Úplně jako by přinášel jídlo na stůl přinesl William dřevěný podnos. Na něm černá skříňka s pákami a na ní bílá kostka. William položil podnos na podlahu před Foxe.
„Otočte pákou!“ řekl Hyde.
Kostka se zvolna vznesla ke stropu, spočinula zde a pak, když William vrátil páku do původní polohy, stejně zvolna se vrátila na své místo.
„Zázraky elektrotechniky? Elektromagnetismus?“ zeptal se Fox.
„Uhád jste jenom napůl!“ zasmál se Hyde. „Jste přece fyzik, ne? Přemýšlejte! Hádejte!.“ Fox nechápavě civěl na kostku. Hyde se znovu rozesmál a řekclass="underline"
„Kdepak, moc tvrdý oříšek pro dnešní fyziky. Ale má práce už je předběhla tak, že něco vám přece jen mohu prozradit. Brownův molekulární pohyb. Jasno?“
Fox neodpověděl. Jen civěl, tentokrát zase na Hyda.Překvapeníčko? Aby ne! Brownův pohyb je přece neuspořádaný, zmatený. Ano, teorie pravděpodobnosti nevylučuje případ, kdy všechny molekuly současně tíhnou vzhůru. A v tom případě by se pak kámen nebo člověk docela dobře mohl vznést. Ale pravděpodobnost takového případu se vyjadřuje číslicí, která má před sebou k desetinné tečce tolik nul, že takový případ je prakticky méně možný, nežli, řekněme, srážka slunce s libovolným nebeským tělesem. Zkrátka a dobře, pravděpodobnost takového případu je rovna nule. Obyčejný případ je ten, že když daná částice narazí na jiné, má stejnou snahu pohybovat se jak vpravo, tak vlevo a vzhůru i dolů, a proto zůstává, kde je. A není tedy divu, že dnešní vědci prohlásili:,Nelze si dělat iluze, že by bylo možno Brownova pohybu využít např. k zvedání cihel při stavbě domu,' čili rovněž k překonání zemské přitažlivosti, působící na lidské tělo. Prostě udělali nad tímto problémem kříž. A víte, co já si pomyslil? Inu, vždyť myšlenka ovládnout živelnou, nezkrotnou, svévolnou sílu blesku se lidem minulých století zdála zrovna tak šílená a nemožná. A dnes tato síla poslušně proudí v našich sítích, pohání nám motory, svítí nám a hřeje nás!“
„A vy jste si vzal za úkol Brownův pohyb ovládnout, pořádat a řídit neuspořádaný pohyb molekul?“
„Nejenže jsem si takový úkol dal, ale, jak vidíte, také jsem ho vyřešil. Williame! Ukažte panu Foxovi, jak dovedou tancovat křivule!“
Na stole se objevil dlouhý, plochý podstavec a na něm řada skleněných křivulí. A tyto křivule hned začaly poskakovat, a stále výš. Jedna z nich se vznášela a klesala pomalu, kdežto ostatní si poskakovaly jako baletky. William otočil pákou na podstavci a jedna z křivulí frnk, a oknem ven.
“Tohle je jedna z etap mých prací. Naučit křivule tancovat čtverylku mi dalo hodně práce. Ani nevíte, oč je lehčí vycvičit nějakou starou tvrdou kobylu, slona nebo mouchu, než molekulu. Největší potíž je v tom, že každá z těchto tančících molekul je jinak rozverná. V baňkách jsou zataveny molekuly vodíku, dusíku a kysličníku uhličitého. Jen uvažte tu fušku, přinutit molekuly, aby tancovaly stejným tempem. Totiž. Při nula stupních Celsia se molekuly vodíku pohybují rychlostí tisíc šest set dvaadevadesát metrů za vteřinu, molekuly dusíku čtyři stačtyřiapadesát a kyseliny dusičné ještě menší—tři sta šedesát dva metry. Molekula vodíku není jen rychlejší než náboj z pušky, ale i než obyčejná dělová střela, a dokonce i rychlej ší než střela z dalekonosného kanónu. A s teplotou rychlost molekul ještě vzrůstá. Viděl jste, jak baňka s vodíkem vyletěla? A představte si náboje a střely, které by se pohybovaly vnitřními silami samých molekul!“
„A jak se vám podařilo ten neuspořádaný pohyb molekul usměrnit?“ žasl Fox.
„Dlouhá historie. Zatím postačí, když řeknu, že při zkoumání molekulárních pohybů uvažovali fyzikové dosud jen tepelné jevy, kdežto elektrických nedbali. Musel jsem důkladně proniknout v složitou hru sil až v atomech, z nichž se molekula skládá, a tuto hru ovládnout.“
„Ano, ale to pak v podstatě už není ani tak Brownův, jako spíš elektrický pohyb?“ zeptal se Fox.
„Oba tyto jevy navzájem úzce souvisí.“
Fox se zamyslil.
