Hrubý výkřik přiměl Ptolemaia, aby odskočil. Kolem něho projel jiný vozík, řízený obrovitým Boióťanem. Když se stojící, švihácky oblečený mladík s povlávajícími kadeřavými vlasy dostal až k němu, uchechtl se a švihl Ptolemaia bičem s dlouhou rukojetí. Bič se bolestně zařízl do chatrně oblečeného Makedoncova těla. Hrubián netušil, že má co dělat s vycvičeným vojákem. V mžiku popadl Ptolemaios kámen, válelo se jich tu po obou stranách cesty spousta, hodil ho za vozíkem a trefil Athéňana do krku hned pod týlem. Rychle jedoucí dvoukolka úder ztlumila, ale přesto by byl výtržník sklesl a vypadl z vozu, kdyby ho byl nezachytil vozka a nezastavil koně. Zahrnul Ptolemaia nadávkami a křičel, že zabil bohatého občana Filopatra a že ho trest nemine. Rozzuřený Makedonec odhodil plášť, zdvihl nad hlavu ohromný kámen a vrhl se k dvoukolce. Vozka dostal z Makedoncových mohutných svalů respekt a ztratil chuť ke rvačce. Podpíraje svého pána, který už přicházel k sobě, rychle odjel, ale mistrně z plna hrdla klel a vyhrožoval.
Ptolemaios se uklidnil a odhodil kámen, sebral svůj plášť a rychle vykročil po pobřežní cestičce šikmo na terasy, byla zkratkou široké serpentiny silnice. Něco mu vrtalo hlavou, a tu si vzpomněl, že vozka přece křičel „Filopatros“ — snad to není ten, který napsal na zeď Kerameiku svou nabídku Tháidě? Ptolemaios se s uspokojením usmáclass="underline" ten drzý chlap je tedy taky jeho sokem! Nemohl samozřejmě jako Filopatros nabídnout hetéře za kratičkou schůzku talanton stříbra. Leda tak několik min. Slyšel už o Tháidě tolik, že se jí nemohl tak lehce zříci. Třebaže jí bylo teprve sedmnáct roků, byla v Athénách proslulá. Pro její taneční umění, vzdělanost a osobní kouzlo se jí říkalo „čtvrtá Charitka“.
Hrdý Makedonec by si neřekl o peníze rodičům. Ani Alexandr jako syn zavržené ženy krále Filipa by nemohl příteli vypomoci. Válečná kořist po bitvě u Chairóneie nebyla velká. Filip ve starostlivé péči o vojáky ji rozdělil tak, že králevicovi přátelé nedostali víc než poslední pěšák. A k tomu ještě poslal Ptolemaia s Nearchem do vyhnanství, aby je vzdálil od syna. Setkali se až tady, v Athénách, Alexandr se jim sám ozval, otec ho sem totiž vypravil s Héfaistiónem, aby se Athéňanům předvedl. A třebaže zdejší vtipálkové tvrdili, že „jablko nespadne daleko od stromu“, Alexandrova nesporná helénská krása a vynikající rozum vzbudily patřičný dojem i u občanů „Světla Helady“ a „Matky umění a krasořečnictví“, kteří byli na něco zvyklí.
Ptolemaios se považoval za Alexandrova nevlastního bratra. Jeho matka, známá hetéra Arsinoé, byla jeden čas Filipovi blízká, a ten ji provdal za kmenového vůdce Lága (Zajíce), muže, jenž byl sice urozeného rodu, ale ničím se neproslavil. Ptolemaios už patřil navždycky k rodu Lágů. Zpočátku Alexandrovi hodně záviděl a snažil se ho v dětských hrách a vojenských cvičeních všemožně předstihnout. V dospělosti však musel uznat, že králevic má výjimečné schopnosti, a tak byl ještě víc pyšný na tajnou spřízněnost, o níž mu matka pod přísnou přísahou pověděla.
A Tháis? Nu což, Alexandr mu navždycky postoupil první místo, pokud jde o Erótovy záležitosti. Ptolemaiovi to lichotilo, ale musel si přiznat, že kdyby Alexandr chtěl, mohl být první i v řadách nesčetných ctitelů Afrodítiných. Toho však ženy nijak nezajímaly, a to znepokojovalo jeho matku Olympiádu, božsky krásnou Démétřinu kněžku, považovanou za čarodějnici, svůdkyni a moudrou vládkyni posvátných hadů. Filip byl sice statečný, odvážný a věčně hýřil s nějakými náhodnými ženami, ale své nádherné manželky se poněkud bál a v žertu říkával, že má obavy, aby jednou nenašel v posteli mezi ní a sebou strašlivého hada. Přitom se vytrvale šířily řeči, které nepochybně podporovala sama Olympias, že Alexandr vůbec není synem jednookého Filipa, ale nejvyššího božstva, jemuž se oddala v noci v chrámu.
