A výš a výš.
A tu stojí na vrcholu vejčité makůvky, v paprscích jasného slunce, s hrudí nastavenou větru. Nad hlavou modrá obloha, vůkol bezhraničný prostor. Kolem něho poletují vlašťovky. Hluboko dole se lesknou hladiny jezer a rybníků, zelenají se shluky stromů, nádherné parky. V takových okamžicích mu bývalo do zpěvu. Tak uletět odtud! Kam?. K Lolitině chýši! Ale to nelze. Ne teď. dole je rádža, malinkatý jako brouček, dívá se, vyhlíží. Očekává skok. Je na čase skočit. Divná věc! Vzhůru to šlo tak klidně, zvesela, ale před seskokem z veliké výšky něco jako bázeň, něco jako úzkost mu svírá hruď, asi jako u parašutisty před seskokem, stínek strachu, že padák najednou selže a nerozevře se. Co kdyby, co kdyby najednou selhala jeho neobyčejná schopnost létat?
Ariel pokaždé potlačil pud sebezáchovy, vrhl se střemhlav dolů, několik okamžiků padal, pak zdržoval pád. Dařilo se to. Ano, všechno je v pořádku. Pak padal už docela klidně.
„Zlatem vyvážit je málo,“ volával rádža u vytržení. A už zase vymýšlel novou zábavu. Musíme zavést Ariela do opičince — tak se říkalo troskám starého paláce, kde zdomácněly opice. Přivykly lidem tak, že žraly z ruky, ale nicméně se žádná chytit nedala. Ariel by mohl nachytat opičí ch mláďat. To bude vřava, a toho smíchu!
Nebo co se tak vypravit s Arielem na tygry? A rádža už se v duchu vidí, jak sedí na slonu, tygr se vrhá na sloní šíji, a v tom okamžiku Ariel ze vzduchu vráží tygrovi do zátylku nůž. A co, ptáky v lese může Ariel lovit. Proletovat květinovými věnci. V noci se svítilnou vylétat vysoko do závratných výšin a rozhazovat odtamtud květiny. A proč by nešlo, aby si on sám zalétal, proč by mu Ariel i v tom nemohl nějak pomoci?
Rádža spokojeně mhouřil oči a v představách už viděl nekonečné řady úchvatných kratochvílí, ke kterým bude moci zvát význačné sáhiby a bohaté sousedy. Sami bohové se dali do služeb velikému rádžovi Rádžkumárovi!.
Ale nejen rádža, nýbrž i ostatní obyvatelé paláce byli nad Arielem-Siddchou u vytržení. Všude se o něm mluvilo. „Víte co Siddcha včera udělal? A jak chodil hlavou dolů po stropě?. A jak v noci nad jezerem rozsvěcoval světla!.“ Historka střídala historku. Všichni žasli, mnozí záviděli, a někteří i litovali: „A přece jen je v kleci, i když je pozlacená! Já, na jeho místě,“ šeptali si navzájem do ucha, „vezmu pytel briliantů, co bych unesl, a frnk!“
Pověsti, že rádža Rádžkumár má létajícího člověka se roznesly po okolí. Doslechl se to Nizmat, doslechla se o tom jeho vnučka, a dověděl se o tom i advokát Dotaller.
Kapitola třiadvacátá
Mochita sbírá materiál
Mezi nespočetnými obyvateli rádžových paláců jen jediný člověk se na Ariela díval skrz prsty, potají na něho nevrazil. Mochita.
První dny se skutečně radoval z úspěchů svého úlovku. Ale brzy mu začalo jít proti srsti, že Siddcha-Ariel na sebe upoutal všecek rádžův zájem. Siddcha-Ariel všechny zastínil. Nevděčný Rádžkumára úplně zapomněl na Mochitu, jako by Ariel do jeho paláce doopravdy z nebes sestoupil. Teď byl rádžovým oblíbencem Ariel. Rádža ho zahrnoval drahocennými dary, s nimiž si Ariel nevěděl rady, Mochita upadl v zapomenutí a fialověl závistí. Zpočátku doufal, že se vrtkavému a vrtošivému rádžovi Ariel brzy přejí, jako dosud vždycky brzy uhasínal jeho zájem o každou novinku. Ale Arielův dar skýtal nevyčerpatelné možnosti. Výmysl střídal výmysl, novou zábavu střídala nová kratochvíle, ještě poutavější. Rádža zval k sobě sousedy, naboby, rádži, vysoké anglické hodnostáře, ale jen s tou podmínkou, že neprozradí novinářům, co viděli.
To všechno hryzlo ziskuchtivého a závistivého Mochitu. I uzrálo v něm rozhodnutí. Děj se co děj musí se Siddchou-Arielem nějak skoncovat.
