Tato myšlenka se zakládala na rychlém vytváření a zanikání neobyčejně silného magnetického pole. Mezi póly elektromagnetu vznikají tak teploty řádu 250 000 stupňů. Avšak elektromagnet mohl být ještě něčím více než „zapalovací svíčkou“ v motoru; podobně jako soustřeďuje čočka světelné paprsky, tak on mohl soustředit proud atomových částic a vrhat je jedním směrem. A tak vznikl ideální atomový motor, umožňující meziplanetární raketě cestu na libovolné místo ve vesmíru. Tak povznesla soustředěná usilovná práce mnoha tisíců inženýrů, techniků, chemiků a fysiků pozemskou civilisaci na nový, vyšší stupeň vývoje, kdy let do vesmíru už nebyl smělou fantasií jednotlivců ani projektem vynálezce snílka, nýbrž hlubokou potřebou celého lidstva, které se navždy osvobodilo od otrocké fysické práce a obrátilo pohled k nekonečným prostorům vesmíru, aby tam hledalo nové záhady a tajemství přírody, s nimiž by mohlo změřit své síly.
Tak vznikl Kosmokrator, obrovské meziplanetární letadlo, které mělo r. 2006 nastoupit let na Mars. Ale známé nám důležité události změnily poslání letadla.
HODINA ASTRONAUTIKY
Bylo zamračené červnové ráno. Po dálnici vedoucí do závodu pro stavbu meziplanetárních letadel ujížděl velký zájezdový autobus. Asfaltová stuha, vinoucí se mezi hlubokými příkopy, leskla se v dešti jako voda. Příkré stěny kuželů suti dosahovaly až k betonovým obrubám, zrcadlily se v hladkém povrchu silnice a vyvolávaly v cestujících dojem, že jsou na palubě parníku, který pluje skalnatým kaňonem řeky. Mladí chlapci, kteří jeli v autobuse, natlačili se k oknům. Během jízdy se skalní hřbety přeskupovaly, otáčely, skrývaly jedny za druhými a místo nich se vynořovaly nové. Jejich úbočí byla pokrytá černým masivem lesa. Za hodinu se vysoko nad korunami jedlí zableskla střecha hvězdárny. Brzy nato, když se autobus blížil k nejvyššímu bodu průsmyku, minul v jisté vzdálenosti obrovskou, jako plod rozkrojenou kupoli, z níž vyčnívala nosná konstrukce velkého zrcadlového dalekohledu. Za chvíli si motor vydechl a jeho namáhavé supění vystřídal zpěvný sykot brzd. Sjížděli do údolí, v němž ležel závod.
Ještě několik minut projížděl autobus rychle serpentinami. Mezi široce se rozestupujícími hřebeny hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích, rozprostírala se planina s mřížemi ocelových věží, s komíny a obrovskými plechovými nádržemi, které se v dešti leskly, jako by byly ze skla. Uprostřed se černal masivní osmiboký hranol zdí závodu.
Když zazvonil telefon, popíjel inženýr Soltyk právě kávu v liduprázdné rýsovně. Vrátný hlásil, že přijela exkurse. Soltyk se ani nezamračil, jen řekclass="underline" „Ať počkají, hned jsem tam,“ a zavěsil. Dopíjel kávu a ohříval si na šálku ruce zkřehlé ani ne tak chladem, jako spíše únavou. Den předtím vykonalo letadlo před velkou cestou svůj poslední, jedenáctihodinový zkušební let. Inženýr se ho zúčastnil jako první navigátor. Raketa záměrně přistávala v noci, za zvláště těžkých podmínek, kdy byla nepatrná viditelnost a silná vrstva mračen. Soltyk byl v závodě už asi měsíc jako technický zástupce výpravy. V době nočního letu nezamhouřil oka, neboť sledoval kontrolní přístroje, účastnil se po přistání prohlídky aparátů a před polednem měl se závodními konstruktéry ještě prohlédnout snímky pláště rakety. Pořizovali je od chvíle, kdy byla raketa dopravena do haly, to znamená od jedné v noci. Schůze komise byla svolána na jedenáctou. Soltyk se podíval na hodinky. Bylo devět, měl tedy ještě dvě hodiny času. Předtím si řekl, že si chvilku zdřímne, ale když zavěsil sluchátko, uvědomil si, že to nestojí za to. Bude průvodcem ještě i této exkursi. Dělal to od chvíle, kdy přijel do závodu, protože zdejší inženýři, zabraní horečně do práce souvisící s blížícím se startem, na to nikdy neměli čas. Soltyk chvíli chodil sem a tam prázdnou místností, mechanicky se dotkl plánů rozházených po stolech, podíval se z okna, za nímž se v drobném dešti šeřily hory, a vstoupil do výtahu, který ho dopravil o tři patra níže. Na hustém trávníku mezi vnitřní a vnější zdí závodu červenaly se trsy neobvykle velkých pivoněk. Exkurse již byla v čekárně za tunelem, jak mu řekl kolemjdoucí technik. Sešel tedy ještě o poschodí níž. V prostorné místnosti stála skupinka chlapců. Sotva jim oznámil, že je bude provázet, shlukli se okolo něho a zahrnuli ho otázkami:
„Je to pravda, že se dnes v noci konal zkušební let?“
„To je škoda, to je škoda, že jsme nepřijeli včera!“
„Budeme si moci prohlédnout letadlo hned teď?“
„Jsou zde, prosím, všichni členové výpravy?“
„Smíme se podívat dovnitř?“
Otázky se sypaly jako krupobití. Inženýr se ani nepokoušel odpovídat, nýbrž střásal je se sebe a ustupoval jako před proudem vody, až došel ke dveřím.