Po bitvě u Chairóneie se Filip cítil sebejistější. Těsně předtím, než byl v Korintě zvolen vojenským velitelem spolku helénských států, rozvedl se s Olympiádou a. vzal si za ženu mladou Kleopatru, neteř velkého makedonského kmenového vůdce. Bystrá a protřelá Olympias se přece jen dopustila omylu a teď sklízela jeho plody.
Když se v Alexandrovi v šestnácti letech probudil muž, vzplanul první láskou ke zcela neznámé otrokyni z pobřeží Euxinského pontu. Snivý jinoch, jenž měl plnou hlavu Achilleových dobrodružství, hrdinských činů Argonautů a Thésea, žil v přesvědčení, že potkal mytickou Amazonku. Světlovlasá dívka, jen lehce přioděná krátkou exómidou, nosila koše s hrdě vztyčenou hlavou. Kráčela po rozlehlých zahradách královského paláce v Pelle, jako by ani nebyla otrokyně, ale bojovná princezna.
Alexandrovy schůzky se neutajily, na Olympiadin příkaz ho totiž sledovali špehové, kteří jí podávali hlášení o každém jinochově kroku. Panovačná matka, toužící po ještě větší moci, nemohla připustit, aby si její jediný syn vybral sám svou milou, navíc pocházející z nepoddajných barbarských pontských kmenů, neznalých helénského jazyka. To nikdy! Ona sama mu musí najít dívku, která bude poslušně plnit její vůli, aby i skrze lásku mohla syna ovlivňovat a mít ho v moci. Rozkázala, aby dívka byla chycena, ustřiženy jí vrkoče, na otrokyni nepatřičně dlouhé, a aby byla odvezena na trh otroků v dalekém městě Meliboi v Thessalii.
Neznala však dost svého syna. Snivému jinochovi se pod tímto těžkým úderem zhroutil chrám jeho první lásky, mnohem vážnější, než bývá obvykle první vztah urozeného mladíka a pokorné otrokyně. Alexandr se na nic neptal, všechno pochopil a matka ztratila navždycky onu možnost, které obětovala lásku i dívku. Syn jí neřekl jediné slovo, ale od té doby ho nezajímala žádná žena, ani krásné otrokyně, ani hetéry, ani urozené dívky. Olympias nevěděla o žádném synově vzplanutí.
Ptolemaios bez obav, že by mu Alexandr mohl být sokem, se rozhodl, že přijde k Tháidě s přáteli, a to i s lehkomyslným Héfaistiónem, který znal kdekterou athénskou hetéru a jehož víc bavily hazardní hry a dobré pití než Erótovy kratochvíle.
S Ptolemaiem tomu bylo naopak. Každé setkání s neznámou kráskou v něm vždycky vyvolalo potřebu sblížení, bylo mu příslibem dosud neznámých rozkoší a nespatřených tělesných krás, prostě celého vesmíru svěžích a nových dojmů. Očekávání se obvykle nesplnilo, ale neúnavný Erós ho znovu a znovu vrhal do náručí veselých přítelkyň.
Vítězem v boji o srdce proslulé hetéry nebude Filopatrův talanton stříbra, ale on, Ptolemaios. A aťsi nabídne Filopatros třebas deset talantů!
Je to přece jenom zbabělý ubožák!
Makedonec si přejel rukou šrám po švihnutí, táhnoucí se po celém rameni, a ohlédl se.
Nalevo vbíhal od břehu do neklidného pěnícího se moře krátký, na okrajích písečnatý mys, místo, k němuž plavala celá čtveřice Makedonců
Nikoliv, pouze trojice — on přece ze soutěže vypadl a přišel sem tedy dříve. Po souši dospěje dobrý chodec k cíli vždycky rychleji než plavec v moři, zvláště když jsou velké vlny a vítr.
Otroci čekali na plavce s šatstvem a byli udiveni, když spatřili Ptolemaia, jak sbíhá ze svahu. Smyl ze sebe písek a prach, oblékl se a pečlivě složil ženský plášť, který mu dal malý Tháidin sluha.
Pod pahorkem svítily stříbrem dvě prastaré olivy a stínily nevelký dům s oslnivě bílými zdmi. Zdál se pod nesmírně vysokými cypřiši docela nízký. Makedonci vystoupili po krátkém schodišti do maličké zahrady, v níž kvetly pouze růže, a spatřili na modré nadedveřní římse tri obvyklá písmena, pečlivě napsaná purpurovou barvou: „ómega“, „ksí“, „epsílon“ a pod nimi slovo „kochlion“ (spirálová lastura). Ale na rozdíl od domů jiných hetér nebylo nad vchodem Tháidino jméno a ani v předsíni nebylo obvyklé provoněné příšeří. Doširoka otevřené okenice poskytovaly výhled na řadu bílých domů Kerameiku a v dálce za Akropolí se tyčila jako ženská hruď hora Lykabéttos, zarostlá hustým temným lesem, až donedávna útočištěm vlků. Jako žlutá bystřina v temné soutěsce cypřišů sbíhala dolů kolem hory k athénskému přístavu peirajská silnice.