věčnému stesku. Lolita, taková milá dívka, ještě napůl děcko. Ne, nikdy nepřestane k němu vzhlížet jako k nedosažitelné bytosti. Možná snad, možná, že se jí i líbí, ale určitě by považovala za svatokrádež už jen pomyšlení, že by Ariel pro ni mohl přestat být pouhým „božským“ ochráncem, pouhým předmětem posvátné úcty. A pak, přece je úplně vyloučeno, aby zde s nimi zůstal navždy. Hledají ho. Buď jak bud, je pro ně vzácné ptáče, které jim uletělo z klece. Nikde se nemůže trvale usadit, musí neustále měnit místo, prchat, letět, pryč, dál. A ke všemu tomu neštěstí má ještě bílou pleť, třeba už ji notně ožehly žhavé paprsky indického slunce. Stále je na Inda příliš bílý, vždycky tím bude na sebe upozorňovat. A natírat se hlínou je tak nepříjemné, a k tomu to nedrží. První déšť, a je po snědé pleti. A má se tedy vydávat za sáhiba, opatřit si evropské šaty? Anglicky umí dobře, to je pravda, ale co řekne lidem? To si musí důkladně promyslit. Létat, to nebude. Leda za tmavých nocí, před úsvitem, když všichni lidé tvrdě spí. S Šaradem, s tím se bude muset rozloučit. Létat s ním je mnohem obtížnější, a dva poznají snáz než jednoho. A o Šarada je postaráno. Tady ho budou hýčkat jako dar boží, jako syna, kterého Nizmatovi seslalo nebe.