Stavba velké mezistanice nevstoupila však do dalších fází, protože to učinil zbytečným další pokrok techniky. Celý projekt měl od prvopočátku mnoho odpůrců. Tvrdili, že se problém přesouvá na nesprávnou kolej. Stavba umělého měsíce neodstraňuje nevýhody obrovských „raketových vlaků“, protože výpočty dokazují, že výprava, která má mít naději na návrat, potřebovala by i k letu na nejbližší planety letadel neuvěřitelně obrovských rozměrů, a to i tehdy, kdyby existovala mezistanice. Odpůrci také připomínali jisté údobí vývoje letectví z dvacátých let, kdy se hodně hovořilo o nutnosti stavby umělých plujících ostrovů v Atlantickém oceánu, na nichž měla přistávat letadla na cestě z Evropy do Ameriky. Tyto projekty úzce souvisely s tehdejším stavem letecké techniky, jež nedovedla vyrábět stroje dosti velké a výkonné, které by se přenesly přes překážku oceánu jediným skokem. O několik let později byl tento úkol rozřešen a nákladná stavba umělých ostrovů byla zavržena jako zcela zbytečná.
Hlasy oposice proti kosmické mezistanici se ozývaly zvláště z fysikálních institutů a laboratoří. Vědci, kteří v nich pracovali, pochopili lépe než jiní, že rakety s chemickým pohonem, které prošly složitým vývojem od čínských draků a malých střel s prachem až po „Bílý meteor“ s počáteční hmotou 21 000 tun, dosahují mezního bodu a na scénu vystupuje nová, nekonečně mohutnější pohonná hmota. Byla to atomová energie.
Atomové energie, známé něco přes třicet let, nedalo se hned použít k výrobě elektřiny, k regulaci podnebí a přetváření zemského povrchu. Dosti dlouhou dobu tomu bránily technické tradice, dědictví předchozích pokolení. Podobný proces se vyskytl v dějinách již nejednou: vynálezci automobilu stavěli auta podobající se kočárům taženým koňmi a uplynulo několik desítiletí, než se automobil, který zatím dospěl k vlastnímu konstrukčnímu řešení, vymanil ze závislosti na svých nedokonalých předcích. První železniční vagóny byly vlastně dostavníky postavené na koleje. První parníky byly stavěny podle vzoru plachetnic. Tato myšlenková setrvačnost nemálo zkomplikovala i využití atomové energie. Ale důvody pro to byly vážnější a tíž překonatelné než při uvedených historických příkladech. Epocha páry přinutila inženýry usilovně zkoumat, jak zpracovávat kovy, zvláště železo, které se stalo základním stavebním materiálem všech strojů. Úměrně tomu, jak mohutněly parní stroje, „železní andělé“, snímající s lidí břímě otrocké práce, rostla také znalost hodnoty paliv, jako je uhlí a nafta, a technologie kovů vyráběla zároveň stovky a tisíce druhů oceli a železa, čím dál specialisovanějších a způsobilejších plnit přesně vymezené funkce; tak vznikaly slitiny, z nichž se válcovaly plechy na kotle, jiné pro kostry strojů, jiné pro ložiska, docela jiné pro písty, lopatky turbin a hřídele. Jejich úhrnný počet dosahoval několika tisíc. Objev atomové energie vytvořil situaci tak novou, že si málokdo hned uvědomil, jak velký převrat v technickém myšlení přinese její všeobecné použití. Zprvu se lidé neodvažovali zavrhnout obrovské dědictví znalostí strojního inženýrství, které bylo získáno prací celých generací. Proto se užívalo tepla vznikajícího v atomových reaktorech k ohřívání páry, která uváděla do pohybu starým způsobem konstruované parní turbiny. Ale po několika letech byl tento způsob shledán nevhodným. Vodní pára dobře sloužila k převádění tepla mezi plamenem uhlí a pístem stroje, ale nyní už nevyhovovala. Atomový reaktor, schopný vytvářet teploty jádra hvězd, byl nucen pracovat s ubohou teplotou několika set stupňů. To nesmírně snižovalo jeho produktivitu. Teprve teď si lidé plně uvědomili, jak nadmíru složité byly dosud užívané způsoby získávání energie: chemickou energii paliva přeměňovali lidé v tepelnou, tuto v pohybovou energii páry a teprve tu v energii elektrickou, zatím co atomový reaktor chrlil celé mraky atomových částic s elektrickým nábojem. Kdyby je bylo možno shromáždit a vhodně usměrnit, byl by zde nevyčerpatelný zdroj elektřiny.
Problém byl vymezen, cíl vytčen, ale na cestě k němu se vršily obrovské překážky.
Málo pomáhaly všechny dosavadní znalosti. Dokonale známé látky, vystavené působení štěpených atomů, měnily před očima své vlastnosti. Nejtvrdší a nejodolnější druhy oceli propouštěly atomové záření jako děravá síta. Doposud vyráběl inženýr strojař a inženýr energetik stroje pohybující se tam a zpět nebo otáčející se dokola, učil se tedy theorii tření, mazání, odolnosti materiálu. Nyní musel vkročit na neznámou půdu obrovských teplot a záření, kam dosud pronikali pouze astronomové. Musel si osvojit nové znalosti a vytvořit nové, nikde v přírodě neexistující prostředky, aby mohl ovládnout tento nejprudší a nejelementárnější druh energie, která po miliardy let živí celý vesmír a udržuje světlo hvězd.
