Rádža se smál na celé kolo. Mochita zářil.
Rádža sundal s prstu prsten s ohromným briliantem a hodil ho Mochitovi. Ten zachytil třpytící se dárek v letu a hluboce se poklonil.
Jeden ze slepců, kterého srazil k zemi hrbáč, upadl na záda. Uhodil se hlavou o podnoží sloupu a docela nelíčené zaúpěclass="underline"
„Zprobodat vás, proklatci!“
Rádža se zamračil. Také Mochita se zamračil. Jako když mrak zahalí slunce, země se zahalí v stín.
„To neplatilo vám, pane, to hrbáčům!“ chvatně vysvětloval Mochita. Ale rádža se odvrátil a zlostně zavrčeclass="underline" „Sto ran holí! A chci být sám!“ Všichni se vzdálili. Ještě dobře, že Mochita už dostal prsten. Ale vladař se rozhněval. Mochita přikázal sluhům, aby slepci přidali ještě sto ran. To úplně stačilo, aby nešťastníka zbavili veškerých muk, které mu život ještě mohl přinést.
Mochita se rmoutil. Měl pro rádžu v zásobě ještě několik čísel. Nahé otroky, ozbrojené železnými tyčemi s kovanými drápy na koncích. Na tuhle kratochvíli si rádža zvlášť potrpěl. Když se začali otroci navzájem drásat okovanými tyčemi a krev crčela proudem z jejich osmahlých těl, jako by Rousseauova ctitele běsi posedli. Oči se mu rozjiskřily, chřípí nadouvalo.
„Víc! Víc! Pořádně! Tak! Tak!“. povzbuzoval své gladiátory a býval velmi pobouřen, když některý padl mrtev a bylo po zápase.
Mochita měl v zásobě také lov na tygry. Měl připraveného velkolepého slona s obrovskými kly, s přibroušenými okovanými hroty. Ale rádža už dnes Mochitu k sobě nezavolal a oblíbenec už klesal na mysli. Věru nevěděl, čím si znovu vysloužit milost svého pána.
A zrovna v tu dobu spadl jeho synek do studny. Když sluha Mochitovi oznámil, co se stalo, Mochita přiběhl ke studni a na vlastní oči viděl, jak Ariel přeletěl přes zídku, snesl se do studně a vytáhl chlapce.
Synek, jaképak starosti. Bylo to dítě jeho první ženy, a ta už se mu znelíbila. Měl tři. Zato létající člověk, to bylo něco.
Mochita nepřemýšlel, jak to s létajícím člověkem vlastně je, zda je to nadpřirozená bytost, nebo nějaký nový trik. Hlavně, že to bylo něco neobyčejného, nevídaného, že to bylo nové číslo. S. létajícím člověkem, ať je to kdokoliv, s tím se nemusí bát na oči strašnému vladaři. Až rádža tenhle zázrak spatří, určitě na všechno zapomene a bude po nemilosti.
Proto Mochita přikázal, aby létajícího mladíka spoutali, i kdyby to byl třeba sám převtělený Krišna.
Kapitola dvacátá
Opět mír
Mochita dal vést spoutaného a sluhy obklopeného Ariela do paláce chodbou pro služebnictvo kolem kuchyně hemžící se černými, čokoládově hnědými a šafránově žlutými polonahými kuchaři v bílých čepicích. Úzkým schodištěm vystoupili do prvního poschodí, minuli ženskou polovinu paláce, zenan, kde si hlučně pod dozorem sluhů hrály děti. V jedné místnosti nějaká starší žena pohlédla na Ariela přes brýle, jejich jednu obroučku měla přivázánu k uchu červenou nitkou. Podlaha dalších místností byla pokryta modrými a bílými běhouny a koberci, na kterých byly rozházeny podušky z pestře vybarveného hedvábí. Na nizounkém divanu seděla dívka s bleděmodrou šálou, přehozenou přes hlavu. Křečovitě vzlykala. Veliké slzy jí padaly do klína. U dívky stál stařec v bílém šatě se znamínkem z červené a žluté hlíny na čele, vyznačujícím kastu. Krutě plísnil dívku, asi stejného zajatce, jako byl Ariel.
Krytou galerií s lehounkými, jemně pracovanými sloupky, za nimiž bylo vidět zrcadlově klidnou hladinu jezera, přešli do rádžovy poloviny paláce. Obrovské síně s klenbami ozdobenými modelovanými ornamenty, se sloupovím a výklenky, vyzdobenými arabeskami, fantastickými květinami, zvířaty a ptáky, se střídaly jako v zázračném kaleidoskopu. Chvílemi Arielovi připadalo, že se mu to všechno jenom zdá. Všude to pronikavě vonělo attarem — aromatickým olejem s přísadou růžového oleje — a kořennou vůní kvetoucích oleandrů ve velikých vázách s oslnivě lesklou barevnou glazurou. Ze všech těch vůní a barev se Arielovi točila hlava.
