Выбрать главу

„Vidíte?“ řekl. „Marax vypovídá poslušnost… Poručil jsem mu, aby provedl tolik úkonů současně, že ve vedení vznikla velká "tlačenice". To je vlastně základ roztržitosti. — Hm, vidím, že jsem vás nepřesvědčil. No tak řekněme si to jinými slovy. Přemýšlíme-li o něčem jednoduchém, můžeme současně věnovat pozornost ještě něčemu jinému, můžeme ku příkladu recitovat zpaměti básničku a dívat se při tom oknem na ulici. Ale není možné tříštit pozornost, je-li úkol složitější. Čím více nervových buněk pracuje, tím více cirkulujících proudů vytvářejí, tím více jsou zatížena spojovací vlákna. A právě v tom je tajemství profesorské roztržitosti; když je mnoho buněk zaměstnáno obtížným úkolem, není ve vedení místo pro jiné proudy. Proto se může přihodit astronomovi, který odchází z hvězdárny a přemýšlí o nějaké nové theorii, že zapomene svrchník, nepozná známé a — jak se říká — pro oči nevidí… A to vše zavinila "tlačenice" proudů ve vláknech bílé mozkové hmoty.“

Čandrasékhar se dotkl jiného tlačítka. Křivky, které se ustálily na obrazovkách, zmizely a kotouče pohasly, jako by je někdo sfoukl. Profesor zvedl hlavu a chvíli pohlížel na hochy, kteří obklopili stolek pevně semknutým kruhem. S rukama opřenýma o okraje klaviatury, jako hudebník u podivného nástroje, mluvil po chvíli dáclass="underline"

„Už víte, co je spojení mezi lampami. Druhou základní věcí je paměť. Marax si musí zapamatovat to, co mu poručíme vykonat, a kromě toho si musí uchovat v paměti jednotlivé úseky výpočtů, aby jich později mohl použít. Uveďme jednoduchý příklad: Chci násobit 23×4. Nejprve vynásobím 4×20. To je 80. Zapamatuji si to a násobím dále 3×4, to je 12. Teď si musím vzpomenout na předešlý výsledek 80 a obě čísla sečíst. Výsledek je 92. To je ovšem pouze příklad. Jde o věci daleko složitější, ale princip zůstává stejný. Stroj tedy musí mít orgán paměti fungující rychle jako blesk. Nemůže to být mechanický zápis, nějaké perforované lístky nebo podobně. O rychlosti jakéhokoli procesu rozhoduje jeho nejpomalejší úsek. Marax provádí za vteřinu 5 000 000 úkonů. Kdybychom použili jako orgánu paměti nějakého mechanického zápisu, potřeboval by i ten nejdokonalejší nejméně desetinu vteřiny, aby výsledek zaznamenal. Tu by prováděl marax za vteřinu už jen 10 výpočtů. Ztratili bychom celou rychlost a na té nám přece nejvíc záleží. Proto musí být paměť elektrická. Její princip je takový: Proudový impuls, který znamená to, co si je třeba zapamatovat, uzavíráme do okruhu a poroučíme mu, aby v něm cirkuloval.

V praxi se užívá rozličných prostředků. Marax má tak zvané kapacitrony. Jsou to vakuové lampy, v nichž je velké množství miniaturních kondensátorků. Jsou to jakési "lístky zápisníku", na nichž se píše «perem» utvořeným z roje elektronů, které se pohybují rychlostí 260 000 kilometrů za vteřinu. Jak vidíte, je to docela slušná rychlost. Pohyby «pera» řídí elektrické pole. Jediný takový kapacitron si může zapamatovat až 40 000 výsledků najednou a oznámit je — je-li třeba — ve zlomku vteřiny.“

„Pane profesore, a jakým písmem píše to elektronové pero?“

Čandrasékhar lehce svraštil obočí:

„Pero nepíše žádným písmem. Řekl jsem to jen obrazně. Dává jen náboj lístkům kondensátorů a tím vytváří kmitavé elektrické okruhy.“

