– nesu ti svoji krev ve zlaté ciboři,
mladistvý žár můj ti za oběť vyhoří –,
bože ty prokletý, slyš mne! – –
– V chorobném toužení čeká jen pohled
necitných očí té zbožněné modly,
– jen pohled teplý těch královských zraků
pária ubohý, otrok ten podlý –:
že slyší prosby ty a že jim rozumí,
že vidí otroka a že mu rozumí – –
Kamenný bože, slyš mne!! – –
(1905)
NÁVRAT
Lyrická pohádka
Mladičký princ si vyjel do světa
a dal se cestou bílou, dlouhou –
S úsměvem krotkým letěl do světa,
kam vedla bílá cesta ujetá,
opilý sluncem, mládím, touhou. –
Ta cesta běží v dálavy, a po ní
z podkovy časem jiskra vylétá,
třemení tiše, přitlumeně zvoní
na bujně divokém a černém koni –
Tak mladý princ se vydal do světa.
Zraky se toužně v dálku upjaly,
kde tušil velký, neznámý ten svět –
Dva staří lidé za ním volali,
dva staří lidé ruce spínali – –
A mladý princ se neohlíží zpět.
– – A bez jediné rány
dobude celý svět ten v šíř a dál
a osvobodí lid ten utýraný,
pobije všecky despotické pány
a bude vládnout světem – velký král –
A loupežníků hrady zapálí
a sveřepý rod obrů vyplení,
a vyhraje boj s drakem zoufalý
a vnikne do sluje ve pustém úskalí
a vyvede tu Paní z vězení.
A bledá, hrdá, plavovlasá Paní
mu řekne měkce jen – “Můj vítězi”,
a jeho hlavu strhne znenadání
ku svojím prsům hebkou, útlou dlaní
a bude líbat dlouze, bez mezí – –
Ta cesta klesá do šera – a po ní
z podkovy časem jiskra vylétá,
třemení tiše, přitlumeně zvoní
na umdleném a zaprášeném koni –
To mladý princ se vrací ze světa.
Mhy v těžkých masách táhly na nivy.
Noc byla divná, šerá jako šakal.
Popustil uzdu jezdec tesklivý
a sklonil hlavu koni do hřívy
a zoufale a usedavě plakal.
(1905)
NA ŠIKMÉ PLOŠE
Ej hochu, jde to divně dolů s námi,
teď už snad přijde konec – kdo to ví?
Teď vsadili jsme do hry ještě duši –
A pak už budem se vším hotovi.
Já nevím, jak to přišlo. Jen ta hra – ta hra – –
my trochu hazardně si zahráli.
My chtěli vyhrát výhru velikou –
my tenkrát ještě vyhrát doufali –
My doufali jsme – – inu mládí, mládí – –
A příliš jsme se do hry zabrali
v proklaté vášni té u hráčů hazardu,
– a tak jsme všecko, všecko prohráli:
rozum a srdce, mladou mízu žítí,
zbytečné naděje (a tyhle nejdřív snad),
už duše zbyla jen (je unavená, tichá),
jen duše zbyla mi – a o tu chci teď hrát.
Já všecko vsadil jsem na kartu jedinou.
Vždyť chtěl jsem si to jednou zahrát o štěstí.
Já tenkrát myslil, že jsem ještě mladý,
a že mi štěstí musí vykvésti.
Eh snil jsem to o páru měkkých očí
a snil jsem to o páru hebkých dlaní,
jež vyhojí ty čerstvé, hrozné rány,
vyhojí bolest unavených skrání.
A zatím štěstí zdá se fantóm krásný
z života mého dosud vyňatý –
A zatím dlaně ty, soucitně teplé, hebké,
už zdaleka jsou na mne zaťaty.
Ó černovlasý hochu, jde to dolů s náma.
V horečné hlavě jasný smysl zmírá,
ve srdci cosi násilně nám prasklo,
pláč hrozný, zoufalý nám hrdlo svírá –
Já zahrál hazardně. Teď hraju o duši.
Před sebou cestu záhadnou mám, temnou,
kams dolů, dolů řítí se – kam? kdo ví?
Eh jde to dolů, jde to dolů se mnou – –
(1905)
STARÁ METAFORA II
Tož přece přišla už tak zvaná vesna –
Ach tohle jaro nás tak oklamalo,
v rtech výčitka se zachvěla nám teskná,
že toho tepla je nám příliš málo – –
Takové jaro – –: Tož zas přišly mrazy,
ty časné sněhy, ledovitá voda –
To časným skřivanům předčasně křídla srazí,
předčasně zvadnou květy – A těch je příliš škoda!
Tak uvadly nám květy a ulétli nám ptáci,
a hyne osení nám vyklíčivší právě, –
a člověk se tak bojí, že se zima vrací,
a člověk by tak plakal, plakal usedavě.
Já věřím v jaro. Jaro vykvete mi,
pod tepla pocely se duše uzdraví,
zdvihne se osení, teď potlučené k zemi,
vrátí se květy zas a ptáci toulaví,
vše bude stopeno ve bílém, svatém žáru,
všecko se rozhoří, co ve mně skryté je – –
To jaro přijde přec – Vždyť tolik věřím jaru,
vždyť je to poslední bláhová naděje.
Tož daleko jdu, dlouhou cestou, dlouhou,
na kterou nikdy mladé slunce neplá –
Teď daleko jdu, veden žhavou touhou –
jdu vybojovat si teď aspoň trochu tepla – –
(1905)
TOŽ – – POZORUJU…
Tož – – pozoruju – – jak tak člověk stárne,
jak pomalu už všecko přechází:
to pravé mládí, ubohé a žárné,
ty naivní a krásné úkazy – –
Tak nadšeně jsme tenkrát milovali
a nadšeně se hnali do boje – –
teď rádi bychom cynicky se smáli,
ale nám dosud toho líto je.
A škoda je to, že se brzo ztrácí
ten naivní čas – – jak když do dáli
odletí ptáci, mladičcí ti ptáci,
aby se někam k teplu toulali.
Teď zbylo prázdno, prázdno – – někde v dáli
opadlé květy letí po poli – –
My bychom se tak hrozně rádi smáli,
– – ale když při tom v prsou zabolí!
(1905)
Z PAMÁTNÍKU
Povinnou teplou pohádku mládí
nikdy jsem nevyžil šťastně a sytě.
Zbytečné iluze, ideje naivní – –
Musíte prominout, vždyť já byl dítě!
A tož je pryč ta pohádka bílá – –
Teď je mé žití smutné a prázdné.
Někdy se tolik po něčem stýská –
Černovlasý hochu, blázne, blázne!
Na rtech zahnízdil se úsměv zlý.
Černovlasý hochu, jde to dolů s námi?
Z potrhaných strun mi jedna ještě zní,
a tož nevlídnými, mdlými vzpomínkami.
(1905)
JEUNESSE DORÉE
Mlhavé vlhko sychravě
táhlo se černou ulicí,
kde v mlze září stonavě
tesklivé lampy svítící.
V těch chvílích člověk vyštvaně
utíká do tmy, někam ven,
a tu cele a spontánně
se potuluje – samoten.
A tichem zazní po chvíli
tou zablácenou ulicí
strun břinkot a smích opilý
a zařinčení sklenicí.
A lampy planou churavě