O nejlepší okrasu mého paláce jsi mne připravil! O největší mé potěšení, o létajícího člověka!
Pomluvil jsi ho a pomluvil jsi nejpočestnější ze všech žen! Zemře-li Šjáma, a určitě zemře.“
„Bohové ji zachovají, pane! Lékař řekl.“
„Zákeřníku! Jak se jen mohl tvůj jedovatý jazyk opovážit pomluvit ženu nejlepší na světě!
Proč mor neschvátil tvůj hadí jazyk? Lháři, tys mne donutil, abych spáchal zločin. Před smrtí člověk nelže, a ona zvolala. “
„Ona nezemře, pane!“
„Že se ničím neprovinila a že ty, bídáku, že tys ji pomluvil. A já prohlédl!“ Rádža zatleskal.
„Milost, vladaři! Vyslyš mne!“
„Milost? Hade!. Odvlečte tuto stvůru!“ poručil rádža sluhům. „Do tygří klece s ním! To bude podívaná!“
Sluhové se chopili Mochity. Zaúpěl jako by ho už do tygří klece uvrhli.Sotva však ho vynesli do sousední místnosti, hned přestal křičet a žadoniclass="underline"
,Neházejte mne tygrům dnes! Počkejte do zítřka. Tisíc rupií vám dám každému. Zítra rádžu hněv přejde, a sám vás dá popravit, když mne hned hodíte do klece. Ještě mu budu dobrý! A vám také budu dobrý! Slyšíš, Bánkime, slyšíš Ganendro?. Každému tisíc rupií! Zítra se rádža zeptá:,Kde je můj milý Mochita?' a nebude-li Mochity,Kdo se opovážil ho uvrhnout do tygří klece? Připravit ho o hlavu?.'A neuvrhnete-li mne tam, řekne:,Dobře jste udělali, že jste ušetřili mého dobrého Mochitu!'
a štědře se vám odmění. A pro jistotu honem nakrmte tygry, ať se přežerou. Aby jim kusy masa z krku lezly. Aby se bestie ani podívat na mne nemohly!“
Všechno tohle se sběhlo v předvečer dne, kdy Bowden, Pears, Dotaller a Jana navštívili rádžu.
Kapitola šestadvacátá
O život
Studně to byla hluboká. Po několika vteřinách pokusil se Ariel zpomalit pád. Podařilo se to, ale stálo to hodně námahy. Ale podaří se mu vznést se? Kameny táhly dolů. Pytel dopadl na hladinu, voda se hlučně rozstříkla. Ariela zamrazilo, voda byla jako led. Stůj co stůj se snažil udržet alespoň hlavu nad vodou. Promočený pytel špatně propouštěl vzduch, i tak špatný, téměř bez kyslíku. Ariel mohl nejen utonout, ale i udusit se mohl. Když utichl šum pádu, ozvaly se hlasy:
„Konec!. Škoda!.“
„A tys, Akšaji, tvrdil, že není-li bůh, pak určitě je s bohy z přízně. Kdyby byl bůh, nenechal by se přece utopit jako štěně.“
„Dnes on, zítra některý z nás.“
Tím skončily pohřební řeči. Za chvíli zaslechl Ariel vzdalující se kroky a bouchnutí dveří. S ústy dokořán se pokusil vyrvat se z vody. Jako by se mu celé tělo mělo rozskočit. Na okamžik dokonce upadl v bezvědomí, kameny táhly dolů. Vtáhly ho do ledové vody. Vzpamatoval se.
„Nevznesu-li se naráz, zahynu,“ blesklo mu hlavou. Zatajil dech, stiskl zuby, sevřel pěsti a rval se vzhůru. Šlo to však ještě pomaleji. Nastal souboj dvou sil. Jedna táhla dolů, druhá vzhůru. Hlavně neztratit vědomí, nepovolit síle táhnoucí dolů, tam je smrt.
Vzhůru, dolů, opět vzhůru, ještě a ještě, ještě trochu. Na celém těle vystoupil pot. Celý se roztřásl. Ucítil v ústech chuť krve. Písek v očích.
Výš, jen výš!
Ale sil už se nedostává. Skoncovat s celým tím utrpením nadlidského napětí? V hlavě mu hučí, a buší, praská. Snad praskají cévy. Kdo je to? Kde? Zablyštěla namodralá ocel dýky, oslňuje, píchá, bodá. Klesne-li, smrt.
Ale což je-li záchrana blízká?.
Ariel se pokouší nahmatat stěny studně. Nic nenahmatává. Vzhůru, vzhůru, a tu na něco narazil hlavou. Kde vlastně je? Či snad, než odešli, přikryli sluhové studni kamenným víkem? Pak je všemu konec.
