Inženýr se chvíli díval na chlapce a snažil se dodat své tváři přísného výrazu, najednou se však usmál, kývl hlavou na pozdrav a odešel. Když za ním zapadly dveře, zavládlo ticho. Chlapci se samými rozpaky nehýbali z místa. Profesor, proslulý matematik, byl jedním z členů výpravy. Snad všichni už ho znali z filmu, televise nebo z fotografií a teď na něho se zájmem upírali oči.
Byl to muž něco více než čtyřicetiletý, snědé, téměř tmavé suché tváře. Ohnutý nos s tenkými chřípěmi propůjčoval jeho tváři výraz urputný a tvrdý, který nijak nezmírňovaly havraní, na skráních již prošedivělé vlasy. Tento dojem se však rozplynul, setkal-li se člověk s jeho očima, skoro neustále trochu přimhouřenýma, které měly těžko popsatelný výraz. Byla v nich dětská živost, ale ovládaná chladným rozumem, klid podobný překonané únavě, sebejistota a úsměv tak zřetelný, že jej člověk bezděčně hledal na jeho rtech, ale on se usmíval jen očima. Nejpodivuhodnější však bylo, že každému, na koho pohlédl, se zdálo, že jsou světlé, dokonce velmi světlé, a teprve později si lidé uvědomovali, jak jsou tmavé.
Čandrasékhar přistoupil k chlapcům a řekclass="underline"
„Inženýr vás trochu rozčaroval, viďte? Očekávali jste nějaký další atomový reaktor, nějaký fantastický katapult prvků, a dověděli jste se, že naší ochranou je prostě počítací stroj. Říkáte si, nač je takový nepotřebný balast? Není účinnějším prostředkem paprskomet, který každou překážku rozmetá na atomy? Svět neznámé planety, milí hoši, bude plný záhad. A rozřešili bychom je tím, kdybychom je zničili, setkáme-li se s nimi? Nám jde o něco nesrovnatelně většího a obtížnějšího: chceme je pochopit. Protože pochopit znamená ovládnout je. A v tom nám pomůže matematika.
Připadá vám to divné? Zamyslete se. Pohyb planet, hvězd, atomů, ptačí let, krevní oběh, růst květin — všechno, co nás obklopuje, celý vesmír je podřízen matematickým zákonům. Matematika pomáhá inženýrům stavět mosty a rakety, geologovi objevovat minerály v hlubinách země, fysikovi uvolňovat atomovou energii. Bereme tedy s sebou nejen mechanické ruce, svaly a oči, nýbrž také mechanický mozek. Tak tomu našemu stroji říkáme, protože způsob, jakým pracuje, odpozorovali jsme od našeho vlastního mozku.
Abyste mi snáze porozuměli, několik slov na vysvětlenou. Když se lidé učili konstruovat čím dál tím dokonalejší parní stroje, turbiny, benzinové motory, soustruhy, domnívali se, že všechno na světě lze převést na nějaký mechanický model, že tedy i mozek je podobný mechanismus jako třeba hodinky, jenže daleko komplikovanější. Myslili kupříkladu, že při procesu zapamatování tvoří se v mozku nějaké «otisky» nebo «fotografie». Ale podobné vysvětlení je nepřijatelné, protože v mozku zkrátka není místa, aby se v něm tímto způsobem uchovávalo obrovské množství vzpomínek a vědomostí, které jsou vlastnictvím každého člověka. Příčinou omylu byla domněnka, že mozek je jakousi obrovskou "kartotékou" nebo "skladištěm" a že vzpomínka je — dejte dobrý pozor — také věc. Ve skutečnosti to však není věc, nýbrž proces. To znamená — něco plynulého, pohyblivého. Nebudu vám to široce rozvádět, ale chci, abyste si uvědomili jedno: je-li hmota ve věčném pohybu, pak je myšlenka jakoby "pohybem v síle". Snad si vzpomínáte na heslo napsané v ponorce kapitána Nema — "mobilis in mobili"? Pohyblivý v pohyblivém. To je vlastně i heslo a tajemství mozku. Tajemství obrovského, miliardového mračna cirkulujících proudů. A na tomto principu se zakládá funkce maraxu. Tam, kde existuje proud, tam musí být i jeho zdroj a cesty. Základním stavebním kamenem mozku je neuron, buňka s nervovými výčnělky, které ji spojují s jinými buňkami. A základní částicí maraxu je katodová lampa. V našem maraxu je přibližně 900 000 elektronek. Velmi malých, samozřejmě, vidíte však, jak velký prostor přesto zabírají. Mozek obsahuje přibližně 12 miliard buněk, to znamená 12 miliard jakýchsi lamp. A dobře se vměstná do naší hlavy. Konstruktér by řekl, že technické řešení, jaké mozek představuje, je daleko dokonalejší. Počet buněk, které jsou v mozku, umožňuje přibližně 1010 000 vzájemných spojení mezi nimi. Toto číslo vám málo říká. Je to víc, než kolik je atomů na všech planetách, hvězdách a mlhovinách, které můžeme pozorovat nejsilnějšími teleskopy v propastech nebe. Takové možnosti má náš mozek! Možnosti maraxu jsou daleko skromnější. Má však proti mozku jednu velkou přednost: pracuje rychleji. Vjem postupující nervovým vláknem urazí za vteřinu několik metrů, ale po drátě maraxu proběhne impuls rychlostí 300 000 000 metrů za vteřinu. Chápete, jak obrovská je to úspora času?“
Profesor přistoupil ke stolku, položil ruku na jeho světélkující jantarovou plochu a pokračovaclass="underline"
„Dám teď maraxu úkol. Je to diferenciální lineární rovnice.“ Načrtl na lístek vytržený ze zápisníku několik vzorců, pak stiskl několik knoflíků a kláves a přehodil bílou páčku. Na jedné z obrazovek se ihned objevila nehybná svítící zelenavá čára.