„Všechno uvidíte na vlastní oči…“ řekl. „Tak pojďte.“
Přišli do dlouhé chodby. Uzavíraly ji velké, těžké dveře s čočkovitým okénkem. Když se k nim příchozí přiblížili na několik kroků, dveře se zvolna samy otevřely na obě strany jako vrata plavební komory. Za dveřmi vedla dolů šikmá plocha. Zelená světla, planoucí ve výklencích zdí, nezvykle ozařovala obličeje. Pak šikmá plocha končila. Vešli do nízké, rozlehlé síně s drsnými zdmi a stropem z portlandského cementu. Otevřely se poslední dveře a za nimi — tentokrát v modravém osvětlení — se objevil vnitřek jakéhosi velkého vagónu.
„To je výtah?“ zeptal se někdo.
„Ne, motorový vůz,“ odpověděl inženýr. Když se všichni usadili v kožených křeslech, stiskl knoflík. Podlaha se lehce zachvěla a vůz se rozjel. Inženýr se opřel o stěnu. Ještě stále měl na sobě pracovní kombinésu, která byla vpředu posypána kovovým prachem, jemným jako popel. Zapálil si cigaretu a začal hovořit hlubokým, poněkud ospalým hlasem:
„Jedeme právě dvě patra pod zemí. Projíždíme tunelem pod ochrannými zdmi. Ještě před osmi lety zde nestál tento závod, nýbrž velký atomový reaktor starého typu. Tehdy ještě neexistovalo communium. Proto musel být reaktor uzavřen za sedmimetrovými zdmi, které měly pohlcovat záření. Nyní, když známe novou výrobní methodu, patří to všechno už minulosti, ale zdi a tunely zůstaly.“
Zazněl řinkot neviditelných nárazníků. Vůz se zastavil. Otevřely se jiné dveře. Za nimi se sunuly vzhůru pohyblivé schody. Shora na ně dopadalo světlo, bledězlaté jako paprsky zimního, nehřejivého slunce.
Když chlapci vstoupili na schody, pozvedli oči vzhůru, kde bylo vidět svítící skleněný strop zasazený do obdélníkovitého výřezu obezdívky. Klidně se pohybující schody je dopravily k širokému prahu. Zůstali stát.
Před nimi ležela hala, dlážděná leštěnou žulou. Byla tak obrovská, že se při pohledu na vzdálená světla zdálo, jako by se strop sbíhal s podlahou. Tento dojem vyvolávala optická perspektiva, neboť když zvedli hlavy, přesvědčili se, že mléčně bílé desky na ocelové konstrukci visí nad nimi ve výši několika pater. Hala neměla boční stěny, spočívala po obou stranách na dlouhých řadách sloupů, za nimiž bylo vidět další halu. Přestože venku byl bílý den, tonula prostora v záplavě umělého světla. Uprostřed na dvou řadách podvozků ležela dlouhá stříbrná střela. Spousty lidí, zmenšených vzdáleností, obsypaly její boky, šplhaly po nich a táhly za sebou černé nitky drátů. Hořela sta a sta modrých jisker, bodajících do očí. To pracovali elektrosvářeči. Jako malé hračky ze sirek točily se okolo rakety pomocné věžovité jeřáby. Přímo u stropu, na pozadí obrovských, zvenčí osvětlených tabulí, černal se portálový jeřáb, klenoucí se jediným obrovským nosníkem nad celou halou.