Museli jsme se plazit po rukou a po kolenou. Stěny podzemní chodby byly z celistvé, nepříliš hrbolaté skály. Kdysi tudy jistě plynul podzemní potok; na užších místech, kde si proud vody razil cestu se znásobenou silou, byly stěny ohlazené. Tu a tam na dně v jílu na kost ztvrdlém bylo znát oválné otisky. Občas zabubnovaly na přilbu malé kaménky, sypající se praménkem se stropu. Konečně se chodba tak zúžila, že jsme nemohli lézt dál ani po čtyřech. Strop byl prostoupen temnými vrstvami horniny podobné čediči, které byly rozbrázděny hlubokými trhlinami. Arseňjev, který lezl první, posvítil do hlubin zúžené chodby.
„Tam dál se to rozšiřuje,“ řekl. Plížil se dál, ale vzápětí se vrátil, protože uvízl mezi balvany. Teprve když sundal batoh a paprskomet, vsoukal se s mou pomocí do skalního hrdla. Řídě se jeho příkladem, nechal jsem batoh u mělkého výčnělku skály. Protože jsem byl štíhlejší, podařilo se mi prolézt snadněji. Chvilku bylo úplně tma. Najednou se země zatřásla. Něco mě bolestivě udeřilo do nohy. Vrhl jsem se prudce vpřed a bleskurychle jsem se protáhl do volnějšího místa chodby. Ozvalo se dlouhotrvající temné dunění, pak hluk několika řítících se kamenů — a nastalo ticho.
Zasvítila baterka. Bylo tu dost místa, abychom si mohli stoupnout vedle sebe. Arseňjev posvítil do otvoru chodby. Černala se tam stěna balvanů. Část skály se sesula. Byli jsme zasypáni.
„Fulgurit!“ řekl Arseňjev.
Měl jsem v kapse několik roubíků této třaskaviny. Podal jsem mu je. Pak sáhl rukou do kapsy pro rozbušku a zápalný kabel. Baterku si pověsil na prsa. Za okénkem přilby jsem viděl jeho obličej ve světle odraženém od skály. Najednou sebou trhl a zůstal stát bez hnutí. Ohmatával jednu kapsu, pak druhou. Pohlédl na mne. Uviděl jsem v jeho očích to, co jsem tam dosud nikdy neviděclass="underline" obyčejný lidský strach.
Trvalo to vteřinu. Přimhouřil oči.
„Nemáš rozbušky?“ zeptal se.
„Ne.“
„Já taky ne. Vypadly mi asi, když jsem se plížil.“
Fulgurit je třaskavina neobyčejně bezpečná. Bez speciálních rozbušek neexploduje, ani když jej vložíme do ohně. Čtyři nálože, které jsem měl, nebyly k ničemu. Kousky šedavé hmoty, nic víc.
Arseňjev se mlčky obrátil. Šli jsme dál chodbou, která se točila. Počítal jsem kroky: dvacet, pak prudká zatáčka a chodba se rozšiřovala. Kruh světla dopadl na skálu.
Stáli jsme v nevelké jeskyni, zploštělé jako lebeční dutina hada. Měřila v průměru osm kroků. Udeřil jsem cepínem do skály. Kompaktní skalní stěna nezazněla dutě. „Je to přece koryto podzemního potoka,“ uvažoval jsem horečně, „voda musela někudy odtékat, musíme pozorně hledat.“
Spatřil jsem místo, kudy voda odtékala. Podzemní koryto pokračovalo kdysi dál, avšak z vrchních vrstev se urval kus skály a vklínil se do chodby takovou silou, až se po stěnách rozběhla jemná síť trhlinek. Rozrušená skála, tarasící chodbu vlivem nesmírného tlaku shora, splynula se svým okolím tak dokonale, že ji od něho odlišovala jen poněkud temnější barva. Tam, kde vrůstala do dna jeskyně, byla vrstva písku. Uviděl jsem v něm oválnou jamku, poslední článek řetězu stop, který nás přivedl sem a zmizel pod neproniknutelnou přehradou.
„S tím jsem nepočítal…“ zamumlal Arseňjev přes zaťaté zuby, tiše, jakoby sám pro sebe. Usedl na kámen.
„Zhasněte svítilnu, nebo se baterie vybije. Může nám ještě být dobrá.“
„Jsme zasypáni.“
„To vím. Zhasněte svítilnu.“
Udělal jsem to a naráz padla na nás taková tma, jako by nás černý pták udeřil do očí křídly. Křečovitě jsem zamrkal. Pod víčky se mi rozstříkly žluté hvězdy. Podíval jsem se na svítící ciferník hodinek. Uplynuly teprve čtyři minuty, měl jsem však pocit, že to byla při nejmenším půlhodina.
Ze tmy prýštil do mého nitra nepokoj. Zavíral a otvíral jsem oči, ale ani sebenepatrnější záblesk neprosvětloval temnoty. Arseňjev pojednou vstal. Slyšel jsem, že potmě obchází jeskyni. Pak rozsvítil světlo. Začal oťukávat skálu kladívkem cepínu. Ozývala se zvukem všude stejně hluchým.
