Slavnosti na její počest, thesmoforie, se konaly jako vždy v první úplňkové noci, kdy začínalo období podzimního setí. Dnes se slavilo ukončení orby, jeden z nejstarších svátků rolnických předků Athéňanů, kteří už nyní většinou nejčestnější práce — obdělávání Gáiny tváře — zanechali.
Ráno vzkázala Tháis po Égésichoře a Nearchovi Ptolemaiovi, že k ní má zajít při západu slunce. Ptolemaios pochopil, co pozvání znamená, a byl vzrušen tak, až to Nearcha udivilo, neboť už dávno uznával, že ve věcech lásky je jeho přítel mnohem zkušenější. I Nearchos se po setkání se spartskou krasavicí změnil. Zmizela jeho zachmuřenost, která ho provázela od dětství, a pod maskou sebevědomého klidu z dob mládí, kdy se ocitl v cizině jako rukojmí, začala v něm nabývat vrchu potměšilá nezbednost vlastní jeho lidu. Kréťani byli považováni za podvodníky a lháře, protože uctívali Velkou bohyni a přitom byli přesvědčeni o smrtelnosti mužských bohů. Když ukazovali Helénům Diův hrob, dopouštěli se přece hrozného rouhačství. Soudě podle Nearcha, byli ale Heléni prolhanější než Kréťani, v celé Pelle nebylo totiž muže věrnějšího a spolehlivějšího, než byl Nearchos. A vzkaz, který vyřídil od Tháidy, nebyl zřejmě pouhým žertem.
Slunce pomalu zapadalo. Ptolemaiovi se zdálo nevhodné stát u vrátek Tháidiny zahrady, ale chtěl její přání splnit přesně. Pomalu si lehl na ještě vlahou zemi, opřel se zády o kamennou zeď a čekal s nevyčerpatelnou trpělivostí vojáka. Na vrcholku Aigalea pohasl poslední odlesk sluneční záře a temné kmeny oliv se rozplývaly v soumraku. Ohlédl se přes rameno na zavřené dveře, sotva viditelné pod výstupem peristylu, a rozhodl se, že už je načase. Předtucha nebývalých dojmů ho rozechvívala jako chlapce, jenž se krade na první schůzku s hezkou povolnou otrokyní. Ptolemaios vyběhl po schodišti, zaklepal na dveře, a když se nedočkal odpovědi, otevřel je, neboť nebyly zamčeny.
Tháis v tmavé exómidě, tak krátké, jako nosívaly Amazonky, stála v průchodu pod lampou s dvěma svícny, zavěšenou na bronzovém řetězu. I v slabém světle olejové lampičky si Ptolemaios všiml, jak tváře mladé ženy planou a jak se jí záhyby látky na vysoké hrudi zdvíhají vzrušeným dechem. Oči, v temné tváři skoro černé, se na něj dívaly upřeně. Makedonec do nich pohlédl a zachvěl se. Stužka stejné barvy jako chitón jí stahovala na temeni tuhé kadeře. Úplná Athéna z Lémnu, pomyslil si Ptolemaios a v tu chvíli byl přesvědčen, že Tháis, vážná a soustředěná jako voják před bitvou, s upřeným pohledem a skoro hrozivým sklonem hrdé hlavy, je skutečně podobná strašné Lémňance.
„Čekám na tebe, miláčku,“ řekla prostě; nazvala tak Makedonce poprvé a vložila do tohoto slova tolik něhy, že z Ptolemaia se vydral vzrušením vzdech a zatápal po ní vztaženýma rukama.
Tháis na půl kroku odstoupila, kdesi za výstupkem dveří nahmátla široký himation, rozmáchla se jím a zhasla lampičku. Ptolemaios se ve tmě bezradně zastavil, ale mladá žena proběhla k vchodu. Její ruka našla jeho, pevně ji stiskla a táhla ho za sebou.
„Pojďme!“
Vyšli boční brankou v keřích a vydali se po cestičce dolů k říčce Ilissu, protékající skrze Zahrady od Lykeia a Hérakleovy svatyně až k soutoku s Kéfísem. Cestu jim osvěcoval nízký půlměsíc.
