úzkostlivým hláskem zateskní.
Země tiše pláče v umírání – –
A tak divně chmurno v hlavě je.
A dál kráčím zamlženou plání,
cítím zmírat všecky naděje.
(1904)
VÁNOČNÍ
I
A stále prší z šedých mraků,
že až se člověk zachvěje,
a mrzut hledí do soumraku
a potichu si zakleje.
A stále, stále deštík padá – –
Už voda žene ulicí,
a do srdce se němě vkrádá
nálada jakás tísnící.
To bude venku zase bláta!
Déšť drobný crčí do oken,
tma roste pustá, mlhovatá – –
A dnes je přece Štědrý den!
Útulný salón teplem dýše
pln jasu jako v zázraku,
a na římse se krčí tiše
houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.
Ti teskně hledí ve úžasu
na strom, jenž dary ověšen,
na všecku onu třpytnou krásu –
vždyť dnes je štědrý, svatý den!
Strom plane jasem obetkaný,
jak by v něm rozset drahokam,
cukroví, hračky, koně, panny –
vše samý jas a samý plam.
Ty svíce zlatí šero snětí
a snivý strom se v záři skví,
a pokojem zní jásot dětí,
těch šťastných dětí bohatství.
A zvolna hodiny dál pluly
a půlnoc z věže zalkala
a svíce dávno uhasnuly,
jen jedna ještě zaplála.
Plamének zářil nočním klidem,
z papíru osvít andílka,
jenž hlásal lživé – “pokoj lidem”,
a deštík tiše naříká – –
II
Ve sněhu němě vadne země
ve toužném jara čekání,
jen zdálky teskní nepříjemně
strnulé skřeky havraní.
Zem bílá zoufá v umírání
a pták se krčí zaleknut,
a smutek zimy dýše strání
a dýše z tvrdých, zmrzlých hrud;
cos neznámé zaválo plání,
jak zhaslý sen, zněmělý sten,
jak v mroucích ňadrech vzpomínání,
a dnes je přece Štědrý den!
Z kostela zvonil hymnus svatý
a letěl v dálky, do temna,
sníh časem zasvit jako vzňatý
a hvězdy plály z Tajemna – –
Tu krajem dechlo spaní tklivé.
Ve dáli tam les černý snil,
a tam je ticho úzkostlivé,
a tam se člověk – oběsil.
Snad z bídy. To je případ denní.
Les zmrtvěl v hrozné úzkosti,
vše strnulo ve uděšení,
vše cítí blízkost neštěstí.
A v lese tělo mrtvé pnělo.
Zmodralá, ztuhlá ruka v pěst,
vyplázlý jazyk, z vosku čelo –
A nad tím gloriola hvězd.
Z kostela zvoní – “pokoj lidem”,
ó, to zní jako rouhání
pro nahou bídu beze klidu.
A sletují se havrani.
* *
*
Poprchá neunavně, stále
ze šedivých chmur oblaků.
Teď rozprchl se nenadále
houf krčících se vrabčáků.
A strom dál stojí tmavý, němý,
jen jedna svíčka zaplála,
a jedna sněť se kloní k zemi,
a svíce slzou plakala – –
(1904)
DRUHÁ LÁSKA
1905
STARÁ METAFORA I
Plavec už zemdlel – Zlomena vesla,
moře je velké a člun tak malý – –
Moře je velké – – síla už klesla,
a cíl je dosud v dáli a dáli – –
Let šestnáct pluji tak tou bezútěšnou plání,
teď mi už pohasla a zlenivěla krev,
z té síly titánské mi zbylo rezignování,
ne láska už, ne hněv – – –
Let šestnáct pluji tak – – Člun kpředu pádí,
za sebou dlouhou rýhu vyleje –
Tam naházel jsem za tu dobu mládí
bohy a lásku, slávu, naděje – – –
Plavec je mdlý – – a zlomil už vesla – –
Vlny se věží, vlny se valí,
cíl daleký je, síla už klesla – –
Vy tmavé dvě drahé hvězdy mé v dáli –
(1905)
ZA LÉTA TA…
– Za léta ta, jež lidé zovou mládím,
já probil všecko: lásku k životu,
svou ctižádost a vzlet a oheň mladých let,
– – a je mi nyní jaksi teskno tu – –
Teď cítím, že ta mladá síla má
tak lehkovážně byla probita – –,
teď zbyly mi jen nervy hrozně přepjaté
a vráska v duši ostře zarytá.
A tuhle vrásku vyneslo mi mládí
a s touhle vráskou vkročím do světa,
já, smutný reprezentant naší mládeže,
já, diskreditovaný poeta – –
Tak – trochu trpké je to. Trpké je
tak stále žít, bez touhy, bez cíle,
životem neprožitým býti otráven
a dopředu se hnát v té honbě opilé,
žít nalomen to mládí ubohé,
a přece nikdy, nikdy nebýt mlád,
to nedokrevné žití nikdy nechápat
a předčasně, bez lásky potom zemřít snad – –
* *
*
A teprv šestnáct roků umírám – –
Mám dosud lásku, a ta mnoho zmůže –
A najdu-li snad lásku v životě,
zde ještě snad vykvésti mohou růže – –
(1905)
ALEGORIE INDICKÁ
V podzemním chrámu své krotinké duše,
svěceném slzami, svěceném štkáním,
modlu mám z bílého, tvrdého kamene,
modlu mám kamennou, a té se klaním.
Ve tupém zbožnění bojácně snící
zírám jí do krásných, kamenných lící –
Kamenný bože, slyš mne!
Chrám můj je podzemní, smutný a tichý,
nikdo tu o jeho hlubinách neví,
nikdo tam neslyší dušené štkání,
nikdo tam neslyší zoufalé zpěvy –
Bídný ten pária stavěl chrám veliký,
nikdo tam neslyší vášnivé výkřiky –
Kamenný bože, slyš mne!
Bídný ten pária bojácně volá,
bídný ten otrok se zoufale modlí,
horečně planoucí zraky své vpíjí
v necitné oči té necitné modly,
zpívá jí tichounké, nesmělé zpěvy,
epopej srdce, o němž svět neví –
Kamenný bože, slyš mne!
Zpívá jí o trpkém, zničeném mládí,
o tichém srdci a o choré hlavě,
o lásce záhadné k chladnému božství,
lásce té chorobné, rozkvetlé žhavě,
o drobných dramatech mladistvých duší,
miasmech bolesti, jež krví buší –
Kamenný bože, slyš mne!
Nesmělé zpěvy a modlitby zoufalé –
nikdo je neslyší, nikdo je nezná,
doznějí hluše v tom soumračném podzemí,
do prázdna vyplane touha ta bezedná,
– nikdo se nedoví o tichém chrámě,
nikdo se nedoví o krotké dramě –
Kamenný bože, slyš mne!
Kamenná modlo má, záhadná, chladná,
líbám tě horečně – pária šílený –,
před tebou do země čelem svým biji,
líbám ret kamenný, tvrdý a studený,