Lao Ču sklopil hlavu.
„Tím uzavírám zprávu zvláštní sekce.“
Umlkl, ale neusedl. Několikrát zamrkal, rozhlédl se sálem a řekclass="underline"
„Teď bych si velmi přál, aby shromáždění rozhodlo hlasováním o otázce, kterou předkládám jako jeden z členů komise překladatelů.“
Nahlédl do malého lístku, který držel v ruce, a četclass="underline"
„Prostředky, jimiž vládneme, jsou tak účinné, že s hlediska technického máme naprostou svobodu jednání. Znamená to, že volba našeho postupu vůči neznámým bytostem není bržděna materiálními podmínkami, a proto se přenáší do oblasti morální. Máme za dané situace zaútočit první, nebo máme usilovat o mírové řešení konfliktu, a to i tehdy, bude-li to spojeno s obrovskými potížemi a nebezpečím?“
Lao Ču nechal klesnout ruku s lístkem. Zavládlo takové ticho, že bylo zřetelně slyšet slabounký tikot velkého chronometru, umístěného nad hlavami členů předsednictva.
„To je návrh, který předkládám. Vím, že nám nepřísluší rozhodovat o této věci, myslím však, že lidstvo dopřeje sluchu našemu názoru. To je vše, co jsem chtěl říci.“
Předseda prohlásil, že předsednictvo bere na vědomí zprávu zvláštní sekce a děkuje jí za námahu. Jako další bod programu předkládá k diskusi text návrhu, který přednesl profesor Lao Ču. Protože nikdo nenavrhoval změny, byl text přijat a došlo k hlasování o navržených možnostech.
Byly skoro tři hodiny v noci. Mraky, zprvu světlejší než obloha v pozadí, ztemněly. Za vysokými okny sálu, na východě, až dosud nezřetelném, vystoupila ostře, jako hluboká trhlina, hranice mezi nebem a zemí, lemovaná nafialovělými mlhami. Předseda rozmlouval se sekretářem, nespouštěl však oči s číselníků hlasovacího přístroje.
Když na ukazovateli zjistil, že všichni už odevzdali hlasy, předseda povstal.
„Pro mírové řešení konfliktu bylo odevzdáno sedmdesát šest hlasů,“ pravil. „Toto rozhodnutí není arci konečné, ale o to v tomto okamžiku neběží. Přibližně osm set tisíc let žije na Zemi lidstvo. V průběhu cesty, plné svízelů a strázní, kterou lidská pokolení urazila, poznala nejen způsob, jak si podmanit síly přírody, nýbrž naučila se také ovládat síly hýbající společností, síly, které po celé věky mařily pokrok tím, že se obracely proti člověku. Epocha vykořisťování, nenávisti a bojů skončila konečně před několika desítiletími vítězstvím svobody a spolupráce mezi národy. Přesto však nám není dopřáno vydechnout a těšit se z dosažených úspěchů. Na prahu nové éry došlo k prvému střetnutí civilisace pozemské a vesmírné a hle, nad námi byl vynesen ortel vyhlazení. Co máme dělat? Odpovědět na pohrůžku, přicházející z druhé planety, úderem, který útočníka smete? Mohli bychom to udělat bez váhání, tím spíše, že máme co činit s tvory naprosto se od nás lišícími, jimž nemůžeme připisovat ani lidské city, ani inteligenci. Přesto však, když jsme měli na vybranou válku nebo mír, rozhodli jsme se pro mír. A v tomto kroku vidím pevné pouto, spojující člověka s celým vesmírem. Pryč už jsou časy, kdy jsme pokládali Zemi za planetu vyvolenou mezi všemi. Víme, že v nekonečném prostoru krouží miliardy světů podobných našemu. Co na tom, že existující na nich formy činného bytí, kterému říkáme život, jsou nám neznámé? My lidé se nepokládáme za lepší ani za horší, než jsou všichni ostatní obyvatelé vesmíru. Je pravda, s naším rozhodnutím je spojeno nevypočitatelné risiko, nesmírné obtíže a nebezpečí. Přesto jsme jednomyslní. My vědci sloužíme celému lidstvu jako kterýkoli jiný jeho člen. Jsme rovni mezi rovnými, jen jedinou věcí jsme obdařeni štědře ji než ostatní: odpovědností. Bereme ji na sebe s vědomím svých povinností vůči světu.“
Předseda se na chvilku odmlčel. Okny nahlížel fialový úsvit. V dáli, za městem ležícím hluboko dole pod věžovou stavbou, šeřil se východní okraj obzoru mdlým, temně rubínovým světlem.
„Za malou chvíli přečtu seznam kolegů, které prosím, aby se zdrželi v sále, protože vypracujeme ihned zprávu o své činnosti, kterou předložíme zítra, ba vlastně již dnes, vždyť už svítá, Nejvyšší vědecké radě. Dříve však bych se vás rád na něco zeptal. Není vyloučeno, že bude rozhodnuto vyslat na Venuši meziplanetární letadlo, které bylo původně určeno k letu na Mars. Chtěl bych tedy vědět, kdo z přítomných by měl zájem zúčastnit se takové výpravy.“
Rozlehl se šum, který přešel v hluchý lomoz odstrkovaných sedadel. Vědci, jako by se smluvili, nepoužili hlasovacího přístroje, nýbrž povstávali se svých míst, řada za řadou, stůl za stolem, se zraky upřenými na předsedu, až byl celý sál v jednom pohybu.
