výšky mu sloni připomínali myšky s tlustými ocásky, narostlými na hlavách. A snesl-li se níž, slýchal dunění jejich mohutných nohou, praskot zpřelamovaných stromů, nárazy klů, suchý šelest záhybů kůže a ohýbajících se chobotů, troubení a řev. Vídal stovky plandajících se uší, zdvižených nozder a neustále se vrtících oháněk. Vídal obrovské staré slony s bílými kly, pokryté listím a větvičkami, zarostlými ve vrásnění a záhybech kůže, slony s jediným klem, s jizvami na krku, se stopami sterých utkání. Vídal rozpustilá černá slůňata, všeho všudy dvě nebo tři stopy vysoká, pletoucí se pod nohama slonic, a vídal mladé slony s nepatrnými výhonky klů.
Aniž Ariel sám pozoroval, rychle se měnil v divocha. Vlasy mu vzrostly, chodil a létal úplně nahý, jen s listem ovázaným přes bedra. Košili a prostěradlo pečlivě uschoval pod kameny. Celé dny, ve společnosti ptáků a opic, přeletoval ze stromu na strom a sháněl jídlo, a kdykoliv tušil sebemenší nebezpečí, vyletoval vysoko nad lesy. Snad by byl zdivočel úplně, a už nikdy džungli neopustil. Ale nestalo se tak. Zasloužili se o to ochočení papoušci.“Lolito! Nizmate! Šarade!“ pokřikovali od rána do večera, a tyto výkřiky mu nejen působily radost, ale zároveň jeho srdci zněly jako těžká výčitka, která ho nutila přemýšlet o budoucnosti.
Všechno, co prožil v rádžově paláci a setkání s Pearsem se hluboko vrylo do Arielovy duše. Jako by z dětinství, které mu tak dlouho vtloukali naráz vyspěl v zralého člověka, třebaže si sám tuto změnu ani dobře neuvědomoval.
Do té doby byl pouze trpným nástrojem v rukou ostatních. V Dandaratu se naučil jen předstírat a skrývat co si myslí a co cítí. Když uletěl z Dandaratu, žil neustále v hrůze, aby znovu nepadl do drápů Pearsovi. Ochromen touto hrůzou ani nepomyslil, že by mohl činně bojovat, že by mohl hájit své právo žít tak, jak by si přál a ne tak, jak chtějí ostatní.
Strach ho vyhnal do těchto zřícenin, oloupil o společnost lidí, mezi nimiž jsou i dobří lidé, strach mu vnutil osamělost. A náhle se v něm probudila lidská hrdost, lidský odpor. Ne, nezůstane v džungli!
Vrátí se k lidem a vybojuje si své právo žít mezi nimi!
A proč by nevyužil své neobyčejné výhody? Létající člověk přece dokáže tolik věcí! Co dokáže, to si ještě nedovedl představit. Na to ještě příliš málo znal lidský život. „Ale sám čas ukáže, co je třeba dělat,“ řekl si Ariel a začal se chystat na cestu.
Našel si ořech, jehož šťáva skořicově vybarvovala kůži. S takovým odstínem pleti ho mohou považovat za Inda nebo za Evropana silně osmahlého. Po koupání tento odstín poněkud vyhledal, ale nicméně zůstával. Ariel vyndal zpod kamene košili a prostěradlo, obojí pečlivě vypral, a dokonce se i pokusil oba kusy oděvu vyžehlit kameny vyhřátými na slunci. A s nevelikou zásobou ovoce se jednoho krásného dne časně zrána vydal na cestu.
Kapitola dvaatřicátá
Novokřtěnec
Pastor Edwin Kingsley sundal brýle, povzdechl si, zvrátil se do křesla a zahleděl se před sebe. Na stěně naproti visela podobizna krále, s protáhlým anglosaským obličejem a velikýma, trochu vyvalenýma očima, jak už to je v anglické královské rodině, a vedle ní podobizny indického místokrále, nerudného šlechtice s úzkými rty, a hlavy anglikánské církve, arcibiskupa canterburského, v církevním šatě. Král a místokrál se dívali někam stranou, jako by se jim na pastora ani dívat nechtělo, kdežto arcibiskup mu hleděl do očí přímo a vyčítavě, jak alespoň se zdálo Kingsleyovi, misionáři, který těžce zklamal arcibiskupovy naděje.
Co jen ta jeho eminence, doposavad pastorovi tolik nakloněná, co jenom řekne, až si tuhle poslední zprávu přečte?
Už tři neděle vyseděl nad ní pastor, a ne a ne vylíčit situaci tak, aby zpráva vyzněla pro něho alespoň trochu příznivě.
