Polymerovou theorii jsem pustil již úplně z hlavy a začal jsem provádět všechny etapy pokusů, které předcházely vznik onoho vzorku. Výrobní postupy jsem přece měl v protokolech. Nebudu se šířit o tom, co jsem dělal. Stačí, když řeknu, že jsem onu synthesu opakoval 518krát. Držel jsem se postupu s jakousi prostě slepou, otrockou přesností a berlínské kolegy jsem obtěžoval telegramy, aby mi podrobně popsali všechny okolnosti, které provázely jejich práci s tímto vzorkem. Kdyby byl mezi vámi chemik, pochopil by mě. Je známo, že v chemii, kde počet možných kombinací reagujících látek je prakticky nekonečný, dochází k objevům často náhodou, ku příkladu proto, že někdo oklepal do baňky špetičku cigaretového popela, který se pak stal krystalisačním jádrem reakce, nebo že někde o poschodí níž natírali chodbu lakem, který obsahoval nějaký vzácný prvek v množství sice mizivém, avšak dostačujícím, aby se stal katalysátorem této jediné potřebné reakce, která se žádným jiným způsobem nechce a nechce rozjet, i kdyby se celá laboratoř stavěla na hlavu.
Kolegové mi odpovídali a já jsem dělal všechno, co mělo smysl, měnil jsem tedy teplotu, katalysátory, tlak, dělal jsem i daleko více věcí, které neměly smysl, a dospěl jsem tak daleko, že jsem se stal pověrčivým. Po nějaké době se stane i tomu nejpuntičkářštějšímu experimentátoru — je-li opravdu posedlý nějakým problémem — že není s to zvládnout celý materiál. Zkrátka a dobře, v laboratoři byl čím dál větší nepořádek, který profesor Hümmel nazýval svinčíkem, z počátku za mými zády, pak mi to řekl přímo do očí a ptal se, jak ještě dlouho mi stát má dávat prostředky na mou nákladnou zábavu. Požádal jsem o lhůtu čtyř měsíců. Byl to první termín, který mi napadl. Abych pravdu řekl, ten nepořádek, který se u mne rozrůstal, jsem si do jisté míry sám pěstoval, protože jsem někde na dně duše věřil, i když bych se k tomu nikdy nebyl přiznal, že mi snad v tomto jakémsi prachaosu přijde na pomoc šťastná náhoda a objeví to tajuplné "něco", co pomohlo při vzniku znamenité křemité gumy.
Tento vzorek jsem měl ve své pracovně nad laboratorním stolem pod skleněným zvonem. Kdykoli jsem po nezdařeném pokusu vyléval do odpadu páchnoucí reagencie a vracel jsem se znechucen ke stolu, padl můj pohled na malý tmavý hranolek hmoty a to mi bylo pobídkou k další práci.
Je to velmi bolestný okamžik, když si mládí uvědomí, že pouhým svatým nadšením, pouhou vůlí učinit objev nepostoupí ani o krůček kupředu. Když už počet mých nešťastných pokusů překročil tisíc a laboranti, vynášejíce koše plné zuhelnatělých vzorků, na sebe významně mrkali, vzpomněl jsem si na Severní moře. Říkal jsem vám přece, že se to všechno odehrávalo v Hamburku.“
Při těchto slovech se Rainer obrátil stranou, kde z dřevěného obložení vystupovala obrazovka televisoru, a ukázal hůlčičkou, s níž si dosud pohrával, na jedno místo na Zemi. Její severní polokoule, zářící světlem, které tlumily mraky, odrážela se od černého pozadí. Těsně u okraje kotouče zasahovalo moře mezi rameno poloostrova Skandinávského a tmavý masiv Evropy. A hůlčička, kroužící po skle obrazovky, dotkla se místa, kde u paty Jutského poloostrova leží Hamburk. Snad po prvé od svého vzniku užil člověk zeměkoule, viděné ze vzdálenosti tisíců kilometrů, jako mapy. Rainerův prostý pohyb nás rázem přenesl ze vzpomínek do hlubin meziplanetárního prostoru. Zatím chemik, který již delší dobu jezdil hůlčičkou po obrazovce, jako by mu to působilo trošku dětinskou radost, pokračovaclass="underline"
„Abych si ochladil hlavu, začal jsem chodit do přístavu, k moři. A jako se mi dříve zdávalo, že všechno znám a že mě dělí pouhý krok ode dveří, od těch našich dveří — pochopí to každý, kdo aspoň jednou v životě poznal omamnou radost, když se blížil ke dveřím, za nimiž ho očekávalo rozuzlení záhady — nuže tak, jak jsem si kdysi byl jist sám sebou, právě tak se mi teď zdálo, že nic nevím, a co horšího, že z toho nic nebude, protože — no protože jsem zkrátka příliš hloupý a dost.
Moře tehdy za blížícího se podzimu bylo stále bouřlivější a po vodách, po těch mastných, tmavých přístavních vodách, křižovaly nákladní čluny, dál na širém moři pluly lodi, parníky a čas od času se objevovaly plachty rybářských kutrů. Chodíval jsem na molo a stával velmi dlouho na jeho konci, takže si mne začaly všímat přístavní stráže v domnění, že jsem kandidát sebevraždy, ještě ne zcela pevně rozhodnutý. Já jsem však měl hlavu tak nabitou křemičitany a polystireny, že jsem neviděl ani je, ba ani moře a lodi — to znamená, zdálo se mi, že to nevidím. Byl jsem tak trochu jako dítě, které dostalo rozsypanou mosaiku z mnoha malých dílečků a má z ní složit celý obraz, ale neumí to udělat. Nevěděl jsem, co k čemu přiložit, a tak jsem částečně ze zoufalství, částečně ze zvyku skládal v hlavě hned ten, hned onen kousek, ale nic se k sobě nehodilo. Začal jsem chodit za profesory a zahrnovat je otázkami. Konečně mi řekl jeden z nich, když mu došla trpělivost: "No dobrá, tak co vlastně mám za vás udělat?" — a tímto způsobem se mne navždycky zbavil a ostatní profesory přede mnou zachránil. Vrátil jsem se zase k moři. Teď už vím — ale tehdy jsem to nevěděl, protože jsem měl hlavu do posledního místečka nacpanou polystireny — že jsem se vracíval domů teprve tehdy, když už se vracela rybářská flotila a zvlášť jedna nevelká plachetka rychlejší než všechny ostatní kutry. Měla velmi zajímavě uspořádané plachty. Několikrát, třeba tma už houstla, se mi zdálo, jako bych na ni čekal. S jakýmsi nepochopitelným zájmem jsem sledoval její dráhu po tříštících se vlnách; já se totiž v plachtění nevyznám a její zvláštní plachtoví připomínající křídla mi neříkalo nic, co bych mohl vědomě spojovat se svými problémy. Člun byl zkrátka pro mne znamením, že se má procházka po molu chýlí ke konci.