Předseda, který rovněž povstal, v ohnisku sta pohledů přecházel očima s jedné tváře na druhou a žasl, jak si byly najednou všechny, ať mladé nebo staré, podobny, protože byly všechny rozzářeny týmž citem. Rty se mu sotva znatelně zachvěly.
„Věděl jsem to,“ zašeptal. Napřímil se, aby byl hoden pohlédnout těmto lidem do očí, a řekl hlasitě:
„Děkuji vám, kolegové.“
Otočil se, jako by hledal někoho, kdo stojí za ním. Ale nikdo tam nebyl. Jen matný přísvit ustupující noci padal dovnitř vysokými okny. Předseda přistoupil ke stolku, oběma rukama zaklapl tlustou knihu, do které se zapisovali řečníci, kteří žádali o slovo, a řekclass="underline"
„Tím uzavírám poslední zasedání komise překladatelů.“
Zastavujíce se v uličkách mezi řadami křesel, opouštěli vědci sál. Všude se tvořily vzrušeně debatující hloučky. Okolo předsednického stolku se shromáždili ti, kdož měli spolupracovat na závěrečné zprávě. Konečně se sál vyprázdnil a poslední z odcházejících zhasil světla. Nastala tma, v níž doutnaly červánky prostírající se nad obzorem. Nízká a těžká mračna se trhala. Na tmavomodrém nebi zahořel bílý bod, hvězda tak čistá a zářivá, že kříže oken vrhly do nitra sálu slabé stíny a prázdné řady stolků a křesel vystoupily z měkké tmy. Byla to Venuše, ohlašující východ slunce. Pak prudce vzplála obruba mračen, žhavena zlatým ohněm. Nehybná jiskra bledla víc a víc, až docela zanikla v oslnivém jasu nového dne.
11,2 KILOMETRU ZA VTEŘINU
Myšlenka cesty do vesmíru je snad tak stará jako lidstvo. Člověk byl prvním tvorem, který se odvážil pozvednout hlavu k nebi a zahledět se do bezedných propastí, které před ním otvírá každá noc. V pradávných náboženských bájích a pověstech nacházíme příběhy o ohnivých létajících vozech a bohatýrech, kteří v nich jezdili. Lidé se pokoušeli přijít na kloub tajemství letu, které ptáci tak dokonale ovládli, ale uplynuly dlouhé věky, než se vznesl do vzduchu první létající přístroj, montgolfiéra naplněná ohřátým vzduchem, slepá, neovladatelná hříčka větrů.
V osmnáctém století nechávali filosofové, píšící jinotajné romány s mravokárnou tendencí, vzlétnout své hrdiny k hvězdám a používali k tomu jako dopravního prostředku balonu. Ale i později, kdy přístroje lehčí než vzduch byly vytlačeny stroji těžšími než vzduch, letadly, přesvědčil se člověk, že má ještě daleko k tomu, aby se mohl v prostoru volně pohybovat všemi směry. Letadla se mohla vznášet pouze tam, kde byla atmosféra dostatečně hustá. Vzdušné koráby musely křižovat nízko nad zemí, u samého dna vzdušného moře, které obklopuje naši planetu vrstvou silnou dvě stě kilometrů.
Než se na konci XIX. století zrodila astronautika, věda o mezihvězdných cestách, posílali spisovatelé fantastických románů a nejznamenitější z nich, Věrné, své hrdiny do vesmíru v náboji, vystřeleném z děla obrovských rozměrů. Bohužel i velmi zběžné výpočty dokazují nemožnost takového záměru, a to hned ze tří důvodů najednou. Za prvé, má-li těleso opustit Zemi, musí dosáhnout rychlosti nejméně 11,2 kilometru za vteřinu, to jest 40 320 kilometrů za hodinu, ale ani nejlepší druhy výbušnin nevytvářejí plyny s větší rychlostí než 3 kilometry za vteřinu. Až by z děla vystřelený náboj dosáhl určité výšky, musel by spadnout zpět na Zemi. Nepomůže ani prodloužení hlavně, ani zvětšené množství výbušniny. Za druhé, obrovské zrychlení, které by začalo působit na cestující od okamžiku výstřelu, rozdrtilo by je. Jeho obrovskou prudkost pochopíme, uvědomíme-li si, že v okamžiku výstřelu udeří podlaha do cestujících silou a rychlostí granátu zasahujícího cíl! Za třetí, i kdyby nějakým zázrakem lidé zavření v náboji vyvázli celí z drtivého tlaku a kdyby proti zákonům mechaniky nespadl náboj zpátky na Zemi, nutně by se roztříštil ve chvíli dopadu na povrch Měsíce.