Zpočátku chtěl tajně Ariela zavraždit, ale to bylo příliš riskantní. Musel si tedy vymyslet rafinovaněj ší plán.
Brzy mu přišly na pomoc okolnosti.
Jako každého, také Šjámu Ariel nadchl. A protože to byla žena,třebaže zhýčkaná, ale nicméně dobrá, bylo jí Ariela líto. Lépe než všichni ostatní chápala, jak asi musí být tomuhle vzácnému „ptáčkovi“ v Rádžkumárově zlaté kleci. Šjáma zahrnovala Ariela všemožnými pozornostmi, pečovala o něho, domlouvala manželovi, aby přál Arielovi odpočinku, rozprávěla s Arielem ve své komnatě, když býval rádža zaneprázdněn neodkladnými záležitostmi a nemohl se bavit svým novým oblíbencem. Vyptávala se Ariela na podrobnosti z jeho minulého života, pozorně čítala novinové zprávy, ve kterých se vyskytla nějaká zmínka o létajícím člověku, sbírala informace. A jak se tak postupně o Arielově minulosti stále víc dovídala, zrál v ní úmysl vypátrat jeho rodinu a vrátit ho příbuzným. Arielův pokoj byl v témž poschodí, ale dostat se z Arielovy komnaty do Šjámina pokoje nebylo nic tak jednoduchého. Člověk musel dolů po schodišti do přízemí a znovu pak vystoupit do prvního poschodí. Ariel si však mohl cestu zkrátit. Kdykoliv Šjáma vyšla na balkón a pozvala Ariela, aby si přišel s ní porozprávět, přeletoval ze svého balkónu na balkón rádžovy ženy. Šjáma nepovažovala za nutné nějak tyto schůzky tajit.
Tyto návštěvy nemohly zůstat utajeny ani Mochitovi, do jehož okruhu povinností krom všeho ostatního spadalo také špiclování v celém paláci.
V Mochitovi uzrál plán. Mochita v skrytu duše Šjámu nenáviděl, a Šjáma mu splácela stejnou. A oba měli věru proč. Mochita nenáviděl rádžovu ženu za to, že rádža respektoval jej í přání, a on by byl tolik rád měl rádžu v hrsti celého. Proto všemožně hověl těm nejnižším despotovým choutkám a sklonům. Šjáma zase nenáviděla Mochitu proto, ze věděla, jaký je zlý, malicherný a úplatný člověk. Mezi Mochitou a Šjámou už dávno existovalo trvalé napětí. Ani cítit se nemohli, a často se to neobešlo bez konfliktů.
A zde se Mochitovi naskytla příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou, zbavit se nového rádžova oblíbence a Šjámy zároveň. Pak bude Mochitův vliv na rádžu úplný. A plán mu připadal tím uskutečnitelnější, že rádža byl člověk do krajnosti samolibý a prchlivý, a Mochita dobře věděl, jak dovede žárlit. Už jednou v Paříži hrozil kvůli tomu obrovský skandál a v Indii rádžova žárlivost stála jednoho význačného sáhiba krk, a rádžu pak to stálo hezkých pár „kamínků“, aby celou záležitost ututlal.
Roznítit rádžovu žárlivost, použít tohoto starého, osvědčeného prostředku. Ale Mochita byl mazaný a opatrný. Žárlivost nemusí ještě stačit. Rádža si Ariela příliš cení. A kdyby si pak celou věc začal ověřovat a rozmýšlet, všechno by se mohlo zhatit. Šjáma vůbec není hloupá, a dovede se bránit. A kdo je Ariel? Ani čistokrevný princ ani význačný sáhib, aby na něho rádža mohl žárlit. Tady si musí Mochita počínat velmi obratně, a napřed Ariela nějak rádžovi zhanit, poštvat rádžu proti němu ještě jinak. Podaří-li se vladaře proti novému oblíbenci nějak popudit, „pak každé obvinění bude vina“. A Mochita nejen sám hlídal každé Arielovo hnutí, ale nařídil tak i všem svým špiclům. A je nutno uznat, že Mochita měl dobře zorganizovanou síť špehů. Brzy se Mochitovi podařilo sehnat materiálu ažaž. Sám viděl a jeho špiclové mu to potvrzovali, že se Ariel ve volných chvílích rád stýká se sluhy z páriů. Ano, tito sluhové mu připomínali Nizmata, Lolitu, a Šarada.
A sluhové sami se s ním rychle přátelili. Ariel miloval děti a navštěvoval je a nedělal rozdíly, i když náležely k těm nejopovrhovanějším kastám, i když to byly třeba děti metařů, sběračů koží, uklizečů ve sloních stájích. Dětem pro radost poletoval a nosíval jim ovoce a sladkosti z rádžova stolu. Obzvlášť si oblíbil jednoho nemocného chlapce, velmi podobného Šaradovi, vnoučka starého zahradníka.