„A mozek si pamatuje stejně jako marax?“

„V mozku jsou dva druhy paměti. Jedna, tak zvaná "paměť kroužící", je stejná jako v maraxu. Umožňuje krátkodobé zapamatování. V přechodně spojených okruzích pulsují proudy, které se přeruší ihned, jakmile přestanou být potřebné. Druhý druh paměti, který nám umožňuje, abychom si vzpomínali na dětství, na minulost, na vědomosti, které jsme získali studiem, má odlišný mechanismus. Zakládá se v hrubých rysech na změnách, k nimž dochází tam, kde se výčnělky jedné nervové buňky dotýkají druhé. Jsou to tenounké vrstvičky bílkoviny, tak zvané synapsy, v nichž probíhá proces spojování a podmíněného brždění… nu, ale nechme toho. Hovořil jsem o mozku, abyste mohli lépe pochopit marax. Bojím se, že ještě stále máte o jeho funkci značně mlhavé představy… Je to tak: Marax je uzavřený systém, který směřuje k jakési rovnováze proudů. Podobně usiluje vychýlené kyvadlo, aby dosáhlo nejnižší polohy. Když dávám stroji úkol, vyšinu jej ze stavu elektronové rovnováhy. Aby jí znovu nabyl, řeší marax úkoly jaksi «mimochodem». Hra proudů vytváří rozličné křivky, které vidíme na této obrazovce a které jsou vlastně odpovědí na danou otázku. Jistě víte, že každou křivku je možno vyjádřit matematickou rovnicí. Rovnice křivky, která se ukáže na obrazovce, je právě hledané řešení. Takto pracuje marax o matematických problémech, ale mohou se vyskytnout i jiné problémy. Dejme tomu, že doletíme na planetu a potřebujeme nějakou chemickou látku. Máme ji k disposici jako plynnou sloučeninu v atmosféře, jako minerál a jako roztok. Vyskytne se otázka, jak získat tuto látku s nejmenší námahou. Dáme maraxu všechny potřebné údaje a v několika minutách dostaneme hotový výrobní postup. Dal jsem vám, pochopitelně, nejjednodušší příklad; marax dovede udělat věci daleko složitější. Jak to dělá? Je to docela něco jiného než při matematickém úkolu. Tehdy stroj nemusí nic "znát" — samozřejmě mimo matematické zákony. Ale v druhém případě musí bezpečně ovládat znalost chemie, fysiky, musí znát technologii chemických procesů a pochopitelně musí také vědět, jaké prostředky máme k disposici, protože by nám bylo málo platné, kdyby nám poradil, že máme postavit továrnu s třemi komíny… marax tedy musí mít zevrubné znalosti předmětu. Znalosti může mít proto, že jsme mu je vmontovali. Jak? Tomu slouží jiné orgány paměti, tak zvané stálé kapacitrony neboli ultrakapacitrony. Jediná taková lampa se rovná více méně jednomu velmi tlustému svazku odborné technické příručky. Marax jich má 100 000, a proto s sebou nebereme žádné knihy.“

„A nemůže se taková lampa zničit?“

„Jistě že může. Ale i kniha může shořet. Nedá se nic jiného dělat, musíme to riskovat. Bez risika nemůžeme ničeho dosáhnout. Když je třeba, zapojují se tedy příslušné ultrakapacitrony a začínají sdělovat okruhům své znalosti. Děje se to tak, že prostě vysílají roje elektronů, které se pohybují modulovanou rychlostí; tak vypadají naše vědomosti, přeložené do jazyka elektřiny… Jedna lampa sdělí celý svůj obsah okruhům v necelé vteřině. Mezitím se pod něj podkládají původní kmity okruhů. Začínají fungovat speciální ladiče a resonátory, filtry frekvence, modulátory a tlumivky, které vyplňují prostor pod touto kabinou. Zde je pouze ústředna, něco jako mozková kůra, ale všechna "bílá vlákna" jsou dole.“

„Pane profesore… promiňte,“ řekl kterýsi chlapec, „říkal jste, že taková lampa je jakousi příručkou… ale vždyť v knize nejsou vypracovány odpovědi.“

„Ovšem že nejsou. Nepochopili jste mě dobře. Zavinil jsem to částečně sám tím, že jsem užil srovnání s knihou. Měl jsem na mysli zásobu vědomostí, a ne způsob, jak z nich těžit. Zásadní rozdíl mezi mozkem a knihou je ten, že v knize leží vědomosti vedle sebe, ztrnulé, mrtvé, neměnné, kdežto v mozku je každá vědomost živá a plastická, to znamená, že ji mohu podle potřeby libovolně přizpůsobit situaci. A marax se skutečně daleko spíš podobá mozku než encyklopedii. V maraxu, tak jako v mozku, se vědomosti přetvářejí, přizpůsobují potřebám proto, že jsou zachyceny ve formě plastických kmitů proudu, které představují křivky. Jistě víte, že ze součtu dvou křivek vznikne třetí, která se neshoduje se žádnou z nich, nýbrž je jejich výslednicí. A tak otázka položená maraxu je vlastně jednou křivkou; vědomosti, kterých užívá k práci, jsou druhou křivkou a výsledná křivka, která vznikla jejich součtem, je řešením problému.“

„A stačí ve všech případech jen tři křivky?“

Čandrasékhar se usmáclass="underline"

„Já jsem vám to přece řekl jen proto, abych celý problém zjednodušil. Ne tři křivky, nýbrž miliardy a biliony. Stroj, který zpracovává uložený problém, vykonává za vteřinu pět milionů úkonů. Pět milionů! A práce někdy trvá hodinu, dvě i více. Jednou při zatěžkávacích zkouškách běžel marax sto šedesát devět hodin. Po celou tu dobu prováděl pět milionů úkonů v každé vteřině! Představte si to, prosím… Když jsem mluvil o třech křivkách, chtěl jsem vám ozřejmit princip. A ten je přesně stejný.“