Tháis šla rychle, skoro běžela bez jediného ohlédnutí a její vážnost přešla na Ptolemaia. Sledoval ji mlčky a kochal se její vzpřímenou chůzí se svobodně uvolněnými rameny, dodávala její nevelké postavě vznešenosti. Ladná šíje nesla hrdě hlavu s těžkým uzlem vlasů v týlu. Zahalila se pevně do tmavého himationu, při každém kroku se jí hned na jedné a hned na druhé straně ovíjel kolem boků a zdůrazňoval pružnost jejího těla. Malé nožky se kladly na zem lehce a bezpečně a periskelidy — nánožní náramky — na jejích kotnících stříbrně zvonily. Na cestu ulehly stíny obrovitých platanů. Za touto temnou stěnou zazářilo studené světlo plošinky z bílého mramoru, kterou tvořil polokruh hladkých dlaždic. Na vysokém podstavci stála bronzová socha bohyně. Dole sotva slyšitelně šplouchal Ilissos.
Bohyně měla přikloněnou hlavu, shrnovala si z ramen jemný závoj a pohled jejích očí ze zelených svítících kamenů člověka fascinoval. Zvláštní, při zobrazování božstev málo se vyskytující výraz soucitu a upřímnosti byl podivuhodně sladěn s tajemnou hloubkou vševědoucího pohledu. Bohyně jako by se skláněla k smrtelníkům, aby jim v tichu a liduprázdnu hvězdné noci odhalila nějaké tajemství — každému to jeho. Ve vztažené levé ruce — byla to v celém helénském světě proslulá Afrodíté Úraniá v Zahradách — měla velkou růži, symbol ženskosti, květinu Afrodíty a lásky. Mohutné tělo, zahalené do záhybů peplu, strnulo v klidné entazi. Roucho, na rameni nezvykle rozevřené podle starého asijského či krétského zvyku, odhalovalo vysoká, blízko sebe posazená a jako vinné krátery velká ňadra, která svou smyslností byla v rozporu s oduševněle tajemnou tváří a přísnou pózou Nebeské Afrodíty.
Ze všech umělců Helady dokázal až Alkamenés sloučit starou, prudce smyslnou krásu s duchovní ušlechtilostí a vytvořil náboženský symbol neodolatelného půvabu, z něhož vyzařoval příslib nekonečného Štěstí. Bohyně byla Matka a Úraniá zároveň.
Tháis zbožně přistoupila k bohyni a cosi šeptajíc objala nohy skvělého Alkamenova výtvoru. Strnula u podnoží sochy a pojednou odskočila zpět k nehnutě stojícímu Ptolemaiovi. Opřela se o jeho mohutné rámě a mlčky a zkoumavě se mu zadívala do tváře, čekajíc na patřičnou reakci. Ptolemaios cítil, že Tháis od něho něco čeká, ale stál dále mlčky a rozpačitě se usmíval. A ona se stejně nečekaně, jediným skokem ocitla znovu uprostřed mramorové plošinky. Tleskla třikrát dlaněmi a zazpívala výrazně rytmický hymnus Afrodítě, který se zpívá v jejích chrámech před vstupem posvátných tanečnic..“
Na milé tváři má věčně jen úsměv a kvítek její je půvabu pln,“ přiblížila se Tháis opět k Ptolemaiovi plavným tanečním krokem.
„Bohyně, přijmi hymnus a rozplameň v Tháidě žár vášně,“ mohutným hlasem zvolal pojednou Ptolemaios a strhl dívku k sobě.
Tentokrát se mu nevymkla. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Himation se jí svezl na zem a skrze tenkou látku chitónu cítil Ptolemaios horké, pevné tělo.
„Vojáku, ty znáš Afrodítiny hymny?! Ale nemusíš prosit bohyni o žár pro mne, dej si pozor, abys v něm neshořel,“ zašeptala dívka.
„Pak tedy
“ Ptolemaios našel Tháidiny rty a oba strnuli. Nečekaně se mladá hetéra vší silou vzepřela o Ptolemaiovu širokou hruď a vytrhla se mu.
„Půjdeme dál,“ řekla vzrušena, „čekala jsem právě na tento den. Dnes odvedli býky do hor.“
„A co má být?“ nepochopil Ptolemaios.
Tháis si stoupla na špičky a přitiskla ústa k jeho uchu.
„Chci být tvá. A podle dávného obyčeje athénských rolníků na právě zoraném poli.“