„To je řešení. Chci-li je mít vyčísleno, musím si je zvlášť vyžádat.“ Profesor se dotkl jiného knoflíku a z úzkého otvoru vypadl na stůl proužek papíru, potištěný matematickými symboly.
„Pane profesore,“ zeptal se jeden z chlapců, „byl ten příklad hodně těžký?“
„Ani ne tak těžký jako nevděčný, protože cesta k výsledku vede hrůzostrašnou spletí dílčích výpočtů. Kdysi dávno, když ještě nebyly takové stroje, počítal jej jeden slavný matematik přes půl roku.“
„Ale vždyť ten výpočet vypadl v tom okamžiku, kdy jste to zmáčkl.“
Čandrasékhar zavrtěl hlavou:
„Nikoli v tom okamžiku. To se jen zdá. Od rozkazu do chvíle, kdy se objevil výsledek, uplynulo asi půl vteřiny. Marax provádí za vteřinu asi 5 000 000 úkonů, za půl vteřiny jich tedy provedl asi 2 500 000. Právě tolik jich bylo třeba…“
Chlapci se dívali na marax zcela jinýma očima než dříve.
„Jak vidím, začíná si marax získávat vaše uznání,“ pravil Čandrasékhar. „A to byl úkol celkem jednoduchý. Marax vám jen dokázal, jak velkou převahu nad námi mu dává rychlost proudu.“
„Tento problém — problém spojení mezi lampami nebo buňkami — hraje důležitou úlohu i v mozku. Viděli jste snad někdy obraz lidského mozku? Mozek je zprohýbaný, protože zprohýbaný povrch obsahuje více buněk než hladký, ale buňky samy nestačí. Stejně jako jsou elektronky spojeny kabely, musí být buňky spojeny vlákny. Spojovací nervová vlákna tvoří dohromady tak zvanou bílou mozkovou hmotu. Je jí daleko více než hmoty šedé neboli buněk. Proč? Uvažujte: máte-li jen čtyři buňky a chcete-li spojit každou s každou, potřebujete ne čtyři, ale 6 spojů. Pro pět buněk už je třeba deseti spojů, pro šest buněk patnácti. V mozku je jich dvanáct miliard. Právě proto je bílých vláken takové množství. Jistě jste již často slyšeli názor, že vědci jsou lidé velmi roztržití. Viďte? Nuže, pokusím se vám vysvětlit z jakého důvodu a předvedu vám to na maraxu. Souvisí to totiž se spojením mezi buňkami v mozku a mezi lampami v maraxu.“
„Marax musí napřed,“ pokračoval profesor, „zapomenout předcházející úkol.“
Čandrasékhar stiskl vypinač. Světelná čára zmizela. Profesor velmi rychle přejížděl prsty po klávesách, jako kdyby psal na neobvyklém psacím stroji. Zároveň říkaclass="underline"
„Když dáme maraxu úkol, snaží se ho nějak zbavit a zapojuje automaticky tolik okruhů, kolik potřebuje. To, čemu v denním životě říkáme větší nebo menší soustředění pozornosti, závislé na obtížnosti úkolu, tomu v maraxu odpovídá větší nebo menší počet lamp, zapojených do činnosti.“
Čandrasékhar stlačoval nové a nové klávesy. V maraxu se dělo něco zvláštního. Obrazovky fosforeskující rovnoměrným světlem se rozžíhaly jedna po druhé, až svítily všechny nad deskou stolu a odrážely se v ní jako devět bledých měsíců v tmavozelené vodní hladině. Objevovaly se na nich křivky pohybující se z počátku zvolna. Brzy se však kroutily stále rychleji, trhaly se a skákaly. Duté bzučení proudu naplnilo místnost.
Vtom sebou chlapci trhli. Ozval se silný, basově hluboký hlas bzučáku a na stolku se rozsvítil rudý nápis „Přetížení“. Současně ukázal profesor chlapcům, že klávesy kladou odpor tlaku prstů, jako by se byly zasekly.