a vlhká dlažba leskne se –
Tak sám jde člověk k dálavě
----- a zoufale se otřese.
A za záclonou červenou
z těch oken krytých pečlivě
na dlažbu slizkou, studenou
proud světla padá hýřivě.
(1905)
POZDĚJŠÍ BÁSNĚ
1908 a dále
ZRCADLA
ZRCADLO A DUŠE
Zrcadla stará, svity umřelé a dojemné,
hladiny slepé! Plamen vychladlý a hlubinný
jich siném na dně kradí zaplane a prošlehne,
a bledý reflex chladně rozžehne jich hladiny,
když časem přijdu letmo popatřit jich do hlubin,
a tvář má tichá jako za flórem se zrcadlí
a zří jen na dně odraz zemdlený a sotva stín,
podobu zhaslou, obraz daleký a vybledlý,
zří vlastní oči (– vždy prý oheň plane z hloubi jich –),
pohaslé oči, jako zamlžené slzami,
a rty své vidí (– vždy prý znají pocely a smích –),
zří na rtech teskných křivku mdlou a výraz neznámý:
já vím, že v noci, v noci hluboké a podivné,
když ztichly rty mé a mé oči spánkem zapadly,
že duše moje hlubinný tam plamen rozžehne:
a sama stojíc v mrtvých hladinách se zrcadlí.
ŽENY A ZRCADLA
Vy pozdní hodiny, vy tlumené jak šepot vášnivý,
vy nyvé oddechy a něhou rozesněné večery,
vy dívky toužící a příliš těžce krásné ženy vy,
nesoucí znaveně plod příliš zralý vlastní nádhery,
jež v nudě večera šat z bílých údů rvete neklidně
a zcela nahé pak v zrcadel zhlížíte se hladině,
k svým horkým nahotám, jež bíle žehnou na studeném dně,
vy dlouze hledíte a tiše vzdycháte a dušeně:
ty hlatě citlivé, jež krásu milují a zrcadlí,
váš obraz uvězní a ve skleněném klíně zachytí,
a vaše nahota v jich tůni chladné ještě dlouho dlí
a září ode dna, stín bledý, jehož nelze spatřiti.
A potom přijde noc a přejdou příliš sladké večery,
vy, ženy, usnete a vaše touhy usnou na loži;
tu noční stíny se, ty přízračné a vágní chiméry,
k svým láskám půlnočním do zrcadelných loktů položí
a stín váš bývalý, milence přeludné a nejsoucí,
je přijme v náruč svou a vaším vlastním chtíčem pohostí,
co zatím sníte vy své chtěné lásky marně horoucí,
své vášně bezcílné a za dne nedoznané radosti.
STUDÁNKY
Jsou v hájích studánky, diskrétně snící ve stínu,
se soškou Kupida, jenž ve vodě se zrcadlí,
ač přišly jeseně a potřísnily hladinu,
když listy zežloutly a zetlely a napadly.
Studánky zapadlé, jež zestárly a zmrtvěly,
jen někdy milenec k jich zrcadlu se nachýlí,
by hleděl na své rty a našel ještě pocely
a zřel stín polibků, jež obdržel snad před chvílí.
Polibky někdejší, snad ještě na dně uzří je
v odrazu tonoucím a zváben ke snu vroucímu
ze zrcadelných rtů se tiché vody napije,
jak pil by polibky, jež na rtech ještě zbyly mu.
(1908)
VZRUŠENÉ TANCE
Mé uši jsou plny tanců:
španělských tanců, rejů negerských,
jež protíná křik a ostrý ptačí smích,
tleskají dlaně, paty dupou takt
černošských tanců;
však hloub mne plní jiné opojení,
arabské tance, jež se těžce vlní
vlnami údů, za hučení bubnů
se žádost roní, zvedá se a vlní;
pak tance moderní: já viděl na prknech
jich rytmy výstřední a lesků ostrý žeh,
žár nohou zdvižených a plápol tenkých těl,
vzrušení krásných žen jsem v stálém tanci zřel,
a nikdy už má mysl nemůže se zbavit
neklidu toho, jenž je opíjel.
Hlas jejich roznícený srdce roztrh nám,
jich sladký zrak po zlatě touhou plá
a probouzí, co nikdy nelze ukojit,
cit toulavý, jenž ruší lidský klid,
a smysl pro rozkoše. V přeletu
úsměvy jejich tančí v prostoru
a brzo hynou.
Zář tryská výbušně a vrhá prudké vlny,
tu hlučí bubny, temně bubny duní,
tu blýská tuby třesk a teskná píšťala
na scénu lesklé hady k tanci svolává;
už krouží smykavě a v ústech růže mají,
blýskají očima a hlavou kolébají,
vtom zazní buben. Sladce jemné struny
zraněně roní malé chladné tóny,
libely gázové se chvějí křídla bílá,
však přišla vlnou tma a křídla pohltila,
a v ní se zdvihly housle; jejich dlouhý smyk
tál jako vzdech a dral se jako křik,
na poplach bubny duní, rohů rvavý ryk
se tříští kovově a tryská změtený,
šat prudkým vírem šleh jak rozstříknuté plameny,
po scéně tančí smích a v běhu štěká ztřeštěně,
na jednom místě nohy zpitě dupou do země,
že až to bolí!
Tak dupou opile a drsným pudem křičí,
nic není většího než jejich oči,
jich život nemá slov a mluví obraznou řečí.
(1912)
SPÍCÍ LÁSKA
Je žhavá zem, kde spálen žáry prudkými
já zprahl jsem, a žízní jazyk zčernal mi,
třeštění jalo mysl mou a fantómy
v tvář dechly mi a kolem obstoupily mne.
Má láska nezná, nikdy nezná v touze své
tu krutou zem a v žáru země podivné,
kde spálené a nevýslovné slunce žhne,
a její duše si je nikdy nepředstaví.
Neb její duše žije v chladu, jata snem,
ve chladu liliovém; v světle průzračném
tam láska v květech spí; je jistě někde zem,
kde láska v květech spí, kde světlo krásnější
než světla denní mysl konejší
a všechno zdání, sny a zapomínání
se mění v ticho; není někde zem,
kde láska v květech spí?
Ó jaký div mne jal,
kdo vzal mne sem a dal mi tento cit,
po boku lásky své zde budu stále žít,
ó jaký cit to byl, jenž dovedl mne sem?
Po boku lásky své zde budu provždy žít,
ó jaký div mně dal zde provždy žíti s ní,
jak podivno, že provždy; jaký sladký div
to štěstí vzbudil v ní,
jak podivno, že může šťastna být!
Mne jiný poznal duch a provždycky mne jal,
krev vnitřní sál mi žáry prudkými,
fantómy jiných zemí dechly ve tvář mou
a provždy touhu svou do srdce vdechly mi.
(1912)
VE VĚKU MLADÉHO ŽIVOTA
Skrz mezery, jež mezi lidmi jsou,
jsem viděl věci daleké a nesmírné,
a byl jsem mezi nimi, osamocený,
tak jako ozvěna či výkřik mezi skalami.
Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou,
a moře hučelo něco, strašné a půvabné,
a děl jsem: Nevolej mne, nyní mne nech, a jednoho dne