Ráno se otevřely dveře a vstoupil do jeho komnaty rádža, stále ještě v spacím úboru, ale s kupou novin v hrsti. Usedl k Arielovi' a řekclass="underline"
„Tak jsme se o tobě už přece jen něco dověděli, Siddcho! Sám nečtu noviny, ale sekretář mě upozornil na zprávu o létajícím člověku. A je to samozřejmě o tobě. A samozřejmě ani včera ani tady na cestě z paláce jsi nepřišel na tento svět. Poslyš, Siddcho, buď si kdokoliv,“ laskavě a něžně cukroval rádža jako hrdlička, „ale svěř se mi, a neprohloupíš. Pojďme, něco ti ukážu. Ale, jak už jsem tě upozornil, nehněvej se, že si tě budu pěkně držet na řetízku, dokud se spolu nedomluvíme a nespřátelíme. Moji kovotepci a klenotníci dnes v noci oko nezamhouřili a vyrobili zlatý řetěz. Ale je příliš těžký a ani ne valně pevný. Museli tedy vyrobit železný, se zlatým pásem. Pareši!“ vykřikl rádža. Přiběhl sluha s řinčícím řetězem, navlékl Arielovi zlatou obruč kotem pasu, uzamkl přezku klíčem a podal rádžovi konec řetězu.
“Pojďme,“ opakoval rádža a pevně držel řetěz v ruce.
Vedl Ariela nekonečnou řadou síní vyzdobených zlatem, mramorem, slonovou kostí a majolikou. Všude mozaiky, reliéfy, inkrustace, vázy, sochy, květiny. Stěny jedné síně byly celičké osázeny jantarem, jiné křišťálem, jiné destičkami ze slonové kosti. Nade dveřmi visely obrovské sloní kly zdobené zlatem a jemně vyřezávané.
Ze slonovinové síně vedlo schodiště někam dolů.
Sestupovali po schodech dlouho, až se dostali do podzemí. Rádža vzal svítilnu a dal se chodbou. Svítil na cestu. Další schodiště, ještě hlubší sklepení. Nakonec došli k železným dveřím, s reliéfy zpodobňuj ícími přerozličné hady a draky.
„Jsme pod jezerem, které znáš,“ řekl rádža a otevřel těžké dveře.
„Jdi!“
„Zřejmě mě tu chce rádža zavřít,“ pomyslil si Ariel, když vstupoval do tmavého podzemí. Najednou něco cvaklo. Oslnivé světlo.
Podél stěn pod nízkou kamennou klenbou řada truhlic s víky s měděným kováním. Víka se vymrštila a Ariel užasl. Takovou podívanou často člověk nevidí. Jedny truhlice, jako by přetékaly krví, byly vrchovatě naplněny velikými rubíny, jiné smaragdy, vybarvenými jako mořská voda, v jiných duhově zářily diamanty a brilianty. Dále pak bezpočet truhlic plných topasů, chryzolitů, perel, tyrkysů, achátů, safírů, granátů, chryzoprasů, akvamarínů, turmalínů.
Červené, azurově modré, černé, zelené, žluté, jiskřivé a matné drahé kamení.
A ještě dál truhly napěchované zlatými pruty, zlatým pískem, stříbrem a platinou. K neuvěření, že v jediném paláci jediný člověk může mít tolik pokladů.
„Chápeš, Siddcho, co všechno znamenají tyhle hezké kamínky, co všechno tenhle žlutý kov znamená? Moc nad lidmi. Jediný kamínek, a kterýkoliv sáhib, zastávající vysoký úřad, udělá všechno, co se mi zachce. Už jsem jim rozdal hezkou hromádku takových kamínků. A stačí trošičku větší kamínek, a udělá pro mne všechno indický místokrál, a ještě trošičku větší a sám král Velké Británie mi udělí šlechtický titul i s přelaskavými věnovacími listinami, kde mě do nebe vychválí. Ukážu ti je, Siddcho. Buď si kdokoliv, měj si jakoukoliv minulost, dokážu tě ochránit, budeš-li si přát. A dostaneš u mne, co nikde nenajdeš. Rozmysli si to. Nemusíš odpovědět hned. Přijdu po snídaní.“ Vrátili se do paláce.
Ariel osaměl. Smrtelně se bál, aby nepadl do rukou Pearsovi. A nikdo, kromě rádži, ho nedokáže ochránit, vyslídí-li ho Pears. Tím si byl Ariel jist. Dosud je mu rádža nakloněn. Proč se nesvěřit jeho ochraně? Lolita je blízko, nějak už to dokáže zařídit, aby se spolu setkali. A upadne-li u rádži v nemilost, rozhněvá-li se na něho. Ariel se pousmál a vyletěl si ke stropu. Určitě by se mu podařilo uletět!
