Učil jsem se dosti dobře, ale nepravidelně. Když jsem se dověděl, že je třeba znát matematiku a astronomii k tomu, abych se mohl stát lodním kapitánem, stal jsem se v několika málo týdnech v těchto předmětech nejlepším žákem. Když mi však později učaroval zeměpis, hodil jsem tyto předměty jednoduše přes palubu.
V sedmnácti letech, kdy jsem byl více než kdykoli jindy na rozpacích, čím bych se měl stát, dal jsem se nazdařbůh zapsat na konstruktérské oddělení Letecké akademie v Pjatigorsku a tam jsem poznal Gorelova.
Přednášel theoretickou mechaniku a všiml si mne nikoli pro mé vědomosti, které byly velmi skrovné, nýbrž kvůli mé matce. Ona totiž projektovala a vystavěla palác, v němž byla katedra a laboratoře profesora Gorelova, a postavila jej tak, že si tím získala jeho srdce, jak sám říkal.
Každý z nás má v životě mezníky vzpomínek — nějakou nejpamátnější hodinku dětství, první lásku, setkání s člověkem opravdu velkým, a tyto okamžiky jsou jakýmisi osami, okolo nichž se otáčejí celé oblasti života novým směrem, kde se otvírají netušené obzory. Takový okamžik pro mne nastal, když jsem neobstál, či jak se u nás říkávalo „shořel“ při zkoušce z theoretické mechaniky. Gorelov nejenže mě nenechal odejít ze své pracovny, nýbrž dal se se mnou do řeči. Za okny ústavu byl červen, nádherný, zelený červen, když mi řekl, dívaje se mi do očí:
„Udeříme-li na kov, zazvoní. Roberte, chci, abys mi upřímně odpověděl na otázku, kterou ti položím. Platí?“
Neodpověděl jsem, ale z mého pohledu musel vyčíst, že chci být jako kov, a po chvíli pokračovaclass="underline"
„Aby člověk byl prospěšný jiným i sobě, musí ve své práci nacházet novou a novou radost. Vím, že máš schopnosti dost velké, aby ses naučil tomu, co je třeba znát na zkoušku u mne. Ale to je ještě velmi málo. Jsem si jist, že umíš do věci, která tě strhne, vložit sebe celého. Řekni mi, co je to?“
Nedovedl jsem odpovědět.
Gorelov, nedívaje se mi už do očí, dodal již tišeji a opatrněji, jako by se blížil k něčemu plachému:
„Kdy cítíš, že jsi šťasten? Pověz, co cítíš, protože na tom možná hodně záleží.“
„Šťastný bývám málokdy,“ odpověděl jsem. „Jsou to jen okamžiky, ale mně stačí… Posledně, když jsem byl na Džangi-Tau… musím vám říci, že jsem členem našeho horolezeckého klubu a říkají o mně, že jsem dobrý alpinista. Prožil jsem tam okamžiky tak nádherné, že jsem si přál, aby nikdy neskončily a aby to nebyly ani prázdniny, ani cvičný tábor, ani zábava, ale aby právě to byl můj skutečný život.“
„Kdy to bylo? Pověz mi to přesněji,“ otázal se mě Gorelov nějak rychle. Ještě stále na mne nehleděl.
„Když hrozilo nebezpečí,“ řekl jsem prostě, protože jsem to opravdu tak cítil. „A když jsem na sebe musel brát odpovědnost. Když bylo nutno rozhodnout o volbě cesty, o zcela nové možnosti výstupu, o neznámé stezce. Když jsem se účastnil noční záchranné výpravy a mně prvnímu se podařilo najít zbloudilého.“
„Rád riskuješ,“ řekl přísně Gorelov. „Všiml jsem si toho na způsobu, jakýms mi odpovídal na otázky. Ale u mne ti to nevyšlo, protože já jsem neschůdný útes.“ Nyní se snad měl smát, ale neudělal to.
„Podrobil ses někdy zkoušce?“ zeptal se po chvíli.
Dal jsem se strhnout ješitností, které ve mně bylo — vím o tom — a ještě dnes je příliš mnoho.
„Byl jsem sám osmnáct hodin ve stěně Užby a vrátil jsem se, až se rozprchly mlhy. To byla má první zkouška.“
„Ale ne poslední,“ odpověděl Gorelov. „Bylo nutné to, cos udělal?“
Zaváhal jsem:
„Ne…“
„To jsem věděl!“ řekl Gorelov a v tom okamžiku jsem pochopil, proč přede mnou skrývá svou tvář. Usmíval se, ale ne na mne. Usmíval se něčemu v sobě samém, snad svému mládí, které v tu chvíli viděl před sebou na dosah ruky a v plném jeho nadšení. Pak, jako by si vzpomněl, že nemá rozhodovat o sobě, upřel na mne oči a já jsem pocítil, po druhé během tohoto rozhovoru, že mi připomíná někoho tak blízkého, jako by byl částí mne samého; nevěděl jsem však koho a ulekl jsem se.
