„Dovoluji si mít za to, že také vy chápete svou odpovědnost za svá slova, sire!“ přerušil rádža Bowdena. „Považoval bych za těžkou urážku už jen vaše pomyšlení, že j á,“ a rádža zvlášť zdůraznil toto „já“, „říkám něco, co neodpovídá skutečnosti.“
Všichni pochopili, že jednání skončilo a že už se od rádži víc nedoví. Loučení bylo mnohem chladnější a obřadnější než setkání.
Když sestupovali po mramorovém schodišti pokrytém koberci a tonoucím v záplavě květin, Bowden pošeptal Janě a i sobě samému na uklidněnou:
Nermuťte se, Jano! Aurelius zřejmě zase znovu uprchl. Samozřejmě, je to velmi smutné, ale určitě ho brzičko najdeme. Však on daleko neute. neutekl.“
Jana si povzdechla.
„Rádža nechce ztratit létajícího člověka. Určitě ho u sebe skrývá,“ řekl Pears Dotallerovi, když už šli parkem podél nevysoké zdi. „Ale zmobilizujeme všechno, a bude-li třeba, požádáme místokrále, aby nařídil prohlídku v paláci a vydání Aurelia.“
Dotaller se zamyslil nad svými vlastními záležitostmi. Pears kráčel mlčky, všechny předešel. Najednou zaslechl nějaký hlas. Za zídkou někdo mluvil. Několik hindustánských slov ho přinutilo, aby se zastavil a zaposlouchal.
Na cestě stál metař, u něho hubený stařec a dívka.
„Ať se převtělím do nejposlednějšího hada, jestli lžu!“ rozkřikl se metař. Zřejmě ho pohněvalo, že mu nevěřili. „Opakuji jen to, co mi řekl člověk, který vlastníma rukama létajícího člověka svázal, než ho na rádžův rozkaz hodili do bezedné studně.“ Stařec máchl rukou, svraštil obličej a zaúpěclass="underline"
“Je po všem, pojďme, Lolito!“
Ale dívka se nehýbala. Nechápavě hleděla na starce a řekla odhodlaně:
„Ne, nemůže zemřít!. Řekl přece:, Čekej mne, Lolito!' A já budu na něho čekat.“
„Co je to s vámi, pane Pearsi?“ polekal se Dotaller a přistoupil k Pearsovi. Když však spatřil zsinalou Pearsovu tvář, poplašeně zamumlaclass="underline" „Co se stalo?“
“Ale nic. to jenom srdce. to tak někdy mívám. Hned to přejde!“ Dotaller se naň podezřívavě zahleděl.
Večer, když už u vchodu hotelu čekalo na ně auto, dospěl Pears ve svých úvahách k závěru, že vlastně už nemá, proč by věc tajil. I řekl Bowdenovi: „Pane Bowdene, už nemáme oč se hádat. Ariel-Aurelius Halton už není mezi živými. Zavraždili ho na rádžův příkaz.“ A Pears vyprávěl o rozmluvě, kterou vyposlechl.
Za stěnou se ozval hlasitý nářek. Tyhle proradně tenké stěny indických venkovských hotelů!
Pears a Bowden zastihli Janu v slzách.
Hluk přivolal i Dotallera. Když se dověděl, co se stalo, stěží potlačil výbuch radosti. Všechno se obrátilo, že si ani lépe nemohl přát.
Kapitola devatenáctá
Vladař se hněvá
Anat, kterého Ariel vynesl ze studně, byl synek člověka s briliantem, Mochity, rádžova prvního rádce a oblíbence.
Být oblíbencem rádži je velmi výhodné. Rádžkumár byl rádža tak bohatý, že ani sám dobře nevěděl, co všechno vlastní. Málokterý Evropan ví, že někteří indičtí rádžové jsou největší boháči na světě, takoví boháči, že proslulí miliardáři — Rotschildové, Morganové, Rockefellerové a Wanderbiltové — jsou proti nim chudáci. Celá století, od pokolení k pokolení rozmnožovali rádžové své jmění, pozůstávající převážně z drahého kamení a zlatých předmětů. O veškerém tomto bohatství se málo ví jen proto, že rádžové nemusej í své brilianty prodávat, a i kdyby museli, často dobře ani nemohou. Na světě se těžko najde kupec na takové brilianty, jako je „Černý mogul“ nebo „Regent“. Pokud jde o jejich nemovité majetky, paláce a pozemky, jsou také obrovské, ale cenou se ani zdaleka nevyrovnaj í těmto hromadám obrovských briliantů a drahokamů. I není tedy divu, že rádžové mohou odměňovat své oblíbence tak, jak nikdy nemohli své milce odměnit ani ti nejmocnější a nejbohatší evropští císaři.
