„Toho dám zmrskat potom, na to můžeš vzít jed, ale napřed dostaneš ty!“ Rádža zatleskal. Závěs vpravo od trůnu se rozhrnul. U rádži se objevil člověk obrovské postavy, kudrnatý, černý jako ebenové dřevo, se sedmiocasou kočkou v ruce, a stál tu připraven plnit vladařovy rozkazy. Rádža mlčky ukázal na Mochitu. Kat zdvihl důtky, zasvištěly řemínky, úder. Mochita, zoufale zaúpěl, zkroutil se do kozelce.
Ariel se vzpřímil a řekclass="underline" “Přestaňte s tím! Ano, umím létat!“. Katova napřažená ruka zůstala trčet ve vzduchu, rádža se ulekaně zvrátil do podušek, pak se na sluhy osopiclass="underline"
Držte pevně provaz! Jestli uletí, zurážím vám hlavy!“ Ariel sklopil oči. Mochita naříkal, ale jeho obličej zářil. Je po bouřce! Popolezl po čtyřech a usedl na podlahu. Kdo jsi?“ znovu se zeptal rádža. Bylo vidět, že má strach. Ze všeho nejvíc se Ariel bál, aby ho neposlali do Dandaratu, a proto řekclass="underline"
„Nevím, kdo jsem a odkud jsem přišel.
Rádža nevěděl kudy kam.
„Jak to, že nevíš? Vždyť jsi přiletěl do mého parku z cesty. A kde jsi byl před tím?“
„Vím tolik, co novorozeně. Uvědomil jsem si, že jsem, až teprve tam na cestě, odkud jsem přiletěl.“
Ariel řekl, co mu slina na jazyk přinesla.
„Ale jak to, že víš o novorozeňatech?“ zeptal se rádža.
Ariel upadl do rozpaků, nevěděl, co odpovědět.
„Zdá se, že nás vodíš za nos,“ řekl rádža. Ale v hlase už nebylo zloby. Létající člověk! Ta senzace!
S tímhle zázračným člověkem nelze nějak zhurta. Ta vymoženost! Ani faraónové ani císaři a králové nikdy neměli takovou hračku! Tak ochočit si tohohle dvounohého ptáka.
„Jak ti říkají?“
Ariel se zamyslil a odpověděclass="underline"
„Siddcha.“
Řekl jméno ducha z indického bájesloví.
„Siddcha! Buď si tedy, Siddcha,“ řekl po odmlce rádža.
„Nejmilostivější vladaři,“ ozval se Mochita. Už se úplně vzpamatoval. Rádža naň blahosklonně pohlédl a řekclass="underline"
„Správce pokladu ti dá kror rupií. a sedm set láků rupií. za těch sedm šlehů, cos dostal.“ Mochita udeřil čelem o zemi. Tolik tisíc rupií mu samozřejmě rádža nedá, ale určitě už to bez odměny nebude.„Poslyš, Siddcho, zůstaň u mne, a nebudeš litovat.“ Do komnaty vešla rádžova žena Šjáma.
Byla v národním šatě. Zlatá, jemně cizelovaná čelenka se skvěla na čele, připevněna na havraní vlasy jehlicí s obrovskými smaragdy a krvavými rubíny, těžká kuta z tepaného zlata se třpytila na jej í šíji, na nohou měla platinové náramky s rolničkami. Byla v šťavnatě zelené sárí, jak se sluší na pravověrnou, a paže od ramenou po zápěstí měla ověšeny zlatými náramky svázanými hedvábnými šňůrkami, nesoucími skleněné obroučky, splývající až přes konečky prstů. Mezi všemi těmito šperky domácí práce bylo několik brilianty osázených náramků, výtvorů nejlepší ch pařížských klenotníků. Při pohledu na ni si člověk ani nedovedl představit, že tato žena, připomínající královnu z pohádek, se docela dobře cítí i v evropských toaletách a na vysokých podpatcích.
„Poslyš, Šjámo.“ řekl rádža. „Mochita mi sehnal nový zázrak.“ Při těchto slovech se Mochita pousmál a začal se klanět. Ano, rádža už je zase v dobré náladě a rád by zahladil výbuch hněvu pochvalou v přítomnosti své ženy.
„Podívej, tenhle mladík dovede létat,“ pokračoval a ukázal na Ariela rukou se spoustou prstenů.
„Tak to je on! Však už jsem slyšela, že zachránil Anata. Musíme ho za to odměnit,“ řekla Šjáma a přistoupila k Arielovi. „Proč ten provaz? Chudáček! A jak je hezký! Rozvažte mu ruce!“ poručila sluhům.
