Avšak Lolita?!. Povzdechl si. Ať jen si nalezne štěstí, pro ni vůbec možné a takřka nedostižné pro indickou vdovu, ať jen se provdá za Išvara. Je to dobrý mládenec a Lolita s ním bude šťastna. Ariel jim k tomu dopomůže. Škoda, že je Išvarova matka slepá. Podrobila by se vůli boží“, kdyby Ariela uviděla, jak se k ní snáší shůry. Ale což, však oni jí to všechno vypoví, a ona uvěří. Znenadání ohlušil Ariela pekelný vřískot. V hustém větvoví spatřil dvě bělovousé opice, velikou a menší. Rvaly se o nějaký plod. Menší vřískala, velká ji škrabala, rvala ji za uši, za ocas. Malá naříkala, jako by matku volala na pomoc. Ariel vyletěl.
Opice naráz ztichly. Sotva však k nim Ariel vztáhl ruku, jako když kámen mezi ně hodí. Pryč, z větve na větev, ze stromu na strom. Až z dálky zase spustily. Asi na poplach. Celý les se naplnil vřískotem opic a skřehotem ptáků. Ariel se trpce pousmáclass="underline" „I opice se mě bojí,“ a rozhlédl se kolem. Nad hlavou hustá klenba šťavnatě zeleného listí. Kmeny všech stromů ovity popínavými rostlinami a liánami. Jen tu a tam sluneční paprsky pronikaly listovím a zlatily zemi zarostlou křovinami a trávou. Zapadlý kout. Ani lidská duše. Nikdo nikde. Vznesl se nazdařbůh.
Nezdržel se!
Nějakou chvíli si poletoval mezi liánami, pak se pomalounku snášel k zemi. Zaslechl šramot. Ohlédl se. Išvar. Jinoch upustil otep chrastí a padl na zem. Ariel se snesl k němu a řekclass="underline"
„Vstaň, Išvare, neboj se!“
Išvar poklekl. Bledý jako stěna. Ruce se mu třásly. Bůh k němu sestoupil a oslovil ho jménem!
Bozi jsou vševědoucí.
„Miluješ Lolitu, Išvare?“
„Z celého srdce, pane! Jak růže svou vůni,“ zvolal Išvar. „Je-li tato láska hříšná, odpusť mi! A neodpustíš-li, zbav mne s tou láskou i života!“
„Žehnám tvé lásce, Išvare,“ odpověděl Ariel týmž tónem. „Jdi, a pověz to své matce Taře!“
„Slova tvá naplňují radostí mé srdce, vyprahlé láskou. Ale nechť dobrota tvoje a milosrdenství tvoje po okraj naplní číš duše mé. Navrať mé matce zrak, ať může spatřit tvář svého syna přešťastnou!“
Ariel se zarazil.
„Každému, co je předurčeno, Išvare,“ odpověděl Ariel a odletěl.A Išvar ještě dlouho klečel a vzhlížel do větvoví stromů, kam zmizel Ariel.
Toho dne Ariel dlouho rozprávěl s Nizmatem.
Ke konci rozhovoru zavolal Nizmat Lolitu a řekclass="underline"
„Náš vznešený host, Lolito, žehná tvému sňatku s Išvarem. Tara musí svolit. Nemůže odepřít.“ Lolitu polil ruměnec, oči jí zazářily radostí. Vrhla se Arielovi k nohám a „políbila prach jeho šlépějí“. Ariel řekl Lolitě, ať vstane. Kolik vděčnosti se zračilo v jejích očích!
„Buď šťastna,“ řekl a pousmál se. Ale bůh se pousmál zkormouceně. I bozi mohou někdy závidět obyčejným lidem.
Kapitola patnáctá
Může prach z cesty snít o slunci?
„Moc ho miluješ, sestro?“ zeptal se Šarad Lolity.
Zaléval květiny v květináčích, rozestavěných na obrubě verandy. Lolita seděla nad venkovním ohništěm a míchala zeleninu ve vroucím oleji.
„Koho, Šarade?“
„Svého ženicha, Išvara.“
Lolita se zasmušila a neodpověděla.
„Co mlčíš?“
„Ani nevím, Šarade, zda ho miluji,“ odpověděla nakonec.
„Ale proč ses tak zaradovala, když ti Ariel řekl, že vám pomůže, abyste se mohli vzít? Viděl jsem, jak ti zasvítily oči.“
Lolita opět zmlkla. Ruce se jí znatelně rozechvěly.