„Nu, dobrá, dejme tomu,“ řekl, „že se vám i podařilo zvládnout molekulární pohyb tím, že jste vzal na pomoc elektrickou přitažlivost a odpudivost, měnlivost potenciálu a samoindukci, rozumím-li správně. Ale nicméně všechno to, co mi tu předvádíte, spadá do neorganického světa.“
„A není snad lidské tělo z neorganických látek, není z molekul a atomů?“ namítl Hyde. „V tom by nebyla vůbec žádná potíž. První, skutečná potíž byla ta, uvést na společného jmenovatele pohyby molekul různých rychlostí, jinak by se lidské tělo prostě roztrhalo. Musel jsem spojit dva obory, fyziku a elektrofyziologii. Abych zvýšil elektrický potenciál, vpravil jsem do organismu umělé radioprvky, které mu dodaly zářivou energii. Výsledkem byl tenhle řetěz. Od impulzů mozku, od myšlenky k nervové soustavě, od nervové soustavy k elektrofyzikálním jevům, a od nich k molekulárním.“
„A vám se to podařilo?“
„Posuďte sám. Satiši, housenku!“
Druhý Hydův pomocník přinesl květinu v květináči. Na lupeni lezla housenka a pomocník klepl do stonku. Housenka spadla a na poloviční cestě k podlaze náhle zůstala viset ve vzduchu.
Fox několikrát vodorovně mávl rukou nad housenkou, myslel si, že housenka zůstala viset na pavučině, ale pavučina nikde. Satiš opatrně vzal housenku, položil ji na list a odnesl. Hned nato, už bez povelu, přinesl dosud neopeřené kuře a pustil je na podlahu.
Prudce zatleskal. V tom okamžiku bezkřídlé kuře vzlétlo, zapištělo, zakroužilo v místnosti a vyletělo oknem do parku. Fox přiskočil k oknu a viděl ještě, jak se kuře sneslo do trávy.
„Zůstaňte u okna, Foxi,“ řekl Hyde.
Satiš vynesl ven do parku kočku, posadil ji na strom a zavolaclass="underline"
“Kude! Kude! Sem! Honem! Podívej, kočka! Kočka!“
Ozval se štěkot a ke stromu přiběhl malinkatý psík Kude.
Sotva pes uviděl kočku, zaštěkal, vyskočil, a co se nestalo. S žalostným vytím letěl vzhůru. A výš a výš.
“Kude! Kude!“ zavolal Satiš.
Psík, zatím už takových sto metrů vysoko, se začal snášet dolů. A za okamžik už byl zase u Satiše. Zvesela si poskočil, a tak tak, že zase nevzlétl, ale Satiš ho chytil.
„A teď předposlední číslo našeho programu,“ bujaře řekl Hyde. „Ještě zůstaňte u okna, pane Foxi!“
Satiš položil na cestičku velikou žábu a nohou se jí zlehka dotkl. Žába vyskočila, vznesla se nad keře a stromy, a dál vzhůru k obloze. Brzičko se ztratila Foxovi z dohledu, ale ten stále ještě vyhlížel do blankytné modři.
„Tak co, co na to říkáte?“ zeptal se Hyde.
Fox zůstal odpověď dlužen. Jako automat se podíval na náramkové hodinky, škubl sebou, chvatně si vstrčil do úst dvě pilulky najednou, a tentokrát si ani neuvědomil, jak vlastně chutnají.
„Pevně doufám, že tomuhle už lze říkat levitace?“ řekl Hyde a nepřestal se ovívat vějířem.
„Jistě jste si všiml, jak se levitanti chovali. Ta housenka, co jste viděl, měla schopnost se spouštět po pavučině. Uzavřel jsem j í vývody pavučinotvorných žláz, a nemohla tedy při pádu vypustit pavučinu a zůstat na ní viset. Ale nervová střediska pracovala jako obyčejně a vysílala příslušné impulzy. To stačilo uvést do provozu nově uspořádaný molekulární pohyb a změnit samoindukci molekul ve vztahu k náboji země, a housenka „zůstala viset ve vzduchu“. Kuře je z rodu ptáků, kteří se už takřka odnaučili létat, ale pudy nezbytné k létání si uchovali. A když kuře těchto pudů použilo, bylo s to využít schopnosti levitace úplněji, než housenka. Pes může jenom skákat. A třebaže je to mozkově vysoce vyvinutý živočich, nenadálý let ho ohromil a byl by uletěl do oblak a zahynul, kdyby mu Satišovo zavolání nedalo popud, aby se mu zachtělo se vrátit. Co se pak týče žáby, živočicha poměrně málo vyvinutého, ta zahynula, když dosáhla chladných a na kyslík chudých vrstev ovzduší. Jak pokusy ukázaly, smrtí živočicha mizí i schopnost levitace, a naše žába možná už spadla na hlavu nějakému užaslému venkovanu. Mimochodem řečeno, schopnost levitace musí rovněž zmizet poté, když v organismu skončil proces rozpadu umělých radioprvků.“