Jana zaúpěla, zvrátila se v sedadle automobilu. Bowden a Pears běželi k Arielovi. Přenesli ho do auta. Jana mlčky lomila rukama a strnule zírala na svého bratra.
Ariel byl v bezvědomí.
„Jeďte, Jamesi!“ velel Dotaller.
Zahoukal klakson. Diváci se rozprchli. Když auto začalo nabírat rychlost, potkalo na cestě dívku v chudičké sari. Dívka zoufale vztáhla ruce a vykřikla:
„Arieli!“
Při tomto výkřiku se v Arielově tváři mihl záblesk radosti. Slabě se pousmál, ale těžká víčka se nezdvihla.
„To ještě k lepšímu! Žebravé děvče z ulice zná jeho jméno!“ pomyslila si Jana.
„Tohleto bude třeba vysvětlit,“ řekl si v duchu Pears a zvědavě se za dívkou ohlédl.
Kapitola osmadvacátá
Uletěl
Ariela přivezli do hotelu v nevelikém městečku několik mil vzdáleném od rádžova sídla.
Tam ho uložili a zavolali lékaře.
Ariel blouznil. Jana se nehnula od bratrova lůžka. Dávala mu pít, smáčela mu čelo aromatickým octem, pozorovala zmučenou bratrovu tvář a říkala si: „Jen aby nezemřel!“ Dotaller si mysliclass="underline" „Jen aby to nepřežil.“
Pears si umiňovaclass="underline" „Už ho nepustím!“
A Bowden. ten bez sůvích očí svého společníka vůbec nebyl schopen uvažovat. „Jak na tomhle vydělat. Ale jak?“
Lékař Ariela prohlédl a řekl anglicky: „Zimnice. Možná nervová. Nějaký prudký nervový otřes.“
„A jaký!“ ozval se z kouta Pears.
„Je to nebezpečné?“ zeptala se Jana.
„Není, slečno. Jsou-li to nervy, pak ne, ale.“
Lékaře přivádělo do rozpaků, že pacient zřejmě krátce před tím krvácel z uší, nosu a úst. Neuměl si to však vysvětlit, a proto nedal rozpaky na sobě znát.
Honem napsal recept a odporoučel se.
Pears se ani na krok nevzdálil od Arielova lůžka. Celou tu dobu pozorně poslouchal Arielovo blouznění.
“Dýka. Šjáma. Zabila se. Ta podlost!. Lolita! Ale umím létat. Uletíme spolu. “„Snad proboha ne o té dívce, co nás cestou potkala?“ uvažovala Jana.
Pears řekclass="underline"
„Vidíte, slečno, sama se teď můžete přesvědčit, že váš bratr je duševně chorý. Má takovou mánii, že může létat jako pták.“
Při zvuku Pearsova hlasu Ariel sebou škubl, obličej se mu křečovitě stáhl, otevřel oči a zděšeně vykřikclass="underline"
„Pears! Bcharava! Dandarat?!“ a znovu ztratil vědomí.
„O čem to? Co ho tak vzrušilo?“ zeptala se Jana, celá polekaná, jak bratr vykřikl a jak se zatvářil.
„Co je to, ten Dandarat?“
„Lidé v horečkách vykládají všelijaké nesmysly, co se jim do hlavy připlete,“ odpověděl Pears, ale poodešel od lůžka tak, aby ho Ariel už nemohl zahlédnout.
Lékařova diagnóza byla správná. Ariel měl všeho všudy těžký nervový otřes. A jak už to někdy v takových případech bývá, klín vyrazil klín. Pearsův hlas a pohled na Pearse, domnění, že je opět v Dandaratu, to všechno v Arielovi probudilo pud sebezáchovy, vytrhlo ho z blouznivého zimničného stavu. Rychle se vzpamatoval. A protože se v Dandaratu skvěle naučil skrývat myšlenky a pocity, řekl si, že na sobě nedá znát, že už je zase při sobě a dál předstíral blouznění. Přitom bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje.
Dívka. Pohledná. „Ošetřovatelka!“ pomyslil si. Nenápadně se porozhlédl po pokoji a s úlevou zjistil, že není v Dandaratu. Čili stále ještě může uprchnout Pearsovi, kterému se ho zřejmě podařilo vyslídit.
Ze sousedního pokoje se ozvaly vzrušené hlasy. To se Dotaller s Bowdenem hádají o Ariela. Pears neodolal a odběhl k nim. Jen dívka zůstala. Kéž by i ta odešla! Okno je otevřeno. Pears je nezavřel, určitě má Ariela za těžce nemocného. Uletět? Ale stačí mu na to síly? Stále ještě se cítí sláb, i když ho hodně posílil šálek bujónu. Ale riskuje vůbec něco? Je přece v Peársově zajetí!
