„O létajícím člověku?“ podivila se Jana.
„Ano, o Aureliovi. To je ta jeho posedlost. Copak vy nic nevíte? Usmyslil si, že může létat. A před třemi dny si mne k sobě pan Bulton pozval a sdělil mi, že byl u něho jeden klient z Udajoury. Ten slyšel od svého známého, který navštívil tamějšího rádžu, že se u rádži objevil létající člověk. Nic podrobnějšího jsem se nedověděl, ale klíč tu byl.“
„A proč jste mi o tom nic neřekl?“ zeptal se mrzutě Bowden. “Ani minutu jsem nemohl otálet, chápete přece,“ odsekl Dotaller.„Měl jste poslat telegram z cesty, byli bychom vám pomohli,“ supil se Bowden, ale Dotaller na jeho poznámku zůstal odpověď dlužen a pokračovaclass="underline"
„Rovnou od Bultona jsem zajel na letiště, zaletěl do Kalkaty, odtamtud do Udajoury, tam jsem vyhledal jeho klienta, vyzvěděl, kde sídlí rádža, a k němu. O rádžovi Rádžkumárovi mi řekli, že je to typický východní despota a nadutec, a skutečně, neráčil mě přijmout. Ale podplatil jsem jednoho z jeho sluhů a dověděl jsem se, že v rádžově paláci létající člověk skutečně je. Jak se tam dostal, nevím, ale dověděl jsem se, že si rádža velmi libuje, co s ním má za vyražení. A jakmile jsem tohle všechno zjistil, hned jsem se vrátil, abych vás o tom informoval. Můžete mi snad něco vytknout, pane Bowdene?“
„Jen proto jste se vrátil, že vás rádža nepřijal, a teď se bez naší pomoci neobejdete,“ žlučovitě poznamenal Bowden.
„Třeba, a je na tom něco špatného?“ namítl Dotaller. „Kdyby mne byl rádža přijal a dal mi Aurelia, samozřejmě bych se vrátil i s Aureliem, nemyslíte?“
Bowden nepovažoval za nutné prodlužovat hádku s Dotallerem. Bowdenovi a Pearsovi bylo jasné, že se Dotaller snaží dostat do rukou všechny nitky. Naštěstí se to Dotallerovi nepodařilo. Ale Dotaller jim neřekl ani zdaleka všechno, co se dověděl, co viděl a podnikal. Opravdu se mu podařilo zjistit, kde Aurelius je. A dověděl se i to, za jakých okolností se Aurelius ocitl v rádžově paláci, i když neuvěřil, že Aurelius dokáže létat. K rádžovi samému se mazaný advokát ani nepokusil proniknout. Navázal spojení se sluhy z nejnižších a nejzhrdanějších kast. Počítal s tím, že mezi nimi najde lidi, kteří by byli ochotni uskutečnit jeho záměr. Snažil se je podplatit, aby Aurelia zavraždili. Ale sluhové se sáhibovy nabídky úplně zhrozili. Sáhibové se vždycky ze všeho dostanou a domorodý sluha neunikne nejstrašněj ším mukám, doví-li se rádža, že ho zradil nebo obelhal.
„Ani za kus zlata, jako je tento palác,“ odpověděl Dotallerovi šedovousý zahradník. A se stejnou se potázal i u ostatních sluhů.
Dotallerovi hned bylo jasné, že s těmito lidmi nic nepořídí. A co horšího. Ze strachu by mohli prozradit sáhibovy záměry. Za takových okolností bylo samozřejmě velmi nebezpečné dlouho se zdržovat v dosahu rádži.
Dostat se k rádžovi ve skutečnosti vůbec nebylo tak těžké. Jako všichni místní mocnáříčkové i on velmi rád hostil sáhiby. Ale pustí rádža Aurelia? To stále ještě není jisté. Všichni sluhové zpívali stejnou, jak velmi si rádža létajícího člověka cení. A i kdyby ho rádža propustil, co by tím Dotaller získal? Sám Dotaller, i kdyby Aurelia nakrásně dostal, sám přece ho nemůže zavraždit. Na to byl advokát příliš opatrný, než aby si vraždou špinil ruce. Zahyne-li Aurelius v rádžově paláci, bude to v pořádku. Jinak by tomu bylo, kdyby Aurelius zmizel beze stopy z rukou Dotallera. Ovšem, Dotaller by se mohl vymluvit, že Aurelius uprchl a na útěku ho stihlo neštěstí. Ale Dotaller nebyl zbůhdarma advokátem. Z vlastní praxe věděl, jak nejnepatrnější neopatrnost nebo neobezřetnost mívá pro zločince ty nejosudnější následky a jak někdy i po několika letech vycházej í najevo zločiny, zdánlivě už dávno zapomenuté. Kdepak, gentleman si přece nepotřísní ruce krví. Ať tohle za něho udělaj í jiní, jeho ruce musej í zůstat čisté!
