„Nenaučili tě levitaci fakíři?“ zeptal se pastor, třebaže vždycky tvrdíval, že levitace je holý výmysl senzacechtivých turistů. Ale teď by se mu snáz uvěřilo v zázraky fakírů — přece jen mohlo j ít o nějaký mazaný trik — než v zázrak křesťanského boha. „Nevím, co je to levitace,“ prostoduše namítl Ariel. „Inu dobrá, jestli teď klameš mne, klameš boha, a on už si tě sám potrestá, malomocenstvím tě raní. Ale neklameš-li, chceš mu prokázat službu?“
„Celý můj život náleží jen bohu divotvorci,“ odpověděl Ariel. „Dobře, můžeš jít, Bene.“ A když se za Benem zavřely dveře, řekl si pastor:
„Kostky jsou vrženy! Ať se stane, co se má stát! Stejně je to nejlepší východisko ze situace. Využiju Bena, ať je kdokoliv, obrátím na křesťanskou víru spoustu pohanů, napíšu skvělou zprávu a ujedu do Anglie jako slavný veliký misionář. A potom, ať už si tady můj nástupce s tím nějak poradí.“ Už v duchu viděl všechna vyznamenání, která za to dostane — přinejmenším ho nemine povýšení, možná, že i biskupství kápne. Do pracovny se vřítila Zuzana a mávala novinami.
„Otče, vždycky jsem ti říkala, že ten tvůj Ben je dobrodruh! Tady si to přečti! O létajícím člověku!
Samozřejmě o něm.“
„A ten člověk opravdu létá?“
„Letci také létají, mouchy létají, ale nevydávají se za divotvorce!“
„Poslyš, Zuzano! Jestli se chceš co nejdřív vrátit do Londýna, nikomu ty noviny neukazuj, s nikým o Benovi nemluv a do ničeho se nepleť. Snažně tě o to prosím. Jen pár dní to bude trvat, a pak, dávám ti čestné slovo, jedeme do Anglie, a definitivně!“
Ariel už tetičku na skříni nenašel. Zavolala si na pomoc víru, chtěla se lehce snést se skříně, ale spadla a natloukla si kolena. I vyčetla si, že přece jen té víry nebylo dost, a uchýlila se do svého pokoj íka, kam nikdy pro tu proklatou horu nezasvitlo slunce.
Zpráva o zázraku v kostele se roznesla po celém okolí. Vypadalo to, jako by Ariel připravil lidi o rozum.
Tetička nedělala nic jiného, než každou chvíli povyskočila se zavřenýma očima a hned nato vytřeštila oči na rendlík nebo nůžky a sípala: „Vzhůru! Vzhůru! Věřím!“
U kuchyně poskakoval Jones, marně se snažil udržet se ve vzduchu a pokřikovaclass="underline" „Věřím! Hop!. Nestačí. Ještě víc věřím! Hop! Věřím! Hop! Už určitě víc věřím! Hop!“ Na vesnicích lidé skákali se střech, zkoušeli chodit po vodě, jako zběsilí křičeli: „Věřím!“ Spousta lidí se potloukla, utonula v bažinách.
Ale běda! U nikoho se nevyskytlo víry ani zvící zrna hořčičného. Nebo snad přece jen ta všemohoucnost víry je pouhopouhý podvod? O tom nejhlasitěji mluvili nejhůř postižení. Čas kvapil. Pastor přibil na dveře kostela oznámení, že se bude konat slavnostní bohoslužba v díkůvzdání za seslání zázraku.
Kapitola pětatřicátá
Obchodní jednání
Pastor Kingsley triumfoval. Úspěch zázraku překonal všechno očekávání. Pastor denně sloužil díkůvzdání a neveliký kostel byl pokaždé na prasknutí. Pastor se mohl z kazatelny umluvit o moci víry, o všemohoucnosti křesťanského boha, který rázem získal naprostou převahu nad všemi pohanskými božstvy.
To se mu to teď obracelo na křesťanskou víru! Teď to šlo hromadně, po desítkách, po stovkách. A zpráva den ze dne byla skvostnější.
