Warrenderová se odmlčela, pohlédla na Ariela a zčistajasna se zeptala:
„Pane Binoji, dovedete létat?“
„Já? Létat? Jak jste na něco takového přišla? Jak se tak můžete ptát?“
„Protože na tom závisí všechno. Ovšem, je to podivné, k neuvěření. Asi si myslíte, že mne všechno to trápení připravilo o rozum? Ale nepřišla jsem na to j á. Jeden z detektivů, o kterých jsem mluvila, člověk na výsost všímavý a důmyslný mi řekl, že dospěl k závěru, že umíte létat. A v tom že je tajemství vašich úspěchů.“
Ariel zrozpačitěl, nevěděl co na to říci. Ale návštěvnice jeho rozpaků nedbala a pokračovala:
„On totiž, pan Toots, ten detektiv, dlouho pozoroval vaše výkony, pořád dělal jakési výpočty, sebral všechny novinové zprávy o létajícím člověku v Indii. jste přece z Indie?. a řekl nám: Jediný člověk, který může vaše dítě zachránit, je pan Binoj. Ovšem, bude-li chtít. Poproste ho!' I řekla jsem si, že sama půjdu za vámi a poprosím vás. “Škubla sebou, jako by se znovu chtěla smeknout na kolena, ale Ariel jí v tom zabránil.
„Prosím vás, jen klidně seďte,“ téměř poručil. „Dovolte, abych si to všechno trochu rozmyslil.“ Čili i tady v Americe už jsou lidé, kteří se dovtípili, že jsem létající člověk. To znamená, že zakrátko to ví kdekdo. Dojde k obrovskému skandálu. Ta bouřka, kterou rozpoutaj í všichni sázkaři, kteří věčně prohrávali! A jakmile bude prozrazeno toto tajemství, bude i po tajemství jeho původu. Nový skandál, a pro Janu! Oč potom jsou ty evropské předsudky lepší než asijské? Jana není taková, o jaké sníval, ale přece jen je to sestra! „Musím odtud prchnout, a co nejdřív,“ řekl si Ariel. Ale jak splnit prosbu paní Warrenderové?
Matka zřejmě počítá s tím, že létající člověk dokáže vletět oknem do bytu ve třiadevadesátém poschodí a vyrvat dítě z rukou banditů. Ale těch lidí, co ho zpozoruj í, až poletí nad městem! Janu, tu by samozřejmě pobouřilo už jen pomyšlení, že má Ariel letět. Ale jinak to nejde, jinak nelze dítě zachránit. Měla by vidět tuhle tvář usoužené matky! Matky malého Sama! Copak lze nedbat matčina soužení?
A vůbec, stejně se to sotva kdo doví, a tím spíš v noci. Vyletí hodně, hodně vysoko, a, konec konců, copak dnes časně ráno neodjíždí? Ale stihne to?
„Rád bych vám pomohl, ale bohužel mám velmi málo času. Nanejvýš dvě tři hodiny. Volají mne.“
„Nanejvýš dvě hodiny,“ zaradovala se paní Warrenderová. „Náš mrakodrap je nedaleko, téměř sousedí s tím, kde je moje robátko v zajetí. Svolujete? Neodmítáte?“ vyhrkla a prosebně se zadívala na Ariela.
Paní Warrenderová vděčně stiskla Arielovi ruku a vyšli spolu z hotelu.
Kapitola třiačtyřicátá
Podveden
V přepychovém bytě mnohaposchoďového mrakodrapu, kam ho paní Warrenderová dovezla, zastihl Ariel detektiva Tootse, Marka a pana Warrendera, otce uloupeného dítěte. Otec byl úplně zdrcen, takřka apatický. Ani nevstal z křesla, podal Arielovi ruku, mučednicky se pousmál a mdle pokynul Arielovi, aby se posadil. Měl ostré energické rysy a nakrátko přistřižené, na skráních prošedivělé vlasy.
„Děkuji vám, pane, za účast v našem trápení. Promluvte tady s nimi.“ ukázal na Tootse a Marka.
