Hotel stál na břehu říčky. Okny svého pokoje pozorovala Jana pestrost a ruch „Černého města“. Úzkými křivolakými uličkami proudila mračna tmavých, čokoládových a šafránových lidí v roztodivných oděvech a Jana na základě toho, co vyčtla ve svých knihách, snažila se uhádnout, ke které rase kdo patří. Osli, buvoli, koně. Skřípění vozíků, štěkot psů. Pronikavý křik prodavačů ledu, limonád, květin, girland. Pištění píšťal, tlumené dunění bubnů, naříkavý zpěv žebráků. Saniasiové, jak se tu říká „světcům“, zpěvavě deklamují posvátné chorály, lákají posluchače. A všude, všude, jako opičky, proplítají se dospělým pod nohama polonahé děti.
Rovné střechy, rozžhavené sluncem, bývaly ve dne liduprázdné. Zato však před západem slunce, když vzduch poněkud zčerstvěl, na obloze se rozzářily veliké hvězdy a vyšel měsíc — jakýsi zvláštní, indický měsíc, zaplavující všechno fantasticky nazelenalým světlem a černými stíny — tu se pomalu ulice vylidňovaly a lidé se usazovali na rovných střechách, nadýchat se večerního a nočního chladu. Ze střechy na střechu křiklavé hlasy předávaly poslední zprávy, kde kdo zemřel, kdo onemocněl, komu se co narodilo, kdo se vdává a žení, kdo se doma pohašteřil, komu se podařilo hodně vydělat, kdo kolik ztratil. Tento bezdrátový telegraf rychle šířil po celém „Černém městě“ nejnovější zprávy. Kdyby byla Jana znala celou zdejší změť jazyků, byla by zaslechla zajímavé rozprávky i o létajícím člověku, který zde jitřil všechny mysli. Ale pro Janu to všechno byla jen a jen „hatmatilka“, drásající nervy.
Nezřídka, ba velmi často, vídala Jana pohřební průvod. Pronikavé vřeštění píšťal svíralo srdce. Těla zemřelých vynášeli za město a tam pálili. Ženy v bílých smutečních šatech naříkaly. V tomhletom „Černém městě“ snad více lidí umírá než se rodí. Jana vždycky utekla od okna, aby neviděla, jak bohatou žeň tu má smrt. I není tedy divu, že se Bowdenovi dařilo dívce nahánět hrůzu. Od příjezdu do Madrasu byla všeho všudy v botanické zahradě. Ani v Londýně tolik překrásných rostlin neroste. Cestou zpátky do hotelu viděla slona s čabrakami a jezdcem.
To asi bude slon z nějakého cirkusu,“ pomyslila si dívka.
A kam jen se ten Dotaller poděl,“ řekla a roztržitě loupala banán. Nejedla zde téměř nic než banány a vajíčka. Považovala to za nejjistější.
Pan Dotaller nezahálí stejně jako já,“ namítl Bowden. Už začal s oblíbenými koktejly a likéry.
„Doufám, že už brzičko vám přineseme dobré zprávy.“
Bowden a Dotaller vskutku nezaháleli. Alespoň velmi intenzívně přemýšleli. Cestou do Indie se jeden na druhého díval, že by ho na lžíci vody utopil. Soupeř zkoumal slabé stránky soupeře. Každý měl svůj cíl. Bowden potřeboval, aby z Ariela vyrostl člověk nenormální, ale přitom co možná nejdéle zůstal naživu. Dotallerovi by se bylo spíš hodilo, kdyby tak Ariel zemřel, protože by po něm dědila Jana. A Dotaller měl od Jany plné moci disponovat všemi jej ími záležitostmi. Nic nebránilo využívat Janiny nezkušenosti a beztrestně si plnit kapsu jejím kapitálem. Bowdenovi se tu špatně rozhodovalo. Scházely mu sůví oči společníka Huzzlona. Co má dělat? Nalít Janě čistého vína, říci jí, co má za lubem Dotaller, nebo se s ním spojit?
Neštěstí bylo v tom, že Jana nedůvěřovala Bowdenovi a Huzzlonovi do té míry, že i kdyby se s Dotallerem nakrásně rozkmotřila, určitě by správu svého majetku nevrátila těmto ctihodným společníkům. Ale nač Dotallera nachytat? Uzavřít spolek Bowden — Huzzlon — Dotaller a dělit kořist na tři díly? Ale Aureliův majetek je daleko větší než majetek jeho sestry. Na takovém trojspolku by Bowden s Huzzlonem prodělávali. Tady je nutno vymyslit nějakou jinou kombinaci. Ano, ty Huzzlonovy oči! Ty tu Bowdenovi chyběly!