V posledním záblesku vědomí Arielovi svítá. Narazil na strop nad studní? Jenom nespadnout zpátky!
Omdlívá.
Pravděpodobně velmi dlouho proležel Ariel v mrákotách. Přichází k sobě. Zaradoval se. Ano, leží na něčem tvrdém, suchém.
Jenom létající člověk se mohl dostat z této studně!
Ale pořád ještě spoután. Stále ještě v pytli s kameny.
Pokouší se uvolnit si ruce, ale jsou příliš pevně svázány. Jen malinký otvor se mu podařilo prohrýzt. Dýchá se volněji. Ale co dál? Vleče se v pytli podél stěny, zahýbá za roh. Nějaké dveře. Ohmatává je přes pytel, vráží do nich, nepovolují. Vleče se dál. Opět za roh. Stěna pokračuje. Bez konce. Nějaká chodba. Snad ho vyvede na svobodu. Sotva popadá dech, chvílemi omdlívá. Pomalu, pomalu se vleče kupředu. Pytel se začíná trhat. Provazy přece jen trochu povolily. Teď ucítil závan čerstvého vzduchu. Odněkud vane sem, do zatuchlého, vlhkého podzemí. Odkud, jen odkud? Skutečně, nahmatává otvor. Pokouší se jím prolézt, ale je úzký. Jen hlavu dokázal prostrčit.
Opět popolezl. Několik takových otvorů. Zřejmě větrání. Tu je jeden poněkud širší. Prodírá se. Zteřelý pytel se konečně přece jen trhá, kameny padají. A tu se Ariel lehce vznáší, dolétá až nakonec, kde chodba zahýbá. Na svobodě! Radostně si vydechl.
Ale teď kam?. Ariel se obrátil k úsvitu. Východ. Za zády západ, vpravo jih, vlevo sever. Kam? K
Lolitě, Nizmatovi, Šaradovi! Zamířil k cestě.Když letěl nad parkem se studní, ze které vytáhl děcko, zaslechl výkřik.
„Přece jen je z přízně s bohy!“ vyhrkl sluha Akšaj. „Uleť si, jen si uleť, chlapče!“ zdravil Ariela.
„Nikomu nepovím, že jsem tě viděl. Jen se už nevracej! Nebeská přízeň ti zřejmě valně nepomáhá, když je ti zle!“
Ariel tato slova už nevnímal a ani člověka už nepoznal. Pryč, jen pryč. Přestože letěl bez zátěže, cítil, že ho síly opouštějí. Všechno, co včera prožil, celá ta strašná noc, nadlidská únava. Ne, už nedoletí do chýše dobrého Nizmata.
Ariel se snesl do křovin u cesty a omdlel.
Kapitola sedmadvacátá
Nález
Vyšlo slunce a cesta oživla. Rolníci, žebraví mniši, osli s plnými košatinami na hřbetech. Už se blížilo k poledni, když se na cestě objevil zaprášený automobil. V něm tři muži a mladá dívka. Ustrašení venkované sbíhali z cesty a hluboko se klaněli.
„Zastavte, Jamesi!“ řekl jeden ze sáhibů řidičovi, když se auto přiblížilo k člověku, ležícímu u příkopu. „Zřejmě nějaká vražda. Koukněte tu hlavu, samá krev.“ Dívka v autu zbledla.
„Co je nám po tom, pane Dotallere?“ namítl starý sáhib se sůvím výrazem. „Copak je na indických cestách vražda něco vzácného? Vždyť jsou to divoši! Jen jeďte dál, Jamesi!“ Auto se rozjelo.
„Stůjte, Jamesi!“ vykřikl Dotaller. „Couvněte! Nemůžeme přece jen tak projet, pane Bowdene. Podívejte se, může to být Angličan, a možná, že je ještě živ. Copak zdejší domorodé bestie nejsou vždycky ochotny poslat sáhiba na onen svět? Vy si seďte, ale j á se podívat jdu!“ Auto zastavilo.
“Ještě sténá! Je naživu!“ zvolal Dotaller. „Co je to za provazy? Musíme ho rozvázat,“ pokračoval, nahnul se a opatrně přeřezal zbytky provazů na rukou a nohou. „Hej, vy! Někdo z vás tam! Pojďte sem!“ vykřikl na venkovany, stojící vpovzdáli.Tomuhle gestu musel rozumět každý, i kdo neuměl anglicky, ale nikdo se ani nepohnul.
„Osli! Zbabělci!“ huboval Dotaller. „Jamesi, buďte tak laskav a pomozte mi!“ V tom okamžiku Pears zděšeně vykřikclass="underline"
„To je on!“
„Kdo on?“ chvatně se zeptala dívka a ještě víc zbledla.
„On. Váš nešťastný bratr Ariel. Aurelius Halton.“