Vprostřed paláce obrovská klenba vybíhala k malinkaté útlé vyřezávané zvoničce s vej čitou makůvkou. Všechno to od shora dolů bylo pokryto řezbami, arabeskami, živoucím pohybem vrtošivých čar. Ani ne jako ve skutečnosti, spíš jako ve snu.
Ariel vyprávěl o svém objevu Nizmatovi. Ten se velmi podivil.
„Ta dálka, pane! To jsou paláce našeho rádži Rádžkumára.“
Od těch dob kouzelný obraz paláců přitahoval Ariela jako magnet. Prvně v životě poznal krásu stavitelského umění.
A od těch dob nezřídka chodíval za les a ukryt v křovinách kochal se pohledem na paláce jako na živoucí bytosti. Stávalo se, že někdy zaslechl něžný zvuk gongu, lidské hlasy. Tajemný, zakázaný svět!
Také tentokrát, zmítán rozčeřenou změtí myšlenek, nevědomky se prodíral k palácům, rukama rozhrnoval větvoví a ani neslyšel mnohohlasý pokřik ptactva a varovné vřeštění opic.
„Miluje mne? Nemiluje Išvara, ale mne?“ přemýšlel Ariel. Srdce se mu sladce svíralo, dech se úžil. Zůstat u těchto laskavých, prostých milých lidí, vzít si Lolitu za ženu, vzdělávat půdu. Ale dokáže se prach z cesty vznést k slunci? Proč ne? Láska to dokáže!. Išvar bude nešťastný. Ale tak jako tak je nešťastný. Tara nechtěla svolit k jeho sňatku s Lolitou, a možná, že nesvolí, ani až jí domluví Ariel. Slepí lidé jsou nedůvěřiví. Prokletý dar! Jaké neštěstí, není-li člověk jako všichni ostatní! Snad se mu i podaří přesvědčit Lolitu. Ale co Pears? Pears, který nedá pokoj, dokud nebude mít Ariela v hrsti. Ten Pears, jako zlověstný stín pohlcuje všechno světlo jeho života. Ne, on, Ariel, odsouzený k věčnému vyhnanství, ne, nemůže snít o lidském štěstí. Pryč odtud?. Opustit Lolitu. Švitoření ptactva mu připadalo jako zvuk náramků na snědých Lolitiných rukou a nohou, sluneční paprsky jako třpyt jejích očí, všechna vůně kolem jako vůně jejího dechu. Jako by se Lolita rozplynula v celé té přírodě vůkol, obklopovala ho, objímala, jako vzduch. Arielovi se točila hlava.
Kapitola šestnáctá
Opět v zajetí
Ariel šel a šel. Ani nepozoroval, že v zamyšlení vyšel z lesa ke břehu jezera a dal se cestou k palácům. Ba ani jejich oslnivou krásou se nekochal.
Ze zamyšlení ho vytrhl hysterický ženský křik.
Ariel se zarazil. Rozhlédl se.
Vlevo se táhla nízká kamenná zeď, oddělující rádžův park od cesty. Polonahý, snědolící člověk metl cestu. Za zdí v parku studna. U studny žena, „pravověrná“, v zelené hedvábné sari. Nakloněna nad studní rvala si rozcuchané vlasy a zoufale křičela:
„Můj syn! Mé dítě! Pomoc! Zachraňte mi syna! Spadl do studně!“ Metař odhodil koště, přeskočil zídku a běžel ke studni.
Jakmile však žena metaře uviděla, vrhla se proti němu jako zběsilá saň a roztáhla ruce.
„Neopovažuj se!“ ječela. „Nepřibližuj se! Tvůj dech poskvrňuje!“
„Volala jsi přece o pomoc,“ namítl zaraženě metař.
„Ať raději utone, ať raději zemře, než abys ho dotekem poskvrnil!“ křičela fanaticky. Pária z rodu dědičných metařů sklonil hlavu jako spráskaný pes a odcouval k zídce, přeskočil ji, sebral koště a nechápavě pokyvoval hlavou.
Zena se znovu rozkřičela.
