Inženýr si byl vědom, jakým dojmem hala na návštěvníky zapůsobila; počkal chvíli, než se vydali k raketě. Obrovskou rozlohu haly ocenil člověk tehdy, když jí procházel. Šli a šli a zdvižená, jako rtuť se třpytící špička rakety byla pořád daleko před nimi. Minuli několik hlubokých šachet v podlaze, chráněných zábradlím. Pohled dolů ukázal koleje elektrického vláčku. Každých několik desítek vteřin tam rychle projel had vozíků, tažených malou lokomotivou. Ale chlapci se příliš nedívali dolů, protože jejich pohledy přitahovalo letadlo. Kráčejíce po hlazených žulových deskách, došli konečně k prvnímu podvozku, na němž leželo těleso rakety. Zblízka se ukázalo, že je to kulatý duralový sloup, dělící se ve dvě větve; na každé z nich byly čtyři široké pásové podvozky.
Inženýr zůstal stát. Mlčel od chvíle, kdy vystoupili z vagónu. Pozoroval chlapce ospalým, trochu výsměšným pohledem, jako by si mysliclass="underline" „No tak, hoši, kdypak se začnete vyptávat?“
Na obě strany se nad jejich hlavami táhl obrovský stříbrný nehybný trup rakety. Vrhal chladný stín. Pokračovali v cestě okolo podpěrných podvozků. Na stříbrném plášti několik metrů za špičkou se červenala velká písmena; tvořila nápis KOSMOKRATOR. Jinak byl povrch rakety dokonale hladký. Hoši, kteří byli o něco napřed, zůstali mimoděk stát, protože z výše třetího patra se blížilo dlouhé rameno, zakončené hruškovitým předmětem z bílého kovu. Obkročmo na hrušce seděl člověk. V napjatých rukou držel řídicí lanka, tahal za ně a tak vedl tupý konec hrušky na střed stříbrného hřbetu rakety. Nezvyklý jezdec v dlouhém černém plášti, s tváří zakrytou černými brýlemi, byl přes značnou vzdálenost dobře viditelný na pozadí mléčných tabulí stropu.
„Prozařujeme plášť rakety Roentgenovými paprsky… pátráme, není-li zevnitř poškozen…“ řekl inženýr. Chlapci šli podél rakety, někteří s pootevřenými ústy, s očima tak na ni upřenýma, že se jeden srazil s běžícím dělníkem a druhý div že nespadl pod kola elektrického vozíku. Kosmokrator stál mírně nakloněn. Jako nezvyklý host leželo hladké stříbrné vřeteno mezi velkými mřížovitými nosníky, duralovými lešeními a visícími lany, obklopeno hlomozem vozů a zástupem lidí. Jeho trup, dozadu se zužující, přecházel ve čtyři stabilisační plochy, rozložené do čtyř stran. Nejdolejší z nich, vysoká jako několikaposchoďový dům, sahala téměř až k zemi. Chlapci obraceli hlavy vzhůru, a mhouříce bezděčně oči, hleděli na trysky motorů, které zely mezi matně stříbrnými stabilisačními plochami. Zdálo se, že z černých jícnů vyšlehne každým okamžikem strašlivý atomový plamen a raketa jediným skokem prolétne tenkou skleněnou střechou.
Někteří ustupovali nebo se stavěli na špičky, snažíce se nahlédnout do vnitřku nehybných otvorů, vroubených válci čistého, hladkého kovu. Jen na několika místech masivních obrub bylo vidět jemné rovnoběžné čáry, stopy působení obrovských teplot.
Inženýr, ještě stále s rukama v kapsách kombinésy, mlčel. Pracovala tu dosti velká skupina lidí. Mladý muž, sedící v pojízdné kabině, v níž se rozbíhaly na všechny strany silné kabely, řídil pohyb lešení vysouvaného k horním stabilisačním plochám.
Od tohoto místa se hoši nemohli odtrhnout a prohlíželi si z nových a nových míst rozprostřené gigantické stabilisační plochy, jako by to byly ocasní ploutve stříbrného leviatana. Na jednom z nich, nejmladším, jemuž hořely tváře a zářily oči, bylo vidět, že by se nejraději vyšplhal na lešení. Byl by to docela jistě udělal, kdyby s nimi nebyl býval inženýr.
„Pojďte, chlapci, musíme si pospíšit.“
V těsném hloučku následovali Soltyka. Ušli několik desítek kroků k otvoru pro náklady. Spodek rakety se otvíral a mezerou mezi dvěma vypouklými křídly poklopů, které visely dolů jako dvířka bombardéru, bylo vidět dovnitř. Po plošině vedoucí do rakety sjížděly v dlouhé řadě prázdné elektrické vozíky. Několik lidí řídilo čilý ruch.