„Mechanici,“ pravil Gorelov, „matematici, astronomové i ti, kdo zachraňují zbloudilé v horách, ti všichni jsou pro nás stejně nepostradatelní a život by nebyl úplný, kdyby v něm scházel třeba jen jediný z nich. Ale nezapomeň, že život má smysl jen tenkrát, jestliže něčemu slouží. Velké cíle a činy slouží všem, cizím i svým, blízkým i vzdáleným, jako most, který zbudoval inženýr, jako verše, které napsal básník. Ale ty malé cíle, naše, všední, ať již jsou to procházky jarní přírodou či krajiny, které spatříme, dokonce i sny — dáváme těm, které máme rádi. Ale plného člověka a plnou službu dělají jen obě tyto věci společně. Svět patří tobě, pokud ty patříš světu, a všechno, co děláš — slyšíš, všechno! — musí nacházet svůj smysl a cíl nikoli v tobě, nýbrž mimo tebe. Takto jednat není pro každého stejně snadné. Pro tebe to nebude snadné, ale právě proto se takovým člověkem staneš, protože už se jím stáváš. Ty přece chceš být kovem, který při úderu zazvoní, viď, Roberte?“
Přikývl jsem hlavou, protože jsem nebyl mocen slova.
„Inženýr konstruktér z tebe nebude,“ řekl Gorelov. „Myslím však, že studia musíš ukončit, protože nic z toho, co člověk umí, v životě se neztratí. Ale pak, až budeš mít v ruce diplom, musíš jít do hor a tam hledat sebe samého.“
Potom, když jsem se vracel domů z dlouhé, velmi dlouhé procházky v horách, obklopujících naše město, trochu omámený sluncem, létem i rozmluvou, přišel jsem na to, že mi Gorelov připomínal dědečka. A tak — jako dědeček nad mým dětstvím — stanul Gorelov nad mým mládím. Řídil jsem se jeho radou a nelituji toho.
Když jsem dostudoval na ústavě, neodešel jsem sice hned do hor, nýbrž po ročním výcviku v Ústřední letecké službě jsem se stal pilotem, který zalétává nové typy letadel. Nejednou se mi stalo, že jsem přistál na letišti, kde byl velitelem můj otec. Zato jsem trávil v horách každou dovolenou. Mé jméno se stalo známým v horolezeckém klubu i mimo něj pro výpravy, jichž jsem se zúčastnil. Jednou, když jsem měl u okénka na nějakém úřadě odpovědět na otázku, jaké je mé povolání, řekl jsem z roztržitosti „alpinista“ místo pilot. A třeba jsem se hned opravil, je jedno i druhé stejně pravda. Protože dnes už se trochu znám a vím, že mě stejně vábí hory, které dosud nikdo nezlezl, jako letadla, na nichž se dosud nikdo nevznesl do vzduchu. Když mi bylo dvacet pět let, byl jsem mezi účastníky výpravy na Střechu světa — severní oblast Pamiru. O rok později jsem byl mezi těmi, kdo se pokoušeli zdolat třetí nejvyšší horu na světě — Kangčendžongu. Tato výprava byla příčinou tragické smrti jednoho z mých druhů a mne stála rozšíření srdce, které jsem půl roku léčil v sanatoriích na jihu. Sotva jsem se vrátil k letectvu, rozšířila se zpráva o výpravě na Venuši, která hledala pilota pro průzkumné letadlo. Přihlásil jsem se a byl jsem vybrán z několika tisíc uchazečů.
Tyto řádky píši v dvacáté osmé hodině letu. Když zvednu hlavu, vidím na obrazovce vnitřního televisoru bílý kotouč vzdalující se Země. Zdá se mi, jako by jeden můj život skončil a druhý začínal. V takovém okamžiku je snad dovoleno udělat silnou čáru za vším, co bylo. Vím, že mnoho věcí neumím, protože mé schopnosti na ně zdaleka nestačí. Proto jsem se nikdy nepokoušel nastoupit vědeckou dráhu. Vím, že jsem daleko za lidmi, jako jsou Čandrasékhar, Arseňjev nebo Lao Ču, s nimiž budu sdílet dobré i zlé.
Ale vím, že všechno, co jsem v životě dělal, dělal jsem snad až příliš horlivě, se srdcem až příliš planoucím, ale opravdově, tak opravdově, jak jsem byl schopen. Vždycky jsem se snažil věřit v lidi. A když jsem se na někoho zlobil, pak vždycky hlavně sám na sebe proto, že jsem nedokázal být takový jako Hannibal Smith. Když jsem po prvé řekl děvčeti, že je mám rád, nedovedl jsem najít slova dosti velká a krásná, abych vyjádřil všechno, co jsem cítil. Řekl jsem jí proto, že láska v mých představách — to nejsou sféry vysokého letu, ani nebe, v němž tak často pobývám, nýbrž že je to něco takového jako země, něco, do čeho je možno vrážet kůly a na čem je možno stavět zdi a budovat domy.