A konec konců, když se to tak kolem a kolem vezme, proč by Aurelius nemohl zůstat naživu. Hlavně vyrvat ho z drápů Bowdenovi a Pearsovi. Už brzy bude plnoletý. A Dotaller už se postará, aby soud prohlásil Aurelia za svéprávného. Opatrovnictví bude pak zrušeno, Aurelius bude žít pod jednou střechou s Janou, a je samozřejmé, že stejně jako jeho sestra ho zplnomocní, aby se staral o všechny jeho záležitosti.
I zosnoval tedy Dotaller nový plán. Jestliže k rádžovi zajede Aureliova sestra, Aureliův opatrovník a Dotaller a sdělí mu, jaká práva mají vůči Aureliovi, a připomenou-li, že Aurelius je syn velkokapitalisty, bude rádža muset povolit. Jana už se nebude chtít odloučit od svého bratra. A všechno bude pak v pořádku.
„Už jsem řekl,“ pokračoval po kratičké chvíli, když se všichni odmlčeli, „že je rádža despota a člověk zpupný. Ale zajedete-li k němu vy, slečno Jano, a vy, pane Bowdene.“
„Už je to venku, jako bych to neříkal!“ nezdržel se Bowden. „Bez nás to nešlo!“
“Neříkám nic jiného. Vy, pane Bowdene, jak se zdá, máte chuť se hádat.“„Já také musím jet,“ prohlásil Pears.
„Podle mého není nezbytné, abyste jel,“ zamračil se Dotaller.
„Naprosto nezbytné,“ stál na svém Pears. „Jako ředitel školy a léčebného ústavu, kde byl Aurelius Halton v ošetřování, mohu rádžovi dosvědčit, že mladík není příčetný a musí tedy žít ve zvláštních podmínkách.“
Bowden uvážil situaci, a protože mu ze všech soupeřů nejnebezpečnější připadal Dotaller, řekl si, že bude dobře, bude-li mít navíc spojence, a proto podporoval Pearse. Jana nic proti tomu neměla, a Dotaller tedy musel přikývnout.
Rozhodli, že nebudou ztrácet čas a ještě ten den poletí.
Dotaller se podjal úlohy průvodce. Bez zvláštních příhod se dostali do pohádkového rádžova paláce.
Kapitola osmnáctá
Marné pátrání
Nakonec přece jen uviděla Jana skutečnou Indii. Přes všechno vzrušení z nadcházejícího shledání s nemocným bratrem, kterého už léta neviděla, krása paláců a parků dívku uchvátila. Jako naschvál před hlavním palácem zrovna vedli slony, bohatě ozdobené zlatem vyšívanými čabrakami. To už byli opravdoví sloni, ne jen tak něco jako z cirkusu!
Rádža velmi vlídně přijal hosty v pracovně po evropsku zařízené a po evropsku oblečen, čímž Janu hluboce zklamal. Nejzvědavější byla na to, jak se s rádžou budou dorozumívat. Ale ukázalo se, že rádža skvěle mluví anglicky. Nicméně však to byl typický východní člověk. Sněhobílá náprsenka naškrobené košile jen zdůrazňovala snědost jeho pleti. Rádžův obličej Janě připomínal Othella.
Bowden stručně vysvětlil účel návštěvy.
Čím dál hovořil, tím rozpačitěji se rádža tvářil.
„Velmi mne mrzí,“ řekl, když Bowden domluvil, „že je mi odepřeno potěšení vyhovět vaší prosbě. Aurelius Halton, jak zázračného mladíka nazýváte, skutečně u mne byl, ale už není. A. dál nemám co dodat. Váš Aurelius zmizel.“
Tato nečekaná zvěst všechny ohromila. Jana, Bowden, Pears a Dotaller chrlili otázky, ale rádža si jen nervosně poškubával vousy a na všechno odpovídaclass="underline"
„Nemám co dodat. Sluhové mi hlásili, že včera v noci zmizel, a víc už jsem o něm neslyšel.
Nepřejete si čaj? Cesta vás jistě unavila. Ne? Nepřejete si zhlédnout mé poklady?“
„Sire,“ vykřikl Bowden. „Dovoluji si mít za to, že plně chápete svou odpovědnost.“ Nedomluvil. Z rádžovy tváře okamžitě spadla maska předstírané evropské vlídnosti. V očích mu zajiskřilo tak, že se Bowden zajíkl a zbledl.