Když minuli nákladní otvor, došli k bílým duralovým schůdkům, přistaveným k otvoru, který bylo vidět v horní části rakety. Bylo třeba vystoupit do výše bezmála tří pater. Chlapec, který šel první, vystoupil až na malou plošinku na vrcholku schůdků, ohlédl se a strnul. Za zády měl matně stříbrný bok rakety a pod sebou prostor haly, která odtud vypadala ještě větší. Po její nesmírné ploše se pohybovaly desítky malých vlaků, v pozadí se bělaly vypouklé trupy strojů s lidmi, přecházejícími po můstcích a ochozech. Z mnoha set modravých plaménků stoupaly stužky kouře, splývající v lehký průhledný mrak. Vzduch byl plný ostré vůně ozonu. Na rtech ulpívala kovová pachuť. Nad hlavou se pomalu pohybovala mřížovaná ramena jeřábů. Hoch se vzpamatoval, protože ve vzduchu přímo nad ním objevil se člověk. V kožené zástěře s asbestovou maskou na obličeji sjížděl na traverse, visící na kladce, a držel v ruce krátký hořák jako pistoli.
„No, kam to koukáš?“ začalo se ozývat zdola. Hoch se otočil a skočil do otvoru v boku rakety. Octl se v chodbě s půlkruhovitými stěnami, vyloženými lucitem, který zářil klidným, bledým světlem.
„To je vstupní otvor,“ řekl inženýr. Vešel jako poslední. „S obou stran jsou hermetické uzávěry, aby bylo možno vycházet a vcházet i ve vzduchoprázdnem prostoru. A teď můžeme jít buďto do centrály, nebo k motorům, co je vám milejší?“ obrátil se k nim. Hustě namačkáni stáli v úzké chodbě a neosmělovali se promluvit.
„Do centrály,“ plácl nejmenší naslepo. Zdálo se mu, že se k nim inženýr chová neochotně, jako k nevítaným hostům. Soltyk přistoupil ke dveřím ve zdi a oběma rukama otočil železným kolem s loukotěmi. Dveře, mohutné jako závěr tresoru, se odsunuly. Vešli do druhé, rovněž kulaté chodby, která vedla vodorovně do vnitřku rakety. Končila dokořán otevřenými dvířky. Za nimi byla malá místnost; i ta měla stěny obloženy lucitem. Pod nízkým stropem se táhly svazky trubic. Trčely z nich páky a kolečka.
„Jste ve stanici, odkud se obsluhují vzduchotěsné komory,“ řekl inženýr. Přistoupil ke dveřím ve stěně a dodaclass="underline"
„Tady jsou manometry a tady,“ ukázal na potrubí, „přívody vysokého tlaku. Pod podlahou jsou čerpadla a nádrže se stlačeným vzduchem. Tak… a teď sejdeme do centrály.“
Za dveřmi, vsazenými dosti vysoko do stěny, byla svislá úzká šachta, nepříliš hluboká, neboť při pohledu dolů bylo vidět její jasně osvětlené dno. Vedly tam schůdky, vlastně spíše žebřík se širokými příčli, potaženými houbovitou, velice pružnou hmotou, do níž se nohy bořily. Po schůdcích v úzké šachtě bylo možno sestupovat pouze jednotlivě. Jeden po druhém sešli dolů. Stáli v dlouhé chodbě podivného tvaru: její průřez byl téměř rovnostranný trojúhelník. Stěny se sbíhaly nahoře, kde u stropu visela dlouhá zářivka. Chodba nebyla osvětlena lucitem; podlaha i stěny byly potaženy stejnou tmavozelenou houbovitou hmotou jako schůdky.
„Cestou si můžeme prohlédnout kabinu,“ řekl inženýr. Otevřel nejbližší dveře, které byly ve stěně trojúhelníkovité chodby a svíraly s podlahou úhel 45°. Jaký byl úžas chlapců, když nahlédli do velké kabiny a zjistili, že její podlaha stoupá ode dveří vzhůru, svírajíc s vodorovnou rovinou úhel rovnající se bezmála polovině pravého úhlu.
Inženýr, jako by nepozoroval jejich údiv, šel o několik kroků dále a otevřel dveře kabiny na protější straně chodby. Také tam stoupala podlaha příkře vzhůru. V kabinách nikdo nebyl. Svítily v nich zářivky slabě osvětlující nábytek, připevněný k podlaze, jak to někdy bývá na parnících.
Chlapci mlčky pohlédli na inženýra. Nejmladší a nejnedočkavější z nich se konečně zeptaclass="underline"
„Co to, prosím, znamená? Proč je ta chodba trojúhelníkovitá a proč je v kabinách křivá podlaha?“
„Není křivá, je jen nakloněná,“ opravil ho Soltyk. Vytáhl z kapsy kombinésy zápisník a tužku a řekclass="underline"
„Jestli něco nevíte, hned se ptejte. Nemusíte se stydět.“
Načrtl obrázek a ukázal jej chlapcům:
„Chápete už?“