Ale chlapci nechápali.
„Víte, že letadlo je určeno pro meziplanetární lety? Tak vidíte. A ve vzduchoprázdnem prostoru není gravitace. Proto všechny předměty ztrácejí svou váhu. Ve fantastických románech minulosti popisovali všelijaké veselé příhody takových cestovatelů, kteří třeba nemohli vylít vodu z láhve nebo se vznášeli u stropu a podobně. Nu, to jsou radosti dosti pochybné. Důležitější je, že gravitace je pro člověka nutná. Neznamená to, že bez ní nemůže žít. Naprosto ne; ale po určité době začínají svaly zakrňovat; je to následek nedostatku činnosti. Proto si Kosmokrator sám vytváří umělé gravitační pole. V době letu se prostě otáčí kolem své delší osy, kterou jsem na tomto obrázku označil písmenem O — vidíte? Tak vzniká, jako na kolotoči, odstředivá síla, která tlačí všechny předměty a lidi v kabinách ve směru poloměru. Označil jsem to šipkou. Podlahy kabin i této chodby jsou stavěny tak, abychom v době letu cítili všude pod nohama «dole» a nad hlavou "nahoře", stejně jako na Zemi. A to je samozřejmě možné jen tehdy, jsou-li místnosti rozloženy paprskovitě.“
„A co je nad námi?“
„Nahoře jsou skladištní prostory.“
„A proč je chodba trojúhelníkovitá?“
„Prostě proto, že jsme měli málo místa.“
„To se dalo udělat jinak,“ řekl bojovně nejmenší z chlapců, který měl dojem, že si z nich inženýr tropí žerty.
„Dalo,“ přisvědčil Soltyk dobromyslně, „ale v tom případě by bylo třeba postavit šikmo stěny v kabinách a to by nevypadalo příliš hezky. Kromě toho se na chodbě zdržujeme přece jen méně než v kabině. Ostatně mohou zde jít klidně čtyři lidé vedle sebe… No, zapovídali jsme se. Pojďme do centrály.“
Vykročil a chlapci za ním. Nejmenší počítal kroky: až na konec jich udělal 68. Pak byly zase schůdky, ale jen s několika stupni, a potom vypouklé široké dveře.
V kabině, která měla asi šest metrů v průměru, ohromil příchozí pohled na nespočetné ukazovátek, ciferníky a signální lampičky. Blikaly a svítily všemi duhovými barvami. Stěny, svírající s podlahou úhel opačný než v chodbě, byly rozděleny na oddíly, které tvořily jakési skřínky s pultíky. Všude zářila a blikala světélka. Nad skřínkami svítily nápisy: TRYSKY, HLAVNÍ POLE, ŘÍDICÍ POLE, GENERÁTOR POŘADÍ A, PREDIKTOR, MARAX. Bylo jich několik desítek. Přímo uprostřed kabiny vyrůstal z podlahy velký přístroj, připomínající svým vzhledem přilbu obra. Trčely z něho tři trubice, uzavřené bílými víčky. Na první pohled to budilo představu neobyčejně zvětšené hlavy nějakého hmyzu s tréma vypouklýma očima nebo tykadly. Tam, kde jsou na hlavě ústa, vyčnívaly z přístroje ve čtyřech řadách svislé páčky. Když si hoši nad dvěma přečetli nápisy „START“ a „MOTOR“, začali se strkat lokty, nakláněli hlavy nad přístroje a dychtivě si je prohlíželi.
Ostatní se shlukli tam, kde na matné, zevnitř osvětlené tabulce, umístěné na šikmé stěně, bylo vidět barevný plánek. Když se podívali pozorněji, zjistili, že před sebou mají podélný průřez Kosmokratorem.
S obou stran „hmyzí hlavy“ stála tři a tři křesla, velmi nízká, s opěradly skloněnými dozadu a volně ležícími upevňovacími pásy. Ale ani to, ani nepřetržitý ruch signálních světel nezaujal všechny nejsilněji. Proti křeslům, těsně nad zemí, byly nakloněné kovové kotouče. V každém z nich jako v rámu byla kulatá obrazovka téměř metrového průměru. Na těchto zářících plochách bylo vidět vnitřek celé haly, svítící strop, hemžení strojů, vozíků a lidí, a všechno neobyčejně jasně, zřetelně a barevně. Dvě střední obrazovky byly obráceny do předních a postranních částí haly, druhé dvě zachycovaly prostor za raketou. Jedna část chlapců se shlukla u obrazovek, druzí se nahrnuli k světelnému plánku letadla a zbývající se tísnili u „hmyzí hlavy“, kde stál inženýr.
„Pojďte všichni sem ke mně,“ řekl hlasitě, „a ti, kteří stojí vzadu, ať se ničeho nedotýkají… ještě bychom třeba někam vyletěli…“
Chlapci ho obstoupili kolem dokola. Soltyk si sedl na malou židličku, kterou vytáhl zpod krytu „hmyzí hlavy“, a začal hovořit, ukazuje na svítící kontury rakety:
„Tady vidíte, jak vypadá letadlo uvnitř. Kosmokrator je 107 metrů dlouhý. V nejširším místě má asi 10 metrů v průměru. Skládá se ze dvou vřetenovitých částí, které jsou vloženy jedna do druhé. Vnější pevná část letadla tvoří jeho aerodynamický plášť. Vnitřní část, rozdělená na dvě paluby, horní a dolní, obsahuje skladištní prostory, obytné kabiny, řídicí přístroje a motory. V prostoru mezi oběma částmi jsou nádrže s vodou a s kapalným vzduchem. Jednak jsou to zásoby na cestu, jednak skýtají lidem cestujícím v letadle ochranu před kosmickými paprsky. Na Zemi nás chrání před zhoubným účinkem těchto paprsků atmosféra, v Kosmokratoru voda spolu se speciálním pancířem z kamexu, látky, která pohlcuje záření desetkrát víc než olovo. Jako vedlejší ochranný faktor působí také bersil, z něhož je celé letadlo zbudováno. Víte, co to je?“
„Víme, víme!“ zahlaholilo.
