Vystoupil z kruhu chlapců, kteří ho obklopovali, a dlouhým volným krokem zamířil tam, kde svítila světla závodu. V hlubokém mlčení sledovali chlapci jeho siluetu. Malý okamžik — a zmizela v šeru.
DÍL DRUHÝ
PILOTŮV DENÍK
HANNIBAL SMITH
Jmenuji se Robert Smith a je mi dvacet sedm let. Narodil jsem se v Pjatigorsku jako syn inženýra architekta a velitele letiště. Kdykoli jsem ve škole nebo jinde odpovídal tímto způsobem na otázku, čím byli moji rodiče, vzbudilo to často úsměv a já musel dodatečně vysvětlovat, že velitelem byl můj otec a architektem matka. Můj děd, Hannibal Smith, přišel do Sovětského svazu v roce 1948 a do konce života tesknil po Americe, ačkoli tam nepoznal nic dobrého. Byl totiž komunista a černoch, měl tedy dvojnásobný hřích, za který si vytrpěl své. Oženil se s Ruskou a z tohoto manželství pochází můj otec. Bydlili jsme blízko letiště v přízemním domku na úbočí kopce, v němž byl před časem důl na malachit. Můj dědeček měl v podkroví světničku, nevelkou, do posledního místečka přeplněnou svazky sušených bylin, sítí, ok a pytlíčků se semeny. V zimě trpěl mrazem, a tak si postavil podomácku veliký krb, s nímž jsou spjaty mé nejčasnější vzpomínky. Zemřel, když mi bylo osm let. Vzpomínám si, že to byl muž mimořádně vysoké, obrovské postavy, a kdykoli sešel dolů, naplňoval náš byt hromovým smíchem. Chytal mě do náručí, zvedal ke stropu a zpíval ruské písničky, které z jeho úst zněly tak nezvykle. Učil mě střílet z luku, lepit draky; vysypával dokonce střelný prach z nábojů otcovy dvojky a dělal mi ohňostroje, hrával si se mnou na lov na medvědy a vyplňoval mé dětství tak bohatě, že se mi v kritických okamžicích života zjevuje ještě dnes jeho tmavá tvář s kadeřavou, jako mléko bílou hřívou a se silnými bílými zuby, které ukazoval při svém nádherném smíchu. Měl jsem ho nesmírně rád. Svou hlubokou a věčnou touhu po vlasti skrýval přede všemi. Jen já, malý klučina, samojediný jsem někdy slýchal jeho neurovnané, s námahou do ruštiny překládané příběhy. Dědeček mě vodil do školy, protože do první třídy jsem začal chodit ještě za jeho života. Spolužáci mi ho záviděli, někteří, starší, se mne ptávali, jestli nebudu psát básně. Domnívali se totiž, že se stanu básníkem jako Puškin, jak tomu jasně nasvědčoval můj děd — černoch. Poesie mi bohužel nikdy nevábila, leda chápeme-li ji šíře a věříme (a já v to věřím), že se rozprostírá i daleko za hranicemi básní a že snáze než za stolem lze se s ní setkat v oblacích, v horách a v zápasech. Kdož ví, není-li právě tato víra nejvlastnějším důvodem, proč píšu tato slova v malé kabině Kosmokratoru, který se každou vteřinu vzdaluje od mého domova o 25 kilometrů. Nechci však předbíhat událostem. Bude-li tato slova číst někdo cizí, musí o mně vědět tolik, aby sám mohl rozhodnout, může-li mi věřit. Proto píšu o sobě.
Jako mlhou vidím ve vzpomínkách večery, které jsem strávil u dědečka. Dědeček uměl vyprávět a rád mi vyprávěl pohádky i příběhy, které jako šňůry exotických korálů spojovaly mnoho večerů, a já, hned rozechvělý, hned vzrušený, ale vždycky plný nadšení, naslouchal jsem mu tak, jak dovedou naslouchat snad jen děti a zamilovaní. Bylo mi už šest let, když se v jeho radostných pohádkách začaly ozývat temné tóny. Není ostatně vyloučeno, že tomu tak bylo již dříve, byl jsem však příliš malý, abych to pochopil. V těchto prvních letech byl pro mne dědeček něčím naprosto se lišícím ode všech ostatních lidí — říkám něčím, neboť pro mne byl něčím jako příroda mého rodného kraje, jako naše bělomodré oblačné nebe a lesy pod horami, do nichž jsem zapadal na dlouhé hodiny. Zdá se mi, že v tom je klíč k jeho tajemství: ostatní dospělí přicházeli a odcházeli z mého dětského světa, ale on byl prostě jeho částí.
Řekl jsem, že o Americe se rozhovořil po prvé, když mi bylo šest let. Neměl jsem rád tyto příběhy a docela jsem se bál, ne snad proto, že byly pochmurné — nebyl jsem totiž zbabělý — nýbrž proto, že se z dědečka stával docela jiný, skoro cizí člověk. Jeho nadšení se někam ztrácelo, smích mu mizel s tváře, hrbil se, mluvil stručně, rozvážně volil slova a snažil se obalit podrobnosti příliš drastické.
