Je to příliš děsivé, než aby se to dalo vylíčit: Úplně černá, neproniknutelná tma. V ní koule, která mě hned v sobě zavírala, hned vyvrhovala ven, a přestože v ní nebylo ani stopy po otvoru, byl jsem jednou venku, jednou uvnitř. Ať jsem šel kamkoli, všude jsem narazil na hladkou stěnu. Ty velké bílé plochy se před mýma očima pohybovaly, kroutily, stáčely, hned mě přiklápěly, hned zase jako by mě ze sebe vyplivovaly, a tak pořád dokola. Nevím, jak dlouho to trvalo. Snad hodinu. Za nějakou dobu se začalo oteplovat. Půda pod nohama pálila. Měl jsem pocit, že se mi přilba rozžhavuje do červena; dýchalo se mi čím dál hůře, vzduch ve skafandru pálil jako oheň, chladicí zařízení nepomáhalo, dusil jsem se. Upadl jsem. Myslím, že jsem se udeřil do hlavy. Co bylo dál, nevím…“
Osvatič si lehl o něco níž.
„To je celé. Vůbec tomu nerozumím. Není v tom ani špetka smyslu.“
„Ani bych neřekl,“ poznamenal Arseňjev.
„Myslíte, že jsem měl halucinace?“
„Naprosto ne. Pokud jde o tu «nesmyslnost» okolí, mohl by totéž tvrdit mravenec, který by spadl do psacího stroje. Svět se netočí kolem nás. Dostali jsme se čirou náhodou do okruhu působení neznámých sil.“
„I když ještě neznáme všechno,“ řekl Lao Ču, „je dobrodružství našeho přítele jasné. Mohu odpovědět na otázky, jak došlo k té či oné věci. Jen jediná věc mě znepokojuje: že totiž nedovedu odpovědět na otázku: jaký účel to všechno má?“
„Vy mi můžete vysvětlit, jak jsem se octl v uzavřené kouli?“
„Ano.“
„I to, že jsem jednou byl uvnitř a jednou venku?“
„To také.“
„I kde se v ní vzalo světlo, když okolo byla čirá tma?“
„Ano.“
„Pak prosím mluvte!“
„Klíčem k tajemství jsou dvě slova,“ řekl fysik. „Byl jste ve sférickém prostoru.“
Přisedl blíž ke stolu:
„Proč určitou věc vidíme? Protože do našeho oka vnikají světelné paprsky, které se od ní odrážejí. Jestliže však budou všechny paprsky uzavřeny ve vymezeném prostoru a budou v něm nuceny zůstat, stane se tento prostor neviditelným pro pozorovatele stojícího vně. Ne ovšem tak neviditelný, jako kdyby tam vznikla nějaká černá skvrna. Světelné paprsky z okolí se takovému místu buďto vyhýbají, nebo do něho vnikají. V obou případech sférický prostor — to je právě ta "past na světlo" — zůstává neviditelný. Pozorovatel má dojem, že z krajiny byla určitá část vyříznuta. Okraje výřezu splynou tak dokonale, že jejich spojení je nepozorovatelné.
Když jste přišli k prvnímu přístroji na pahorku, zůstali jste nerozhodně stát, protože Bílou kouli nebylo vidět. Zmizela. Bylo to tak, že ano?“
Osvatič i já jsme přisvědčili.
„Bílá koule existovala, ale pro vás byla neviditelná. Zde je vysvětlení. Když je Bílá koule v činnosti, vytváří gravitační pole, které zakřivuje prostor. Když toto zakřivení překročí určitou mez, prostor se zdánlivě «svine» a uzavře sám do sebe. Takto vytvořený sférický prostor se může — podle intensity pole — buďto rozpínat, nebo smršťovat jako bublina. Když byl Osvatič u desátého přístroje, došlo k prudkému skoku gravitačního potenciálu, sférický prostor se rozrostl a pohltil místo, na němž náš přítel stál. V následujícím okamžiku se gravitace zmenšila a sférický prostor se smrštil, ale za tu dobu se už Osvatičovi podařilo přikročit blíže k Bílé kouli, a proto Smith uviděl už jen prázdné místo. To je rozluštění prvé záhady — záhady mizení. A dále. Viděl jste duhu,“ obrátil se fysik na Osvatiče. „To je velmi zajímavé. V tom okamžiku totiž procházela místem, kde jste stál, hranice mezi prostorem sférickým a obyčejným. Následkem interference světelných vln a specifických podmínek lomu světla láme se bílé denní světlo jako v hranolu v místech, kde se dva druhy prostoru stýkají. Kde se vzalo světlo, které vás oslnilo? Pokud funguje Bílá koule dostatečně silně, je sférický prostor kolem ní osvětlen — stejně ve dne jako v noci — světlem, které nepřichází odnikud, protože světelné paprsky obíhají okolo ní po kruhových drahách. Jinými slovy, ve dne nachytané paprsky již se nemohou odpoutat a krouží, protože jsou chyceny. Pojďme dál. Koule, v níž jste se octl, byla samozřejmě Bílá koule. Po celou dobu však jste byl vně a klamný dojem, že jste se dostal dovnitř, vyvolala perspektiva sférického prostoru, lišící se od lineární perspektivy světa, který nás obklopuje. Choval jste se — odpusťte mi to srovnání — jako opilec, který běhá okolo kulatého kiosku a naříká, že ho zavřeli. Byl jste uzavřen v Bílé kouli jen zdánlivě.“