Postupně, jak přestávaly pracovat staré továrny a závody, mizely špinavé kotelny se spletí syčících a bublajících potrubí, strojovny plné svištících turbogenerátorů, hučící dmychadla, obrovské haldy uhlí a chladicí věže. Celý obrovský svazek historie technické civilisace zapadal do minulosti, aby spočinul v knihovnách vedle svazků obsahujících historii plavby pomocí větru, parních vlaků, řiditelných balonů—zeppelínů a těch mnoha svazků, v nichž byly popsány strašlivé prostředky, jakých kdysi lidstvo užívalo v útočných válkách k sebeničení.
Nové energetické závody vypadaly docela jinak. Mezi průhlednými stěnami se procházeli lidé v bílých pláštích a dohlíželi na prvky uvězněné v podzemí za silnými pancéřovými příkrovy, na prvky, které vyráběly energii tím, že probíhaly neustálými přeměnami… Ve světlých halách nových závodů vládlo naprosté ticho a pouze tam, kde procházel proud z hlavních sběračů do vedení o vysokém napětí, bylo slyšet klidný basový bzukot transformátorů.
Elektřiny, i když byla získána přímo z atomů, nedalo se jen tak beze všeho užít pro pohon raket. Astronautika musela ještě stále čekat na svůj rozhodující objev. Zdálo se, že atomová energie slibuje nekonečně více než kterákoli jiná pohonná látka. Plyny, které vznikají při rozpadu atomů, mají rychlost několika desítek, ba dokonce několika tisíc kilometrů za vteřinu. A energie skrytá v několikakilogramovém kusu uranu stačila by k přepravě několikatisícitunového nákladu na Měsíc. Ale toto řešení, tak prosté na papíře, dalo se v praxi těžko uskutečnit. Háček byl v tom, že štěpené atomy vrhají částice všemi směry, kdežto pro pohon raket je nutno soustředit je do jednoho směru. Tehdejší technika pokládala tento problém za neřešitelný. Tu došlo k novým objevům. A o vítězství meziplanetárních letů rozhodla jedna z nejmladších věd, synthetická nukleární chemie.
Chemikové, kteří dříve pouze kopírovali přírodu a snažili se vyrábět v laboratořích látky vyskytující se na Zemi a na hvězdách, naučili se tvořit látky nikde neexistující tak libovolně jako architekt, který podřizuje tvar a konstrukci stavby svým tvůrčím záměrům. Na požádání mohli vyrábět hmoty tvrdé jako diamant a pevné jako ocel, plastické látky lehké a průhledné jako sklo, které však bylo možno kovat a obrábět, tmely spojující látky silou nýtů, materiály isolační, výhřevné, tlumící zvuk, pohlcující záření a dokonce i částice atomů. Takto vznikl lucit, synthetický materiál, který pohlcoval ve dne sluneční paprsky a ve tmě vydával jejich energii a zářil rovnoměrným bílým světlem. Vědci, kteří se naučili rozbíjet a znovu skládat atomy, soustředili svou pozornost na dosud nepokořené atomové jádro. Šlo jim o to, aby se atomy, uvolňující svou energii, nerozpadaly jakkoli, nýbrž způsobem přesně vymezeným, a aby tento rozpad uvolňoval částice, které by bylo možno zaměřit libovolným směrem.
Lehce se to říká, ale jak obtížné bylo dosáhnout cíle! Atomové jádro je uzavřeno plochou potenciálu, k jejímuž rozbití je třeba energie miliónkrát větší, než je energie nejstrašnějších třaskavin. Vzhled fysikálních laboratoří se od základu změnil. Kdysi v poměrně malých sálech stály na stolech a policích křehké přístroje se skleněnými zátkami, kdežto nyní se v masivně klenutých halách s betonovými stropy zvedaly obrovské stroje pro urychlování částic, které velikostí i vzhledem připomínaly bašty středověkých opevnění. Tato mohutná atomová artilerie, jíž užívali vědci bombardující nedobytnou tvrz atomového jádra, měla nejrůznější kalibry: od starých, ještě někdy v třicátých letech postavených cyklotronů přes synchrotrony, algotrony, kavitrony, mikrotrony, rhumbatrony a falitrony až k obludným bevatronům, v nichž miliardy a miliardy voltů uváděly částice do pohybu dosahujícího téměř rychlosti světla. V těžkých ochranných oděvech, s tvářemi zakrytými maskami z olovnatého skla, blížili se vědci k otvorům v betonových zdech, jimiž šlehal svištící bílý plamen nukleonů, aby vystavili jeho působení špetku nějakého nového prvku. Takto vzniklo r. 1997 communium, bleděstříbřitý, velmi těžký kov ze skupiny radioaktivních prvků, prvek neexistující v celém vesmíru, který zaujal 103. místo v Mendělejevově periodické soustavě. Tento kov, za normální teploty chemicky neutrální a stálý, rozpadal se při zahřátí na 150 000 stupňů a uvolňoval deuterony, jádra těžkého vodíku. Aby bylo dosaženo teploty rozpadu a potřebné regulace průběhu reakce, bylo použito myšlenky velkého ruského fysika Kapici, podle níž Sovětský svaz získal lehkou atomovou energii již v roce 1947.