„Já už nemohu. promiňte.“
„Úkol je jednoduchý,“ začal Toots svůj výklad. „Pouze rychle a rozhodně jednat je nutno. Zde máme plán města a tady fotografii mrakodrapu. Křížky označuj í poschodí, byt, okno. Okna jsou stále otevřena. Tady je náčrtek bytu.“
Toots stručně, jasně a seriózně vyložil plán akce.
„Nezachráníme-li dítě dnes, zítra už bude pozdě. Pojďme, ukážu vám, odkud můžete vzlétnout.“ Z rovné střechy, kde měl Warrender zahradu, vznesl se Ariel po svislici. Tak dávno už nelétal! A vychutnával známý pocit volnosti, lehkosti, prostranství, ovzduší. Tohohle se má zříci?. Ach, kdybych tak mohl unést Lolitu do nějaké krásné, svobodné země s čarokrásnými květy. Proč ji neunesl do džungle? Uvil by tam hnízdo v košatém stromu á žil tam s ní a s Šaradem. Ale není kdy snít. Dole klokotá, rachotí cizí, obrovské velkoměsto. A nad hlavou v modrém bezednu oblohy se pokojně mihotaj í hvězdy. Jako by viděl obrovský plán. Ostrov Manhattan, rozdělený v kostečky čtvrtí, s tmavým obdélníkem Central Parku a s Broadwayí, protínající město. Celé pobřeží je ozubeno doky a přístavy. Tamhle široká, černá řeka Hudson odráží nesčetná světla parníků a pobřežních plavidel, Long Island. Socha svobody třímá neuhasitelné světlo. Ulice zaplavené světlem připomínají svítící žhavící mřížku. Jako temné, chmurné útesy trčí do výše mrakodrapy. Všude už je pracovní klid, okna mrakodrapů jsou vyhaslá. Ti, kdo ve dne mrakodrapy oživují, jsou teď doma u svých rodin. Spodní poschodí mrakodrapů a ostatních budov však září světly výkladních skříní a reklam, rudě se odrážejících v protějších sklech. Tu a tam v nejvyšších poschodích se ještě svítí. A tato světla jsou jako obrovské hvězdy, které spadly z nebe, ale nedopadly až na zemi. V dálce pod horizontem se černá hladina oceánu s putujícími hvězdami reflektorů oceánských parníků. Ariel cítí čerstvý vánek od Atlantiku a plnými doušky vdechuje čistý vzduch výšin. Dalo mu dost práce, než našel mrakodrap, poschodí, byt, okno, a snesl se. První okno od rohu. Toots mluvil pravdu. Okno je dokořán a osvětleno.
Ariel nahlédl dovnitř. Skvěle zařízený pokoj a nikdo v něm.
Snesl se tedy oknem na podlahu. Přímo před ním dveře, po levé ruce druhé dveře. Za dveřmi vlevo musí být dětský pokoj. Má vejít do pokoje, vzít děcko, zavinout do pokrývky, aby se nenachladilo, a vyletět. Narazí-li na někoho, nemá s nikým mluvit, jednat rychle, využít ohromení. Ariel zamířil ke dveřím vlevo a neslyšně je otevřel.
Dětský pokoj. V postýlce leží děcko, nad ním se sklání mladá žena. Děcko nespí. Převaluje se a poplakává.
„Maminko,“ volá děcko a vztahuje k ženě ruce.
Mladá žena bere dítě do náruče. Políbila je. Jako vlastní matka. Dítě jí položilo hlavu na rameno a ručky kolem krku.
„Neplač, Same! Neplač, děťátko!“ Žena stála zády k Arielovi.
Ariel se zarazil. Nevěděl, co počít. Lze vůbec pochybovat, že tohle není vlastní matka s dítětem?
Ale kdo to je potom ta paní Warrenderová? O jakém malém Samovi to mluvila? Jak to? Má tedy vyrvat děcko z matčiny náruče? Žena chlácholí dítě, otáčí se. Spatřila Ariela. Usmívá se, důvěřivě jde k němu a vítá ho:
„Konečně! Jako na smilování na vás čekám!.“