Ariel se znenadání vznesl z lůžka tak, jak ležel. I s prostěradlem. Dívka zděšeně vykřikla. Obloukem k oknu. Uletěl.
Všichni přiběhli do pokoje.
„Uletěl. Nebo už také blouzním?. Aurelius, ano, smekl se z lůžka a uletěl oknem. “Pears se vrhl k oknu a spatřil Ariela vysoko nad palmami v blankytné modři.
Ten darebák mě zase obelstil!“ vztekle vykřikl. “Tak tedy je to pravda? Můj bože! Ale vždyť je to k nevíře! Cože, Aurelius létá? Můj bratr, Aurelius Halton, je létající člověk?!“
„Už je to tak!“ vykřikl Pears dívce do tváře. „Létá, a uletěl, čert aby ho vzal! To já udělal z něho létajícího člověka, ke své i vaší škodě, když už to chcete vědět!.“
Kapitola devětadvacátá
Boj ve vzduchu
Ariel letěl tak rychle, že sotva popadal dech. Za letu podchytil kraje prostěradla a pevně se do něho zavinul, aby se nevzdouvalo a nebrzdilo. Jenom pod loktem, jako bílá peruť, třepotal se mu roh prostěradla a obyvatelé zapadlého městečka v ustrnutí pozorovali let nevídaného bílého ptáka. Dole viděl Ariel rovné střechy, úzké křivolaké uličky a zahrady, za městem horu zarostlou lesem a za horou v dálce písčinatou dolinu, a ještě dál, daleko, se černaly lesy. Vyrván ze strašného zajetí Ariel už neuvažoval, kam letět, letěl nazdařbůh, jen aby uletěl co nejdál.
Z levé strany se do něho opřel prudký žhavý vítr a začal Ariela unášet vpravo, překážel letu. Ariel si najednou všiml, že nad obzorem, zahaleném v modravém oparu, se zvedají kupy mraků, šedivých jako dým. Bude bouřka. Změnil směr a ještě víc zrychlil.
Asi za hodinu Ariel pocítil, že už dál nemůže. Slunce nemilosrdně pražilo. Hlásila se žízeň a hlad. Musí dolů a odpočinout si.
Zadíval se dolů, hledal, kam se snést. Leskly se tam koleje železniční trati, mezi vysokými, červenými cihelnými budovami čněly tovární komíny, kolem budov se černaly ubohé chatrče dělnického sídliště. Dál, pryč od lidí!..
Pole bez konce, na obzoru tmavé skvrny lesů, zákrut řeky. Tam!
Pole se zvolna sunula dozadu. Vpředu už se zazelenaly třtinové porosty. Ale co když ho uvidí lidé?
Musí se snést tady, a tady najít liduprázdné místo.
Najednou se mu ozval nad hlavou šum třepotajících se křídel. Nad ním obrovský orel. Tak nízko, že Ariel cítil vanutí vzduchu od křídel, zaléhalo v uších. Orlí oči upřeny na Ariela, zahnutý dravčí zobák pootevřen, obrovské drápy trčí z pařátů. Ariel uhnul, orel za ním. Začal boj ve vzduchu.
Orel útočil střemhlav z výšky a Ariel pokaždé prudce uhnul a pokoušel se nevelikým půlkruhem nabrat výšku a uchopit ptáka za křídlo nebo za krk. Orel si však počínal stejně. Podařilo se mu klovnout Ariela do nohy. Rozezlený Ariel využil orlí taktiky a kopl útočníka nohou po hřbetě, až se orel ve vzduchu obrátil pařáty vzhůru.
Nešlo to jinak než důkladné se seznámit s taktikou a bojovými návyky nepřítele. člověk brzy zjistil, že orel ze všeho nejrychleji padá střemhlav se složenými křídly a velmi rychle letí v přímce, kdežto okamžik to trvá, než nabere rychlost při obratu, kdy roztáhne obrovská křídla, a nejdéle mu trvá přechod do svislice vzhůru. Samozřejmě jsou to vždy jen vteřiny, nebo i zlomky vteřin, ale i tyto okamžiky mohou rozhodnout o výsledku boje. Člověk si uvědomil, že bude nejjistější, dosáhne-li výškové převahy. I začal tedy bojovat o výšku.
Obrovský pták a člověk, přemet za přemetem, stoupali stále výš. Oba přepadala únava.
Arielovi, už beztak znavenému, se vedlo špatně. Kolikrát už jen o vlásek unikl orlímu spáru a kolikrát už ho orel mocnými perutěmi zasáhl do tváře!. Nakonec udeřil orel Ariela křídlem do hlavy tak, že Ariela omráčil, ale ten vmžiku přišel k sobě, vymrštil se a uchopil orla za krk. Orel se pokusil rovněž nabrat výšku, i přemet udělal, aby soupeře setřásl, ale nepodařilo se. Poplašený pták vyrazil přímo k horám za lesem.