A když za ním po snídaní rádža přišel, Ariel mu popravdě vypověděl všechno, co věděl o sobě a Dandaratu.
Rádža hltal Arielovo vyprávění a ze všeho nejvíc ho zaujala škola.
„A nemají tam ještě nějaké zázračné lidi, asi jako jsi ty?“ zeptal se.
„Jsou tam takoví, jejichž tělo může svítit nebo šířit kolem sebe vůni, jsou tam hadači myšlenek, věštci.“
„O tom všem musíme říci Mochitovi. Ale ty, chlapče, jsi stejně zázrak všech zázraků. Tak pověz, zůstaneš u mne dobrovolně? Když ano, odstraníme mříž z okna a tenhle řetěz zahodíme do vody/'
„A nesvolím-li, hodíš do jezera mne,“ řekl si v duchu Ariel a odpověděclass="underline"
„Ano. Ale jak tobě říkají, a kdo ty jsi?“
Rádža se rozesmál.
„Tys opravdu spadl z nebe! Jsem rádža Rádžkumár. Můžeš mi říkat prostě Rádžkumár. Stejně jsi člověk neobyčejný, i když člověk, Arieli. Od nynějška máš úplnou volnost zde v mém paláci a v mých parcích. Ale ne dál! Dáváš mi slovo?“
Ariel si vzpomněl na Lolitu — o té rádžovi nic nepověděl — už měl na jazyku, aby mu rádža dovolil létat i po okolí, ale rozmyslil si to. Řekl si, že na takovou prosbu je ještě příliš brzy a odpověděclass="underline"
„Dávám ti slovo.“
Rádža byl nadmíru spokojen. Létající člověk bez řetězu, s tím si lze vymyslit mnohem víc kratochvílí. A to bylo pro něho to hlavní.
Ještě téhož dne odstranili mříž z okna a řetěz zahodili do j ezera.
Kapitola dvaadvacátá
Nová hračka
Nebylo možno ubránit se dojmu, že se rádža, posedlý touhou po zábavách, úplně zbláznil do Siddchy-Ariela. Nejenže se přestal zajímat o všechny své záležitosti, ale zanechal i svých oblíbených kratochvílí, zápasů gladiátorů a lovu. Od samého rána do večera trávil všechen čas s Arielem, nutil ho, aby prováděl všelijaké kousky a sám vymýšlel nové a nové. Ariel poslušně, ba rád dělal všechno, co si rádža přál.
V největší a nejvyšší ze svých dvoran shromažďoval rádža veškeré své dvořanstvo, ukládal se do podušek a veleclass="underline"
„Ke stropu, Arieli! Zakruž! Ve stoje! Vleže! Rychleji! Ještě rychleji! Přemet! Sem, ke mně, Arieli!
Chyť tam tu opici a leť s ní!“
Ariel chytil opici, a vzhůru. Opice zoufale vřeštěla strachy a rvala se z rukou. Diváci se svíjeli smíchy, ze všech nejvíc se smál rádža. Jednou opice Ariela škrábla, vyrvala se mu z rukou a spadla. Naštěstí spadla do podušek, ale přesto se hodně potloukla a dlouho vřeštěla. Ariel vzlétal i s ochočenými holuby a papoušky, vypouštěl je pod stropem a proháněl je, a sám přitom metal kozelce jako kotrčák.
I s děvčátky a chlapci musíval létat. Chlapcům se to líbilo, děvčátka vřískala jako opičky. Vyletoval i s mísami plnými lahůdek nebo květin, květiny rozhazoval divákům, nebo je opět chytal v letu. Když byl rádža v koncích s vynalézáním nových a nových domácích zábav, přešlo se do parku. Jedno číslo si rádža obzvlášť oblíbil. Ariel se musel zvolna vznést se země na samý vrchol makůvky palácové vížky, odtamtud se střemhlav vrhnout do jezera, nad samou hladinou zůstat viset ve, vzduchu, postavit se na hladinu a vrátit se, jako by kráčel po vodní hladině k rádžovi. Samotnému Arielovi se tato zábava líbila. Vznášel se podél stěn, kochal se ornamenty, reliéfy, prohlížel skuliny, nahlížel do vlaštovčích hnízd. Poschodí za poschodím, sloupoví, galerie, balkóny.
rozdával úsměvy lidem vyhlížejícím z oken. Jednou v letu zachytil růži. Sama rádžova žena Šjáma mu ji podala z okna. Poděkoval jí kývnutím hlavy a růži si ponechal.