„Ruce rozvažte, ale uvažte provaz kolem pasu,“ honem dodal rádža a poplašeně se zavrtěl v poduškách. „A držte pevněji konec provazu!. Nu, a teď nám Siddcho ukaž, co dovedeš.“ V tu chvíli se Ariel začal vznášet. Sluhové pomalu popouštěli provaz, jako když vypouštějí přivázaný balón. Ariel vzlétl vysoko, až ke stropu, začal tam kroužit a prohlížel si ornamenty Rádža zvědavě a pln obav vzhlížel na Ariela, Šjáma poodešla, aby lépe viděla a pobledlá vzrušením sledovala létajícího člověka.
„Úžasné!“ vykřikla.
„Stačí. Siddcho, dolů!“
Ariel se snesl na podlahu.Co tohle všechno znamená?“ zeptala se Šjáma. „Kdo je to, bůh nebo člověk?“
Siddcha nám to nechce říci,“ odpověděl rádža. „Ale on nám to poví a zůstane tady u nás. Že ano, Siddcho? Že nám neuletíš? Buď si bůh nebo člověk, ale ani na nebi ti nebude tak dobře jako u mne. Neuletíš?“
„Ne.“
„To je opravdu skvělé! Ale přece jen se nehněvej, když si tě prozatím budeme střežit.“
„Ty, Siddcho, jistě máš hlad?“ vlídně se zeptala Šjáma.
Ariel s povděkem na ni pohlédl. Na to mohla pomyslit jen žena.
Ale Ariel se tak trochu spletl. Šjáma byla žena dobrá, ale než se ho zeptala, zda nemá hlad, blesklo jí hlavou: „Bozi nemusejí jíst.“ Podle odpovědi poznám, zda je Siddcha bůh nebo člověk.
„Mám,“ odpověděl prostě Ariel a pousmál se.
Šjáma si řekla: „Tak přece jen to není bůh!'
Mezitím rádža dal Mochitovi nejpodrobnější a nejpřísnější instrukce, jak má Siddchu střežit a jak se má o něho postarat.
Nakonec sundal rádža dva prsteny a hodil je Mochitovi.
Opět nastal mír.
Kapitola jedenadvacátá
Ano
Ariela odvedli do komnaty hned vedle rádžovy ložnice. Rádža chtěl mít Siddchu stále po ruce. Létajícímu člověku dali tucet sluhů, jako by to byl čistokrevný princ. Ostatně však všichni sluhové měli zároveň nejpřísnější rozkaz sledovat každý zajatcův pohyb.
S hlubokými poklonami nabídli panu Siddchovi koupel s voňavými esencemi, oděli ho v drahocenný šat a přinesli mu bohatý a chutný oběd.
Mezi ovocem bylo i mnoho vzácných plodů a mezi jiným i barmské mangustány. Ty Ariel jakživ neviděl a nevěděl, jak do nich. Vzal plod, pokusil se ho rozloupnout, zahryzl se do něho, ale ne a ne si s ním poradit.
Obsluhoval ho u stolu ctihodný šedivý Ind, vznešený jako bráhman. Potlačil úsměv nad jeho marným počínáním a řekclass="underline"
„Rozřízni plod nožem a ochutnej dužinu!“
„Na boha toho moc neví,“ pomyslil si sluha.
Po obědě se Ariel pohodlně uložil na tachtu. Už věru toužil po odpočinku. Snědý chlapec se nad něho naklonil a ovíval ho věj ířem. Venku, za vysokým, úzkým, zamřížovaným oknem poletovaly vlaštovky a Ariel jim záviděl.
Je tady líp než v Dandaratu, ale kdepak nějaký klid. Už tak dalece rádžu poznal, že věděl, jak je to s jeho vlídností, co je to za náladového člověka. Teď je Arielovi dobře, to je pravda, ale co bude zítra?. Jak rád by tuto pozlacenou klec vyměnil za chudobnou Nizmatovu chýši. Co si asi tak o něm stařec myslí, a Lolita, Šarad? Zmizel tak znenadání. Je odsouzen na celý život jen z klece do klece?
Proč nemá volnost jako ty vlašťovky. Nebýt téhle železné mříže, uletěl by k nim, tam, do nebeské modři.
Během dne rádža několikrát zašel do Arielovy komnaty, vlídně se zeptal, jak se mu daří, je-li spokojen s jídlem a obsluhou.
Rád by si byl už honem honem pohrál s novou hračkou, ale Šjáma naléhala, ať Siddchu nechá odpočinout. A rádža přes všechen svůj despotismus v mnohém se podvoloval své milované ženě. Měla pověst jedné z nejkrásnějších žen Indie a velmi mu pomáhala v jednání se sáhiby. Čeho by se byl od sáhibů sám vůbec nedomohl, na to stačilo jeho ženě pár slov a okouzlující úsměv. V noci Ariela několikrát probudil lehounký šramot. Spatřil vedle sebe rádžu v pantoflích s nahoru zahnutými špičkami.