Avšak přízeň a lásku rádži musí si oblíbenec zasloužit, musí svému vladaři dělat, co mu na očích vidí. A jako každý člověk, trávící život v zahálce a v uzavřeném světě, ve světě „bez obzorů“, jak psal Voltaire, také náš rádža se ze všeho nejvíc bál nudy, ačkoliv to nebyl člověk bez zdělání a dobře uměl anglicky. Jeho žena Šjáma mluvila francouzsky jako rozená Pařížanka. Oba, rádža se svou ženou, několikrát navštívili Evropu — byli v Londýně, Paříži, Berlíně. Ale všelijaké ty fraky a smokingy v porovnání s lehkým národním šatem, přerozličná divadla a plesy, a vůbec celý evropský způsob života, to všechno rádžu tísnilo a všechny evropské způsoby zaneprázdnění mu byly cizí. I nedbal tedy nikdy, že se jeho ženě cestování líbí, a pokaždé honem honem spěchal zase domů. Doma, jakmile vykonal všechny obřady, aby se očistil ode všeho, co ho v Evropě poskvrnilo a shodil se sebe evropský škrtivý oblek, Rádžkumár si pokaždé s úlevou vydechl a cítil se šťasten. V
lehkém, hedvábném úboru celé hodiny líhával na tachtě, a sluha, ještě docela maličký chlapec, ho ovíval palmovým věj ířem. Nic nedělal, jen se probíral knihami a časopisy nakoupenými v Evropě, vybíral si „něco lehčího“ a hroužil se v četbu. Po evropsku lze žít i v Indii!
Byl to po svém „osvícený absolutista“. Náležel k liberální náboženské společnosti „Brahmo-Samadž“, neuctíval modly, všelijaké namáhavé náboženské obřady zvlášť horlivě neprováděl, jedl zvěřinu, kterou mu připravoval muslimský kuchař, sledoval, co nového vyšlo na knižním trhu, a tu a tam čítal i filosofická díla, přičemž byl zajedno s Rousseauem stejně jako s Nietzschem. Měl rád společnost sáhibů a přátelil se s nimi.
Ale dva tři dny proležené nad novou knížkou stačily, a znovu začínal cítit, že se mu do duše vkrádá nuda.
A tu se na scéně objevoval Mochita, který už dávno svého vladaře znal až do morku kostí.
„Co máš nového, Mochito?“ ptával se rádža a odhodil knihu.
Mochita políbil „prach šlépějí svého vladaře“, vybraně ho přivítal a stručně informoval o hospodářských záležitostech, o nových ujednáních se sáhiby a rolníky, kolik se vybralo na pachtovném a jak bylo naloženo s těmi, kdo nepořádně platí.
Ale tentokrát rádža zřejmě poslouchal jen na půl ucha a opakoval několikrát otázku:
„Co máš nového, Mochito?“
„Sbor chlapců a děvčat připravil nové tance.“ Rádžovi to připomnělo Paříž a ušklíbl se:
„Nic nového, ale ukaž je.“
Mochita zatleskal, porozhrnul se nachový závěs na vysokém výklenku u dveří, a do komnaty, za zvuků náramků, bubínků a zvonečků vběhly dívky v lehounkých mušelínových šatečkách v doprovodu pestře přistrojených chlapců. Zazněly flétny a děti začaly tančit. Tančily půvabně, na ustrašených tvářičkách ztuhl úsměv.
„Nic nového,“ opakoval rádža a mávl pohrdavě rukou.
Flétny rázem ztichly, děti přestaly tančit a srazily se do houfu.
„Co ještě máš?“
„Tanec hrbáčů, mrzáků a slepců.“
To bylo opravdu něco nového.
„Ukaž!“
Děti odběhly. Netajily se radostí, že všechno tak dobře dopadlo. Žádné nedostane bití, žádné nezavřou do sklepa jen o chlebě a vodě. Málokdy to tak dobře končí. Ozvalo se dunivé víření bubnů a do komnaty se vpotácel houf vrávorajících, kulhajících, padajících a těžce oddychujících lidí neobyčejného vzezření, v ohyzdných cárech z pestrobarevných záplat. Mochita neztrácel čas za nepřítomnosti svého vládce.