Vrátili jsme se do chodby a proklepávali její stěny a strop. Znovu jsme prozkoumali místo závalu. Do otvoru mohl vniknout po pás jen jediný člověk. Chvíli jsem se potýkal s balvany, které jej uzavíraly. Žíly mi naběhly a puls ve spáncích se hlasitě rozbušil. Balvany se ani nehnuly, byly do sebe tak vmáčknuty, jako by byly stmeleny cementem. Pak zkoušel štěstí Arseňjev. V tichu bylo slyšet jen náš rychlý dech. Beze slova jsme se vrátili do jeskyně a usedli ke skalní stěně. Oba jsme zhasli baterky. Vtom jsem si vzpomněl na Arseňjevův cepín; můj zůstal u batohu. Rozsvítil jsem baterku a běžel do chodby. Rozmáchl jsem se a začal jsem bušit do skulin skalní barikády. Jemné jehličky křemité horniny zvonily a odskakovaly od přilby.
„Nechte toho,“ řekl Arseňjev pomalu, „nemá to smysl.“
Rozmachoval jsem se lesklou ocelí, bušil jsem vší silou. Skála zvonila, ale nepovolovala. Odletovaly úlomky. Vkládal jsem do úderů větší a větší sílu; zmocnila se mne zuřivost, rozpřáhl jsem se tak divoce, že jsem div neupadl. Topůrko mi prasklo v rukou. Nepotřebná sekerka cepínu cinkla o skálu a spadla na zem. Ulomila se těsně pod kováním.
Vrátil jsem se k Arseňjevovi.
„Jak jsme hluboko?“ zeptal jsem se, když jsem si vydechl.
„Takových patnáct metrů pod povrchem.“
Zase jsme seděli potmě. Asi po dvaceti minutách mě napadlo, že jsem jednu stěnu chodby neproklepal dost pečlivě; možná, že tam je za tenkou přehradou nějaká skulina, cesta na svobodu… Vyskočil jsem a rozsvítil baterku. Její světlo mě oslepilo a zároveň připravilo o ilusi. Skálu jsme prohledali dobře, není v ní žádný otvor, žádná trhlina, nic, docela nic.
„Sedněte si,“ řekl monotónně Arseňjev. „Sedněte si.“
Jeho velký stín přilnul nehnutě ke skále.
„A zhasněte baterku… už žloutne…“
Světlo bylo skutečně trochu slabší. Bylo potřeba vyměnit baterii; byla tam, kde jsem ji nechal, v batohu…
Pozorně jsem si prohlédl vlákénko wolframu, svítící v žárovečce, zhasil jsem baterku a ztěžka jsem se posadil. Na hodiny jsem se teď už nemohl dívat. Bylo šest. Byli jsme zasypáni už půl druhé hodiny. Přitiskl jsem přilbu ke skále.
Duté, šumivé ticho.
Zvykal jsem si na tmu. Vládl zde klid tak hluboký, že se mě pomalu zmocňovala ospalost. Unavené svalstvo dychtivě přijímalo odpočinek. Za poslední den jsem se hodně nadřel. Ani jsem oka nezamhouřil. Odstraňoval jsem ssutiny, pomáhal jsem tlačit automobil přes hromady trosek…
Najednou mne z dřímoty vytrhla myšlenka, že mám něco vykonat: vyměnit baterii ve svítilně. Již jsem se úplně probral, když se myšlenka znovu vrátila. Zmocnil se mne hněv. Rozhodl jsem se, že se budu držet zkrátka. Zavřel jsem oči, uložil jsem se co nejpohodlněji na ploché kameny. Jsem doma, je temná říjnová noc. Chladná, já však rád spávám při otevřeném okně. Ticho, dokonce i vítr uvázl ve větvích zahrady. V osm ráno mám letět do Káhiry. Mohu spát skoro až do svítání.
Namlouval jsem si to, ale marně. Opět jsem se podíval na hodinky. Tři čtvrti na sedm. Znenadání jsem si vzpomněl, jak se jmenuje Arseňjev křestním jménem. V právě uplynulých týdnech jsme k sobě neměli tak blízko jako v době letu.
„Petře!“ řekl jsem.
Ozval se okamžitě:
„Co?“
„Nic,“ řekl jsem tišeji. „Chtěl jsem jen vědět, jestli spíte.“
Tak uplynula noc. K ránu jsem usnul, ale spánek nepřinesl odpočinek. Prudce jsem se vytrhl ze spaní, protože jsem cítil, že se přihodilo něco strašného. Ruce udeřily o studenou skálu. Bylo zima. Rozsvítil jsem baterku.
Arseňjev, mohutný jako obr, ležel naznak. Šedavá kombinésa byla zmačkaná a potřísněná bělavými skvrnami. Nespal. Díval se na mne okénkem v přilbě.
„Je pět hodin,“ řekl. „Pět ráno.“
„Nestalo se v noci nic nového?“
Věděl jsem, že nás nenajdou, i kdyby po nás pátrali, přesto však jsem se zeptal.
„Ne.“
Arseňjev vstal.
„Kam jdete?“
„Prohlédnout si skálu.“
Kroky zaduněly a pozvolna slábly. Pak bylo ticho. Trvalo dlouho. Vykřikl jsem. Kroky se vrátily.
„Co se stalo?“
Neodpověděl jsem. Když se tak dlouho nevracel, padl na mne strach. V nehybném kulatém světle bylo vidět úzký otvor skalního hrdla až k zatáčce. Nahoře visely velké ploské stíny jako vyschlí netopýři. Nabral jsem zhluboka dech, vstal jsem a začal jsem chodit. Sem a tam. Když jsem se nevím po kolikáté obrátil, ozval se Arseňjev: