„Cikáně!“
Seskočila s koně.
Jones se skutečně podobal cikáněti. Vyběhl z kuchyně s utěrkou v ruce.
„Odveď koně,“ poručila dívka a rovnala si záhyby sukně.
„Tady vás mám, tetičko Florencie! Konečně se přece jen dovím, co se stalo. Vy pláčete? Co se vám přihodilo?“
„Z radosti, Zuzko! Hospodin mi seslal milost, abych spatřila zázrak.“
„Zázrak?“ zazpívala Zuzana. „To jak ten Binoj vyskočil — zázrak?“ Tetička se zamračila, a dokonce o poznání zbledla.
„Nemluv tak, nebo tě pánbůh potrestá. Vždyť jsi to neviděla. Ben je veliký světec!
Nevyskočil, vznesl se! Všichni to viděli! Bůh udělal zázrak, to pro jeho velikou víru!“
„Tohle mě od tebe vůbec nepřekvapuje!“ povzdechla si Zuzana. „Už jsem si kolikrát myslela, že to tetička Florencie nemá v hlavě v pořádku, a nic dobrého z toho nekouká.“
„Bezbožnice!“ pohoršené vykřikla stará panna, ale hned řekla na usmířenou: „Nesuďte, a nebudete souzeni! Ať tobě i mně, nám hříšným, nejmilostivější bůh odpustí!“ A tetička odběhla domů.
Zuzana zůstala v zamyšlení stát na stezce v zahrádce před domem. Blížil se sem houf lidí.
„Svatý! Saniasi! Požehnej mi! Dotkni se svého syna! Dovol, ať políbím šlépěje tvoje!“ bylo slyšet z houfu.
Několik desítek kroků od plotu zahrádky se venkované zarazili, netroufali si jít dál. Z houfu vyšel Ben-Ariel. Lidé se mu klaněli, pak se začali vracet a dál pohnutě rozkládali. Ariel s nachýlenou hlavou vkročil do zahrádky a namířil si to k verandě.
“Ty, Binoji, Bene, nebo jak vlastně. poslyš!“ zavolala dívka. Ariel se zastavil.„Cos to tam v kostele provedl?“
„Babu. pan pastor Kingsley řekl, že když člověk pevně věří, všechno dokáže. Tak mocný je křesťanský bůh. A já požádal Hospodina, ať mi pomůže se vznést, a bůh mne vyslyšel. Řekl j sem mu, že věřím, a to je všechno.“
„A sám bůh tě vyzdvihl? To tě popad podpaží nebo za vlasy?“
Ariel mlčel. Odmlčela se i Zuzana, pak se křečovitě zasmála a skoro vykřikla:
„Nesmysl! Nevěřím! Tak mi ten trik předved, nebo ti řeknu, že jsi lhář!“ Ariel si povzdechl, ohlédl se k brance, podíval se na záhon karafiátů a zlehounka stoupl na kvítka. Karafiáty se ani nepohnuly. Pak po květech přešel záhon a zůstal stát na stezičce. A jako by se nic nestalo, díval se na Zuzanu.
„Originální trik!“ řekla Zuzana a snažila se skrýt rozpaky. „Ale nemysli si, nepřesvědčil jsi mne, že dovedeš dělat zázraky!“
„Udělal jsem jen to, co jste si přála,“ odpověděl skromně Ariel.
„Ano. prima! A jak chceš těchhle triků využít?“
„Bůh už mi cestu ukáže.“
Zuzana si dupla.
„Nesnáším pokrytectví!“ vykřikla, ale pak vlastně už jen nahlas přemýšlela: „Připusťme, že jsi nějak přišel na to, jak to dělat, že to není hypnóza. Ano, ale co z toho? To chceš všechny tyhle triky dělat, jen abys děsil báby a dědky v kostele nebo omračoval děvčátka poletováním po záhonech jako motýlek? Nebo chceš za to vybírat měďáky na bazarech? Chlap musí dělat chlapskou práci! Já být tebou, tak se dám k hasičům. Ano, k hasičům! Zachraňovala bych lidi z hořících domů, z nejvyšších poschodí, kam nestačí žebřík. Nebo se přihlásím do spolku zachránců tonoucích a nedělala bych ze sebe divotvorce a nežila v tomhle zapadákově na cizí účet!“
„Možná, že to udělám,“ odpověděl Ariel, poklonil se a odešel do domu.
„Mazaný podvodník!“ pomyslila si Zuzana a nemohla odtrhnout zraky od záhonu karafiátů.
Kapitola čtyřiatřicátá
Zjitření myslí
Doma pastor ve své pracovně dlouho přecházel z kouta do kouta. Přitom zakopával o polní sedačky a stolky z bambusu. Jako mnoho Angličanů v Indii ani Kingsley si neopatřil trvalý nábytek. Doufal, že je tu jen na skok. A tak utíkala léta.