Zde stůjte!“ velel Mochita sluhům střežícím Ariela, když došli k purpurovému závěsu se zlatým třásněním.
Za závěsem se kdosi na někoho zle obořil. Sluha trhl koncem provazu, svazujícího Arielovi ruce. Ariel zůstal stát.
Mochita, celý v rozpacích, zmizel za závěsem.
S hlubokými úklonami vykročil k rádžovi. Rádža se tvářil stále chmurněji. Krom této rozezlené tváře Mochita nic neviděl. Nevolal jsem tě, Mochito! Proč přicházíš?“ zabouřil rádža. Mochita se jen a jen klaněl a kroutil, až se dosvíjel k vladaři a něco mu zašeptal do ucha. Na tváři rádžově se objevil výraz překvapení, nedůvěry, zvědavosti, opět překvapení a opět nedůvěry. Ani jediná z těchto proměn neušla Mochitovi.
„Jen aby mne nevyhodil!“ — to byla Mochitova jediná myšlenka. „Dobře. Přiveď ho! Ale klameš-li mne, měj na paměti, že tvoje ženy dnes ovdoví!“ Mochita už rádžu neposlouchal, odběhl za závěs a velel, aby Ariela předvedli rádžovi. Ariel vstoupil do komnaty a v prvním okamžiku oslepl. Odněkud shora sem padaly jasné sluneční paprsky a odrážely se v pozlacených stěnách a sloupoví, třpytily se v drahokamech, našitých na oděvech lidí, stojících u vzdušných, kroucených sloupů. Na malinově červených kobercích a poduškách, pod modrým baldachýnem, ležela obrovská, duhově se blyštící hrouda zlata. Když se Ariel vzpamatoval, uvědomil si, že to, co měl za obrovskou hroudu zlata, je sám rádža, oděný v zlatem vyšívaném šatě. Brilianty a drahokamy na jeho oděvu musely obnášet milióny, a na čele se mu třpytil obrovský briliant, tak obrovský, že jeho cenu nebylo možno ani odhadnout. Rádža měl tmavou pleť, poněkud ploský nos a tlusté, téměř černošské rty. Podle svědectví rodových zápisů proudila v jeho žilách ta nej čistší indická krev. Rádža beze slova upřel na Ariela své černé, pichlavé zraky. Jenom Dandarat naučil Ariela vydržet takový pohled.Potom se rádža rozhlédl po lidech kolem, jejichž obleky si co do pestrosti a lesku nic nezadaly s opeřením pávů a rajek.
Rádža velel Arielovi, ať přistoupí blíž. Sluhové Ariela postrčili. „Kdo jsi?“ zeptal se rádža.
Ariel stále ještě nevěděl, jak si má počínat a mlčel.
„Kdo jsi?“ opakoval rádža svou otázku anglicky. Řekl si v duchu, že Ariel asi nerozumí hindustánsky.
Mladík mlčel.
Mochita zopakoval touž otázku bengálsky, maratchitsky, pak přešel od árijských jazyků k drávidským — telužštině, tamilštině a nakonec k tibetsko-barmánským nářečím. Ale stejně marně. Rádža se zamračil a řekclass="underline"
„Buď je hluchý, nebo si postavil hlavu. Ale donutím ho mluvit!“ V očích mu blesklo. „Dovedeš létat?“ zeptal se rádža zase hindustánsky.
Mochita se nezdržel, přiskočil k Arielovi a udeřil ho do zátylku.
„Tak mluv, ty osle, nechceš-li přijít o jazyk!“
Arielovi se zachvěly rty, ale neřekl nic. Co když bude dělat hluchého a neukáže, že může létat, možná, že ho propustí.
Rádža vyrval sluhovi z ruky vějíř, hodil jím po Mochitovi, zadupal a zařvaclass="underline" „Ničemo! Přivedl jsi nějakého idiota!“
„Milost, vládče můj! Milost! Daruj mi život!“ zaúpěl Mochita a vrhl se rádžovi k nohám. „Nelžu!
Jen se zeptej,“ ukázal na sluhy, „zeptej se mé ženy Rinťjabysini. Všichni viděli, jak tento člověk nebo vtělený duch létal! Poruč, ať ho zmrskaj í, však on promluví a ukáže, že dovede létat.“