“Jsi ještě malý, Šarade. Těžko to můžeš pochopit. Išvar je dobrý člověk. A vím, miluje mne, třebaže jsme spolu ještě slůvko nepromluvili.“
„A proč?“
„Matka mu nedovolí k nám chodit, mluvit se mnou, ani podívat se na mne, aby se neposkvrnil. Ale on přece jen tu a tam na mne pohlédne, a vidím, že mne miluje, ač se neodvažuje o tom mluvit.“
„Copak on není také pária?“„Ano, je pária, asi o stupínek nebo dva rodem nad námi. Zůstat vdovou, a celý život — je velmi, velmi těžké, Šarade. A k tomu se dědeček Nizmat tolik rmoutí, že uhasne jeho rod. A stárne. Už se mu velmi těžko pracuje. A zemře-li, co se mnou bude. Abych pak do vody skočila, jako tak mnoho vdov.“
Šarád se zamyslil.
„A Ariela miluješ?“
„Mlč, Šarade!“ polekala se Lolita. Zbledla, zamračila se. „Ani pomyšlení.“
„Proč?“ naléhal Šarad.
„Copak prach z cesty, po němž všichni šlapou, může snít o slunci a nebi?“
„Slunce svítí na všechny stejně. Na lotosový květ jako na prach z cesty,“ zamudroval si Šarad a hned na to tak trochu šibalsky: „Kdepak, Ariel to není žádné slunce, je to docela obyčejný člověk jako já. Jenomže já neumím létat, ale jeho to naučili.“
Přišel Nizmat. Šarad se vytratil z verandy a zaběhl do lesa. Jako slídící psík pobíhal v bambusových porostech, až našel Ariela ležícího pod stromem a pohrouženého v myšlenkách.
„Chci ti něco říci, bratře!“ Šarad poklekl k Arielovi a vyprávěl, o čem všem mluvil s Lolitou. Dandarat naučil Ariela skrývat všechny city, ale přesto si Šarad všiml, že jeho vyprávění přítele vzrušilo.
„Teď pojďme posnídat, dado, Nizmat už se vrátil z práce.“
„Pojďme Šarade!“ A Ariel láskyplně pohladil Šarada po vlasech. Oba vykročili k chýši.
„Stařec pracuje, Lolita pracuje, a já se povaluji v trávě,“ řekl Ariel Šaradovi. „Ale co si s ním mám počít? Tolikrát už jsem se nabízel, že pomohu, ale Nizmat ani slyšet.“ Stařec přivítal Ariela jako obvykle. S radostí a pokorou. Teď měl plnou hlavu svatby své vnučky. Ať je sebechudší, svatbu musí vystrojit jako u lidí. Bez svatebních píšťal, bez naříkaček, jako úplní chudáci, bez baldachýnu venku na bambusových tyčích, ověšeného květinovými girlandami, kdepak, to by se neobešlo. Místo svícnů bude stačit víc loučí. A kdyby tak mohl pozvat nějaký sbor zpěváků, ale na to není. Girlandy navijí Lolita s Šaradem, o ty nouze nebude. Ale už aby se řeklo, kdy přesně, v který den svatba bude.
„Snad počkáme až na svátek pudži,“ řekl Ariel.
„Až do podzimka?“ namítl Nizmat. „Čím dřív, tím líp. S Tarou jsi ještě nemluvil, pane?“
„Ne. Až zítra,“ odpověděl Ariel. Poslouchal jen na půl ucha, téměř nejedl, ale zato tím častěji kradí pohlédl na Lolitu. Ta však upřeně hleděla do země.
Po snídaní Ariel znovu odešel do lesa. Na svých toulkách se stále víc vzdaloval od chýše. Nedávno zašel až na konec lesa, a tu se zarazil, jako přikovaný, překvapen nečekanou podívanou. Před ním se oslnivě třpytila hladina velikého čtvercového jezera s bílou kamennou obrubou. Na protěj ší straně se tyčily bílé paláce, obrovské jako hory, zdobené jako tepané zlaté šperkoví a lehounké jako krajka. Jeden z paláců se bělostnou zdí hroužil do vody jezera a odrážel se v ní se všemi svými galeriemi nejumnější řezbářské práce, se všemi svými věžičkami, vysokými a nízkými, všemožných tvarů, připomínajícími nejroztodivnější květy, se všemi svými balkónky, loggiemi a podivnými stříškami.