Nicméně však začal Bowden zkoumat možnosti spojenectví. Dotaller si vedl vyhýbavě. A v Madrasu začal na svou pěst.
Pears, s nímž se Bowden za zády Jany denně scházel, naznačil nedávno Bowdenovi, že Dotaller už Pearsovi udělal nabídku. Najde-li se Aurelius a nepřežije-li to, dostane Pears hezkou sumu. A tenhle šejdíř Pears zároveň Bowdenovi dal znát, že Ariel zůstane, nebo nezůstane naživu podle toho, od koho Pears víc dostane.
„Především je nutno Ariela najít,“ řekl Bowden Pearsovi.
„A co s ním potom chcete dělat?“ zeptal se Pears.
„Dáme ho úředně prohlásit za nesvéprávného jako duševně chorého a pěkně si ho budeme držet doma v Londýně pod zámkem. Nezapomínejte, že jsem jeho opatrovníkem!“ odsekl Bowden. Tato odpověď nešla pod vousy obojetníkovi Pearsu-Bcharavovi. Létající člověk, nejdrahocennější vymoženost pro Theosofickou společnost, čili zároveň pro Pearse, a pustit si ho z rukou, zrovna tak jako zavraždit si ho, z toho nic nekouká. Ale raději zavraždit, než pustit. Ani hnutím brvy nedal Pears znát Bowdenovi, co má za lubem, ale v duchu rozhodl, že přece jen bude líp, až jednou přijde čas, nějak se s Bowdenem dohodnout. Ať jen si Bowden doživotní opatrovnictví Ariela vybojuje, ať si jeho majetkem disponuje, ale dá Ariela k disposici theosofům, případně i za pěknou odměnu — londýnské ústředí už se postará.
Ale především se musí Ariel najít. Pears už věděl, že Ariel s Šaradem letěli na křídle letounu do Madrasu a nedaleko od města letoun opustili. Dál stopa po uprchlících mizela.
„Určitě je někde v okolí Madrasu,“ řekl Pears. „Hlad je přinutí jít mezi lidi. Ve všech vesnicích mám své agenty.“
„Ale Ariel může uletět,“ namítl Bowden.
„S Šaradem, alespoň s tím neuletí daleko, a Šarada on neopustí,“ řekl sebejistě Pears. Ani Bowden ani Pears neměli tušení, že Ariel s Šaradem uletěli touž linkou opačným směrem na severovýchod, do Bengálska.
„Teď ještě poslední otázka,“ řekl Bowden. „Vy, Pearsi, přece jen musíte promluvit se slečnou Haltonovou. Nemohu ji zavést do školy, která neexistuje. Musíte zahrát ředitele léčebného ústavu.“ A Bowden velmi přesně Pearse poučil, jak se musí chovat a o čem má s Janou mluvit. Ještě ten den se Pears s Janou Haltonovou setkali.V evropském obleku a velikých, želvovinou obroubených brýlích vyhlížel Pears docela solidně a budil důvěru. Omluvil se j í, že ji dříve navštívit nemohl. Ve škole měli karanténu. Projevil jí hlubokou soustrast nad žalostným osudem jejího duševně chorého bratra. Škola použila všech možných léčebných prostředků, aby navrátila Aureliovi duševní zdraví. Léčili ho nejlepší psychiatři, ale všechno úsilí bylo marné. Při jednom záchvatu přes nejpřísnější dohled se Aureliovi podařilo uprchnout. Víte přece, jak lidé duševně choří bývaj í mimořádně chytří, odvážní a vynalézaví. Podařilo se mu dostat se na střechu, odtamtud přeskočil na strom a utekl. Ale ať jen je Jana klidná. Však se ho podaří vypátrat. Všechna potřebná opatření byla učiněna.
Jana se právě chystala, že se podrobně vyptá Pearse na Aureliovu nemoc, ale vtom se nečekaně vřítil do pokoje Dotaller. Už tři dny a tři noci nebylo po něm ani vidu ani slechu. Teď vypadal celý utrmácený a z míry. Ani se neoholil a byl ještě v cestovním obleku.
„Už se ví, kde je Aurelius!“ vykřikl, ani nepozdravil a svalil se do křesla.
„Kde, jak jste se to dověděl?“ pršely otázky.
„Jsem k smrti unaven, dejte mi, prosím vás, něčeho napít!“
Jana mu podala sklenici vody.
„Děkuji vám. Jak jsem ho vypátral? Hned jak jsme přijeli do Madrasu, spojil jsem se s jedním ze svých kolegů, s advokátem Bultonem. Už dvacet let žije v Indii a je tu jako doma. Ani si nedovedete představit všechna jeho spojení. A toho jsem požádal, aby mě okamžitě informoval o všem, co se doví o létajícím člověku.“