„Hned se přesvědčíme,“ pravil inženýr, vyhledal si přivřenýma očima nejmenšího z chlapců a ukázal na něho prstem:
„Bersil…“ nabral hoch dechu, „je kov pevnější než ocel.“
„Ne, není to kov,“ namítl jeden z jeho kamarádů.
„Tak co, je to kov, nebo není? Nevíš? Jaká je jeho struktura?“
„Jsou v něm takové bublinky,“ začal někdo, ale umlkl, když nenašel podporu.
Zavládlo trapné ticho.
„Ano,“ řekl inženýr. „Měli jste oba pravdu. Bersil je i není kov. Jak naznačuje jeho název, je složen ze dvou prvků, z BERylia a SILicia neboli křemíku. První z nich je kov, druhý není. Každý z těchto prvků má krystalickou strukturu, to znamená prostorovou mřížku, v jejíchž rozích jsou atomy. Bersil vzniká tak, že do prázdných míst v krystalové kostře jednoho prvku vkládá se kostra druhého. Tvoří se tak "atomová mřížka" neobyčejně pevná a tvrdá. Nuže, tolik o raketě samé. Přejdeme nyní k pohonné síle. Podívejte se na plán Kosmokratoru. Celou jeho zadní část vyplňují prostory pro motory. Od ostatních částí rakety je odděluje dvoumetrový filtr, pohlcující záření. Postupujeme-li od přídě k zádi, vidíme napřed naši "výrobnu pohonných hmot". Je to atomový reaktor, vyrábějící communium. Na palubě nemáme hotové pohonné hmoty, vyrábíme si je sami z jiných prvků. Je-li náš reaktor plně naložen, může vyrobit přibližně 40 kg communia. Zdá se to málo, ale stačí to na několik desítek výprav do různých oblastí naší sluneční soustavy. Proces výroby communia stále pokračuje, tedy i v této chvíli, ale neobyčejně pomalu. Hned jej uvidíme.“
Inženýr stiskl páčku. Ihned se rozsvítily kotouče dvou ukazatelů a na nejvyšším „hmyzím oku“, ve skutečnosti malé katodové obrazovce, zazářila malá červená stužka, která začala pomalu kmitat.
„Nyní běží reaktor naprázdno. Když zapneme motory, odstraníme touto pákou ochranné kadmiové filtry.“ Inženýr položil ruku na velkou černou rukověť. „V tom okamžiku se mnohasetmilionkrát zvětší množství volných neutronů v reaktoru a výroba communia se urychlí. Co následuje? Čerpadla vsají atomy communia do následující komory, která je na plánu označena názvem «POLE», protože je v ní elektromagnet, který vytváří magnetické pole. Pole musí být velmi silné, proto elektromagnet váží více než 400 tun, to jest více než šestinu váhy celé rakety. Jak jistě víte, vzniká v elektromagnetu teplota, při níž se communium vznítí. Mezi póly elektromagnetu se utváří koule rozžhavených plynů. Je to zkrátka malé umělé slunce, které se otáčí v magnetickém poli a vystřeluje proud částic, pohybujících se rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu. Kdyby nebylo magnetického pole, částice štěpených atomů by nevyletovaly jen tryskami, nýbrž rozptylovaly by se všemi směry. V minulosti vznikala ve velmi velkých reaktorech, v tak zvaných "uranových pecích", tak obrovská množství neutronů, že bylo třeba utvořit pásmo v okruhu několika desítek metrů, kam nesměli lidé vkročit, a všechny práce u milíře byly řízeny zpoza silných ochranných zdí. Dnes, kdy můžeme deuterony libovolně usměrňovat, patří to všechno minulosti a zůstaly jen ty neobyčejně silné zdi, jako je ta, pod níž jsme sem přijeli. Teď je vám jasné, že ten dvoumetrový ochranný filtr mezi prostorami s motory a obytnou částí rakety nemá vlastně příliš velký význam. Kdyby znenadání magnetické pole zaniklo, zaplavil by vnitřek rakety příval rychlých částic o takové intensitě, že by v tom případě žádný filtr nepomohl. Uvedu vám příklad, který vám objasní to, co jsem právě řekl. Přibližuji-li obličej k plameni, mohu se chránit před spálením tím, že budu silně dmýchat do plamene a odhánět od sebe rozpálené plyny. V raketě má více méně podobnou funkci elektromagnet, který usměrňuje proud částic do trysek. Tak vzniká hnací síla. Ještě se musím zmínit o letu. Celá astronautika se vlastně skládá ze dvou základních kapitol. První — start a přistání, druhá — vlastní let ve vzduchoprázdnu. Ani jedno, ani druhé není věc nijak jednoduchá. Kdybych uvedl stroj do chodu tím, že bych tuto páku přesunul až na konec, rozběhl by se motor plnou silou… to znamená, že by vyvinul výkon 30 700 000 koňských sil. Není to ovšem možno udělat… protože všichni lidé, kteří jsou právě v raketě, byli by na místě mrtvi.“