„Pomoc! Pomoc!“ Z paláce vyběhli sluhové. Ale všichni páriové. Viděli, jak žena zahnala metaře, zastavili se ve vzdálenosti, jakou obyčej předpisuje, a nevěděli, co počít. Někteří z nich odběhli zpátky do paláce. Asi zavolat na pomoc někoho z vyšší kasty, kdo by dítě zachránil, aniž je poskvrnil. Žena ochraptěla, přestala křičet. Už jenom ztrnule civěla do studně. Skličující ticho. Ariel zaslechl přidušený dětský nářek, jako když zoufale beká jehňátko. V tom okamžiku na všechno zapomněl. Vznesl se obloukem z cesty ke studni, nad studní zpomalil let, a do studně. Diváci vykřikli a strnuli, matka dítěte se skácela v mrákotách. Ariela zamrazilo. Studně byla hluboká. Sluneční jas vystřídala úplná tma. Za okamžik se však Ariel trochu rozkoukal, na dně se zaleskla voda. Rozpoznal černou skvrnku. Děcko ve vodě! Od černé skvrnky blysknavá kola. Ariel zavadil o něco rukou. Provaz.
Zvolna se snesl až ke dnu. Na provaze viselo vědro. Plavalo na hladině, nakloněno, napůl plné vody. Ve vědru asi tří nebo čtyřleté děcko. Do vědra pomalu natékala voda. Ještě chvíli, a děcko se utopí.
Ariel vzal chlapce a pomalu se vznášel vzhůru. Voda crčela z dětských šatů. Na kamenných zelených stěnách studně visely těžké krůpěje vody.
Sluneční jas a zář. Ariel mhouřil oči. Pootevřel je, kam položit chlapce. Přeletěl roubení studně a snesl se k ženě. Někdo mu vytrhl dítě z rukou. A v tom okamžiku pocítil, že ho uchopilo několikero rukou.
Vytřeštil oči a spatřil lidi oděné v přepychových hedvábných šatech, vyšívaných zlatem. Na něčím malinovém rouše se duhově třpytil drahokam.
„Odvažte provaz od vědra,“ velel člověk s drahokamem.
Několik sluhů se vrhlo ke studni, vzali vědro a odvázali provaz. Ariela předali sluhům, a ti ho pevně svázali. Lidé v přepychových oděvech couvli, aby se neposkvrnili.
„Do paláce!“ dál velel člověk s drahokamem.A než se zmatený Ariel zmohl na slovo, vedli ho k paláci svázaného, uprostřed houfu sluhů. Pevně drželi provaz.
„Teď neuletím!“ pomyslil si Ariel.
Zaslechl, jak matka zachráněného děcka řekla nějaké staré ženě: Damino! Vezmi Anata a odnes ho ke mně do zenanu. Nesmím se ho dotknout. Kdoví, může být poskvrněn.“
Kapitola sedmnáctá
Jablko sváru
„A kdy už se konečně vypravíme do té školy, ústavu, nebo jak se to jmenuje, pane Bowdene? Už jsme tu v Madrasu skoro týden a pořád nic nevím o svém bratrovi.“
„Strpení, Jano,“ odpověděl Bowden. Zapíjel biftek portským. Nechť kdekoliv, Angličan se neobejde bez své oblíbené anglické kuchyně, j ídel a nápoj ů. „Už jsem vám přece řekl, že je ve škole karanténa. Proklatá země! Samá epidemie. Ani se člověk nenadá, a chytí tropickou zimnici, ne-li co horšího. Kam se člověk vrtne, může se nakazit. Na nejlíp prostřeném stole vám mohou s nejlepším jídlem předložit choleru, a domorodý kolportér s čerstvým číslem novin prodat mor.“
„Copak nepřenášejí mor jenom hlodavci a jejich příživníci?“ zeptala se Jana — ve svých knihách se už o Indii leccos dověděla a odstrčila talíř s nedojedenou rybou. Nemyslete si, nejstrašnější, plicní mor, ten se přenáší i věcmi. Vy tohle nevíte? Proto vám neustále kladu na srdce, abyste nevycházela z domu a nečtla noviny.“
„Stejně jsem tu jako na samotce,“ povzdechla si Jana. „Člověk přijede do Indie a nevidí tu nic než tyhle střechy,“ mávla Jana rukou směrem k „Černému městu“, domorodé čtvrti, změti domků a chýší za říčkou Kubanou.
Seděli na rovné střeše osmiposchoďového hotelu, vybaveného největším evropským pohodlím. Oranžově a zeleně pruhovaný slunečník je chránil před žhavými paprsky slunce. Mezi stoly stály palmy v kbelících a vysoké vázy s květinami. Na stolech šuměly elektrické ventilátory. A v melchirových vědrech se v ledu chladily nápoje.