„Vyloučeno!“
„Mýlíte se.“ Lao Ču vzal list papíru a kreslil, hovoře dále:
„Díváme-li se na kouli v obyčejném prostoru, vidíme ji takto:
Je tomu tak prostě proto, že se světlo šíří od předmětu k oku v nejkratších přímkách. Ve sférickém prostoru se však světlo šíří v kružnicích. Když jste se přiblížil k Bílé kouli, viděl jste ji takto:
Jak vidíte, oko v bodě A vidí nejen přední část koule, která leží přímo proti němu, nýbrž i část zadní, za normálních okolností neviditelnou. A kdy za normálních okolností vidíme najednou celou plochu koule? Jedině tehdy, když jsme uvnitř koule. Proto se vám zdálo, že jste chycen v kouli. Kouli vidí člověk tak, jak jsme o tom právě hovořili, stojí-li blízko vnitřní hranice sférického prostoru. Postupuje-li hlouběji dovnitř, pozoruje, jak se koule mění, napřed se zplošťuje a pak vydouvá. Tyto zrakové klamy mají svůj původ ve vlastnostech sférické perspektivy. Vzdaluje-li se od nás nějaký předmět v normálním prostoru, jeví se nám čím dál tím menší. Nikdo si ovšem nemyslí, že se předmět opravdu zmenšuje, protože víme, že zmenšování je způsobeno zákony perspektivy. Doplním: perspektivy lineární. V prostoru obklopujícím Bílou kouli, kde se světlo šíří v kružnicích, je perspektiva sférická. Předmět (v našem případě koule) jeví se při pohledu zblízka jako těleso vypuklé, z větší vzdálenosti jako nekonečná rovina, z ještě větší vzdálenosti jako plocha vydutá. Mohu vám samozřejmě lehce dokázat, že tomu tak musí být. Stačilo by, kdybych vám pomocí tečen kuželů světla sestrojil obrazy sférické perspektivy ve stereografické projekci. Vše, co k tomu potřebujeme znát, jsou průměry kružnic, které světelné paprsky opisují. Avšak v tomto případě vám to raději vysvětlím srovnáním. Díváme-li se na kolejnice, zdá se nám, že se na obzoru sbíhají. Přesto však jasně víme, že zůstávají rovnoběžné a že splynutí je jen perspektivní klam. Stejným klamem byl dojem, že se koule střídavě zplošťuje a vydouvá. Kdybychom se pohybovali od narození ve sférickém prostoru, nepovažovali bychom úkazy, které pozorujeme, za skutečné změny tvaru předmětů, nýbrž naučili bychom se s jejich pomocí bezprostředně odhadovat vzdálenost, stejně jako nás v prostoru, v němž žijeme, zkušenost učí, že se předměty zdánlivě zmenšují, vzdalují-li se od nás.“
„A proč jsem se odtamtud nemohl dostat, jestliže jsem byl — jak tvrdíte — vně koule?“ zeptal se Osvatič.
Fysik se neznatelně usmáclass="underline"
„Kdybyste se byl vydal na cestu od koule se zavřenýma očima, bylo by se vám možná podařilo překročit hranici sférického prostoru, ale vy jste se řídil tím, co vám říkal zrak. Zrak však byl poslušen zákonů světla šířícího se v kružnicích. Chodil jste takto:
„A proč jsem se já nedostal do toho prostoru,“ zeptal jsem se, „třebas jsem pečlivě prohledal celé okolí?“
„Proto, že jste byl obětí podobného klamu jako Osvatič. Místo, kde zmizel Osvatič, označím písmenem O. Ukažte mi, kde všude jste ho hledal.“
„Šel jsem tímto a tímto směrem,“ řekl jsem a nakreslil jsem šipky k bodu, který fysik označil.
„To se vám jen zdálo,“ řekl fysik, „ale byl to klam. Ve skutečnosti jste se pohyboval takto:
„Ale proč?“
„Proto, že jste se řídil zrakem a zrak je otrokem světla. V blízkosti hranice sférického prostoru se světelné paprsky ohýbají tak, jak ukazují nakreslené šipky.“
Pozvedl jsem oči od obrázku na fysikovu tvář:
„Vy jste všechno toto věděl, profesore, hned, když jste tam přišel?“
„Ne. Věděl jsem jenom, že se gravitace zvětšila. Vzpomínáte si, že jsme chodili nakloněni, jako kdybychom padali?“