Je sice pravda, že návštěvníci kostela kázání zvlášť pozorně neposlouchali. Všichni bývali jak na trní, kdy už spatří divotvorce. Ariel po každém kázání vystupoval před ohromenými diváky. Novověrci dotírali na pastora otázkami, jak si co nejrychleji „zaopatřit víru“, která hory přenáší, a proč nikdo jiný než Ben zázraky nedělá. Pastor vysvětloval, jak uměl, všechny tazatele odkazoval k trpělivosti, radil, a dokonce i sesmolil cosi jako průvodce k upevňování víry. Lidé si mumlali naspěch naučené modlitby, o jejichž smyslu neměli ani ponětí, a už snili o tom, co si všechno nadělají za zázraky, až si náležitě utvrdí víru. Mimochodem řečeno, většina z nich nesnila ani o přenášení hor ani o tom, že by zastavila běh slunce, ale ten o novém domku, ta o nové sárí, ten si chtěl stvořit buvola, osla, jiný na každý den hrst rýže, jiný si chtěl zázrakem vyléčit nemoc, ale nenašel se ani jeden, který by zatoužil dostat se do království nebeského.Na předvádění zázraku, které bylo nutno přenést před kostel, kam se všichni zázrakuchtiví nevešli, začali se objevovat i Evropané; zpočátku místní sáhibové a pak i cizinci.
Pastor si všiml dvou z nich. Mluvili americkým přízvukem a pastorovi bylo nápadné, že se nezajímali o nic jiného než o Bena. „Asi žurnalisté. Z toho nekouká nic dobrého,“ řekl si Kingsley a dostal strach. A oprávněně.
Jednou se tato dvojice prodrala k Arielovi a bez ohledu na všechen ten hluk a šum kolem řekl jeden z nich Arielovi anglicky:
„Vážený pane, nemohl byste nám věnovat několik minut? Obchodně.“ A co to? Něčeho takového by se byl pastor vůbec nenadál. Ariel odpověděl nejčistší angličtinou:
„K službám, pánové!“ A prodral se s nimi davem k přepychovému americkému autu na cestě. Pastor viděl, jak všichni tři usedli do auta, ale neodjeli. Něco projednávali. A když dojednali, Ariel se s nimi rozloučil a vystoupil z auta.
„S kým jsi to mluvil?“ zeptal se pastor Ariela, když se po předvádění vrátili domů.
„Se dvěma pány, co sem přijeli.“
„To jsem viděl. Ale o čem jste mluvili?“
„Zajímali se o mne,“ odpověděl Ariel. „Asi se s vámi budu muset rozloučit, pane Kingsleyi. Dovolte mi, abych vám poděkoval za přístřeší a všechnu vaši péči.“
Pastor si v duchu řekl, že už to hlavní má za sebou, vždyť brzy sám už také odjede, a možná, že bude lépe, když Ben zmizí už předtím.
„Co se dá dělat, Bene? Jsi člověk svobodný a můžeš si dělat co chceš. Kdy míníš odjet?“
„Zítra. Ale považujete-li to za nutné, mohu ještě naposled předvést zázrak.“
„To je výborné, chlapče,“ pochválil si pastor a odběhl, aby honem oznámil dceři radostnou zprávu.
„Ben odjíždí.“„Ty mi tatínku nosíš samé nepříjemné zprávy.“ Otec se nechápavě zahleděl na dceru a pomyslil si: „Člověk se v ženské nikdy nevyzná, i když je to vlastní dcera!“
Kapitola šestatřicátá
Nanebevstoupení
Aby svou misionářskou činnost v Indii důstojně zakončil, rozhodl se pastor Kingsley, že s pomocí Bena uspořádá poslední slavnostní představení, nanebevzetí svatého, něco jako když svatého Enocha pro pevnou víru vzal bůh živého do nebe.
To určitě musí mít mimořádný náboženský účin, a přitom to bude nejlepší způsob, jak Ben zmizí ze scény.
Mnohostránková misionářská zpráva už byla doplněna tabulkami a diagramy, znázorňujícími prudký vzrůst počtu novověrců a tempo šíření křesťanství. Arcibiskup bude na výsost spokojen a apoštolské úsilí Kingsleye jak náleží odměněno. Pastor si už mnul ruce v očekávání úspěchu. Ben ochotně svolil a všecko určitě skvěle klapne. Svatý uletí do nebe, pastor nalodí zavazadla a ještě ten den odpluje do Anglie.
O slavnostním dnu, určeném k nanebevstoupení, už za svítání spousty lidí z městečka i okolí zaplnily palouk před kostelem, aby na zázrak zblízka viděly. Dokonce i pastýři přihnali svá stáda do hájku u palouku, aby spatřili nevídané divadlo. Na místní sáhiby zde čekalo několik řad židlí. K desáté už by byl kolem kostela špendlík nepropadl. Mnoho lidi sem přijelo zdaleka na buvolech, na koních a oslech. I na vozech stah lidé. Stromy se podobaly hroznům. Tak byly ověšeny dětmi. Tetička Florencie ušila Benovi dlouhou řízu, asi takovou, jakou malíři přiodívají na obrazech Krista, a Zuzana, div se světe, uvila mu věneček z tmavofialových karafiátů.