Pastor byl neobyčejně vzrušen. Svíral pěsti, až mu v kloubech praskalo, a chytal se za hlavu. Co to vlastně bylo? Zázrak? Jeden ze zázraků, o nichž tak výmluvně a mnohomluvně kázal? „Bůh jest!“ vzpomněl si na výkřik v kostele. Ale vždyť to není možné! Jeho praktický um Angličana dvacátého století se zpěčoval uvěřit v zázrak.
Ale nevěřím-li v zázraky, pak ani v boha nevěřím. Téhle myšlenky se polekal. Byl přesvědčen, že náboženství je zapotřebí. Byl jedním z úředníků, kteří bedlivě dbají svých povinností. Prostí lidé se neobejdou bez náboženství, bez boha, musí věřit na zázraky, jinak je s nimi těžké pořízení! A jeho hlavní povinností je utvrzovat tuto víru, to už tak velí jeho zaměstnání. A najednou kde se vzal tu se vzal holobrádek Ben a všechno převrátil vzhůru nohama, přivedl ho, pastora, do té nejhloupější situace. Samozřejmě, že ho Ben nepřinutí, aby uvěřil v zázrak boží, v zázrak stvoření. Ale co potom tohle může znamenat? Vždyť je to Proti přírodě! Jak si to vyložit? A co s tím?
Využít Bena je opravdu lákavé. Je to však nebezpečná hra. Může tím těžce zostudit jak sebe, tak misionářství, tak Angličany. Ale bylo by to opravdu výborné. To by se to obracelo na křesťanskou víru, to by se nevěřící jen hrnuli. A zpráva! To by se pak dala napsat zpráva!
Zrovna když pastor už po sté svými kroky měřil pracovnu, stála přeblažená tetička Florencie s nábožně sepjatýma rukama v Arielově pokojíčku a zbožně na něho hleděla.
„To znamená, že i hory můžeš přenášet? Prosím tě, Bene, můj milovaný, udělej mi kvůli tenhle zázrak, vidíš tamhletu horu?“ ukázala z okna. „Přenes ji trochu dál, aby mi svítilo slunce do pokoje.“
„To by mohlo zahubit lidi a zvířata, co žijí na té hoře a v okolí,“ odpověděl Ariel vyhýbavě. Tetička se zamyslila. Tolik toužila po zázracích!
„Tak učiň, ať se odstrčí tenhle stůl!. A můžeš ze mne udělat mladici? Nebo mne přenést do Anglie?. Učiň, ať rozkvete tohle zaschlé poupě. Nebo alespoň žlučových kamínků mne zbav!“
„Není nám dovoleno zbytečně zkoušet Hospodina,“ odpověděl Ariel. Už mu tetička Florencie začínala j ít na nervy.
„Jak to, zbytečně? Žlučové kamínky, ty bolesti! A operace se bojím.“
„Čili bůh vás tresce žlučovými kameny!“
Florencie zmlkla, jala se zpytovat svědomí, rozpomínala se na hříchy, pro které ji bůh mohl potrestat žlučovými kameny. Stejně je s těmihle divotvorci těžká řeč. Co takhle nějakým dárečkem si ho naklonit? A on se urazí a řekne, že je to svatokupectví, kupčení zázraky. Ale co si tak sama zaopatřit takové zrno hořčičné.
„Poslouchej, Bene, nehněvej se, ale třeba bys mi mohl vnuknout trošičku té své víry, alespoň zrníčko?“
„To záleží na vás. Věřte, a budeť podlé víry vaší!“
Tetička Florencie zavřela oči, sevřela pěsti, zčervenala námahou.
„Věřím, že se vznesu! Věřím, hospodine, věřím!“ Vystupovala na špičky. „Zdá se, už! Můj bože, opravdu? To je strašné! Zdá se, ano, vznáším se! Věřím, věřím, věřím!“ Ještě usilovněji zavřela oči. Ariela přešla trpělivost, uchopil tetičku Florencii, posadil ji nahoru na skříň a vyběhl z pokoj íčka. Na schodech div neporazil supícího pastora.
„Pojď ke mně, Bene!“
Pastor odvlekl Ariela do své pracovny, posadil ho do křesla a dlouho pobíhal po místnosti. Nakonec řekclass="underline"
„Poslouchej, Bene, jak to děláš?“ Víra má tak činí,“ skromně odpověděl Ariel. Pastor div nevybuchl, ale ovládl se.
„Ukaž nohy!“ poručil Arielovi. Kingsley se nahnul, hekal a důkladně si prohlížel Arielovy nohy. Nohy jako nohy. Po nějakých zpružinkách nebo zařízení na chodidlech ani stopy.