V prvním takovém příběhu dědeček, propuštěný z továrny, jezdil na černo vlakem po celých Státech a vydělával si na živobytí jako nosič. Potom, když mu srostla křivě páteř, kterou mu přerazili při nějakém výslechu, pletl rohože ze slámy. Možná, že toto vyprávění překrucuji, ale takto se mi vrylo do paměti a tak jsem vídal dědečka ve snách — jako temného, zachmuřeného obra mezi obrovskými stohy zlaté slámy, z níž musel uplést neuvěřitelné množství rohoží, protože jinak… Co by se bylo stalo „jinak“, to jsem nevěděl, ale na tomto místě snu na mne padal strach.
Později jsem se dověděl jiný příběh, který se odehrál dříve než ten první, v době, kdy dědečkovi ještě nebylo dvacet let. Dlouho nemohl najít práci. Konečně se stal dozorcem v nějaké chemické továrně. Byla to vlastně barabizna, v níž šikovný majitel vyráběl vodičku vonící vanilkou, plnil jí nádherné lahvičky a prodával je za nehoráznou cenu jako lék proti tuberkulose. Přestože platil dělníkům neslýchaně mizerně, neměl podnikatel nikdy nedostatek lidí. Pracovali u něho totiž převážně nemocní tuberkulosou, nešťastníci, kteří marně hledali pomoc a ve svém zoufalství se nechávali zlákat nadějí, že znovu nabudou zdraví pomocí drahocenného léku, který jim výrobce dával zdarma. Nemusím ani říkat, že to byl prostředek bezcenný, to však majiteli nijak nevadilo, protože místo umírajícího dělníka mohl snadno získat pět nových.
Rodičům a zvláště otci se příliš nezamlouvalo všechno to, co mi dědeček vyprávěl. Vzpomínám si, že jsem jednou sužoval maminku otázkami o všelijakých věcech, mezi jiným také o podobných slovech jako „stávkokaz“ a „minoliář“. Druhé slovo neznala. Později, když se otec vrátil, zeptal jsem se jeho.
„Minoliář? Od kohos to slyšel?“ zeptal se.
„Od dědečka.“
„Aha, to určitě bude milionář!“
Tatínek byl mrzutý. Spustil rozzlobeně na mámu, že dědeček musí být ve svém vyprávění opatrnější. „Nechci, aby mi otravoval kluka takovými černými vzpomínkami!“ huboval a chtěl jít nahoru, ale maminka dovedla ukonejšit jeho rozčilení, a to nejen v tomto případě.
Dokud dědeček žil, podezříval ho tatínek tak trochu, že na ty nejztřeštěnější nápady mě přivádí právě on. Jednou na příklad jsem se rozhodl, že vystoupím na Elbrus, a déle než týden jsem si z každého jídla kousek odkládal a dělal jsem si zásoby na cestu, jindy zase jsem přišel za tátou na letiště, sebral jsem něčí velký deštník a pokoušel jsem se schovat v letadle, z něhož jsem chtěl později, až poletíme nad naším domkem, seskočit jako s improvisovaným padákem.
O tom, že dědeček také jednou umře, dověděl jsem se čirou náhodou, když jsem potají vyslechl rozmluvu rodičů. Nepřikládal jsem tomu víry, ba naopak, rozveselen jejich naivitou, vyběhl jsem nahoru. Dědeček byl ještě pořád neobyčejně vysoký a silný, ale když mě na uvítanou vyhodil do stropu, uviděl jsem na jeho tváři bolestný výraz, který mě zabolel tak, že jsem se rozplakal; neřekl jsem mu však proč, třebaže se mne na to dlouho vyptával.
Pak se roznemohl a musel ležet. Blížilo se jaro a já jsem objevoval na zahrádce den co den nové zázraky, ale dědeček už se mohl jen dívat z okna, k němuž mu přistavili velkou starou lenošku. Když jsem kdysi vyběhl na schody do podkroví, abych ho navštívil, uslyšel jsem mohutný, hrdelní zpěv, tak zcela jiný než všechny písně známé z domova a ze školy, nezapomenutelnou chmurnou píseň, která se zrodila z hlubokého žalu, křivdy a nevýslovné lásky k světu, který není dovoleno milovat. Tuto píseň jsem z dědečkových úst ještě nikdy neslyšel. Třeba jsem uměl anglicky dosti dobře, nerozuměl jsem nezvyklým slovům, jen v refrénu se opakovala slova o velké staré řece, po které plují lodi. Vystupoval jsem po vrzavých schodech, ale píseň zněla stále mohutněji; dlouhou dobu jsem stál za dveřmi a pak jsem potichoučku, se srdcem sevřeným, sešel dolů. Tři dny nato dědeček skonal.
V příštích letech jsem své husarské kousky prováděl sice společně s kamarády, ale zato zcela metodicky a ani o vlas méně krkolomně. Táta nejednou říkal, že mám „náturu rovnou z pekla“, a maminka se smíchem připojovala „z afrického pekla“ a tím celá věc obyčejně skončila, protože mě oba měli velice rádi, i když každý svým způsobem.