Zpočátku to s obracením obyvatel Indie na křesťanskou víru klapalo, a Kingsley ve svých hlášeních nikdy neopomněl zdůraznit, že příčinou dosti velikých úspěchů je jeho misionářská horlivost a kazatelský talent.
Ve skutečnosti však byla příčina úplně jiná. Pastor rozmnožoval stádo křesťanských oveček o pohany z nejnižších a nejopovrhovanějších kast. Pro ty mělo přijetí křesťanství jisté výhody, protože poněkud mírnilo jejich bezprávné postavení. Nemalou úlohu přitom hrály i stříbrné křížky a laciné dárky, které novověrci při křtu dostávali. Najednou se však všechno změnilo. Některé indické náboženské společnosti, znepokojeny růstem počtu novověrců, vymyslily si zvláštní obřad k očišťování páriů, čímž si páriové v právním ohledu poněkud polepšili. A třebaže tato novota u nejkonzervativnějších společností pravověrných“ narazila na značný odpor, měla úspěch. Mnoho páriů se teď raději dávalo očistit než pokřtít. A rázem měl Kingsley po misionářských úspěších. Ještě obtížnější však bylo novověrce udržet. I ti odpadali.
Kingsley nevěděl kudy kam. Už mu ani jíst ani spát nechutnalo. Celé dni v potu tváři smolil zprávu a celé noci si lámal hlavu, jak věc napravit. Skládal překrásná kázání, podnikal misionářské výpravy do nejzapadlejších osad svého obvodu, ale nic nepomáhalo. Na tyhle proklaté pohany platí jen zázrak, který by dokázal, že křesťanský bůh je lepší než ti jejich. Ale kde zázrak vzít?
„Jonesi! Snídaní panu Kingsleyovi!“ zaslechl pastor hlas své sestry, staré panny, slečny Florencie Kingsleyové.
Do pastorovy pracovny přiběhl indický chlapec s podnosem. Na podnosu stála kouřící konvice kávy, koflík, talířek míchaných vajíček a topinky.
Chlapec byl kmotřenec „tetičky Florencie“ (tak se v domě říkalo pastorově sestře), jmenoval se Páreš a při křtu dostal jméno Jones. Měl na sobě stříbrný pás, který dostal při křtu a kvůli kterému se vlastně dal pokřtít, a na krku křížek a stříbrný amulet po zemřelých rodičích. S amuletem se Páreš-Jones ani za nic nechtěl rozloučit. Pastor pohlédl na křížek a amulet, povzdechl si a pomysliclass="underline" „Všichni jsou na jedno brdo. Na srdci křížek i amulet, ale v srdci.“
„Pan pastor je, myslím, zaneprázdněn,“ uslyšel pastor z druhého pokoje hlas své dcery Zuzany. Mluvila s někým hindustánsky.
Kingsley nastražil uši. Co když je to přece jenom nějaký Ind, který poslouchal jeho kázání a zatoužil dát se pokřtít? Pastor nechal snídani snídaní, hodil na pyžamo župan a do haly. Stál před ním urostlý snědý mladík s hezkým obličejem a dlouhými poustevnickými vlasy. Na sobě měl jenom košili a nějaký podivný bílý plášť bez rukávů. Jak se tihle domorodci dokážou nahastrošit!„Jdeš ke mně?“ zeptal se pastor.
„Ano/' odpověděl nevtíravě mladík a sklopil zraky. „Chtěl jsem si s vámi promluvit. Ale zřejmě přicházím nevhod?“
Zuzana, asi dvacetiletá dívka v plátěných šatech a s hlavou olysalou po tyfu, se mračila hned na otce a hned zas na mladíka.
Pastor viděl, že si mládenec s ním přišel docela vážně pohovořit, a pozval ho tedy dál do pracovny.
Nenadálý host o sobě řekl, že se jmenuje Binoj. Je prý Ind, sirotek. Studoval bráhmanismus, buddhismus a korán, ale tahle náboženství ho neuspokojují. O křesťanství ví, ale rád by důkladněji poznal křesťanskou věrouku. Cože se mu na náboženství jeho vlasti nelíbí? Nejhorší je, že se jejich bozi neprojevují viditelně, hmatatelně, že nepomáhají lidem.
Pastor se zamračil a pomyslil si: „Na domorodce je dost vzdělaný a má praktický důvtip. Tohle ďábelské plemeno si žádá znamení, zázraků. S takovými je těžká práce. Ale nicméně mu lze dokázat, že bytí boha se neprojevuje jen zázraky — tyhle zázraky jim ale udělaly! Hlavně však nepustit ho, pokřtít ho stůj co stůj, i kdyby bylo třeba něčeho dražšího než nějaký ten stříbrný křížek. Musím přece ve zprávě vykázat nějaký obrat!“