budeme spolu plout, a jednoho dne
i já se zastavím, nestaraje se kde,
všem lidem divný, neznámý a němý,
nemaje pro nikoho zájmu ani slova ani hany.
Než do té doby ničeho nelituji
a ničemu nechci uniknout:
podoby, tváře, jež se přibližují,
přistupte jen a naplňte každý kout!
To tedy je tvář světa, hrubá a tvrdá země,
tíživá půda, jež věší únavu na mne
a na rtech sedá se mi, palčivě hořký prach,
když trápím se chodě a místo na zemi měně,
a přece tak skvělá! Co všechno viděl jsem na ní,
já tady to mám a nemohu z hlavy to zahnat,
– nesčetné tváře! Vzrušující pohled do slunce,
ohnivý úder z nebe, útrapa ohněm,
když spálen žárem, hrst hlíny na polední skále,
jsem přijal bolestné znamení ohně,
vnitrný plamen, jazyk neúnavný, jenž mne pálí,
planoucí žízeň vznícení.
Mizivé podoby, plynoucí hodiny u vody,
jaké to opouštění, jaké uplývání,
zapomenutí na jaký žal, jaká životní ztráta,
přicházení a odcházení, tisíc změn neviditelných.
Podoby bolesti! Ty, jež svíráš srdce
rukama neobratnýma; toť láska; toť úsměv
na růžových rtech za jitra letního
uprostřed rosných květů, procházka letní,
toť láska v rozkvětu, přeletný pohled radosti,
hra, pouhá hra, pouhá bolest, ne víc než sen,
jen vábení, sen, pouhé nic, spící hoře jen,
nic než neklid a zdání bez hranic.
Nic než trýznivý neklid, teskné zjitření nitra,
ty zastřené, tísnivé příznaky vnitřní,
ach zjevení, stíny, vlající třásně tmy,
tak blízko a podivně; tvář zemřelé
strašná; vzpomenutí a stín
toho os– osudného, stopa ve tmách,
klamavé letmé podoby, zděšení noční,
věci povstalé ze tmy, tmáři, tmáři,
divně skutečné tváře, lháři hodiny noční,
fantómy, zástupy! Tisíce věcí zraňujících!
Ukrutný spěchu! Ustupte, uhněte, naléhavé,
zmatkem zplozené věci, nechte, ať zavru oči,
ať myslím na nějaké nic, na světelnou tečku tančící,
na pouhé rozčeření, na jakousi malou myšlenku:
Vteřiny kanou, průhledné kapky tekuté,
čiré krůpěje bez chuti;
roso přítomné chvíle, kapky stálého plynutí,
jakou žízeň to chcete ukojit,
jaká palčivá ústa na vás se otvírají,
dřív než skanete v zachvění,
z jakého trvání musely byste téci,
bych řekclass="underline" Dost, jsem syt –?
A proto veškeru chuť na jazyk neúnavný,
veškerý úžas před očima! Nesmírné množství a rozložení,
křik hlasů nesčíslných, stoupání bez souzvuku,
zrychlení bez souladu,
mávání praporem světla a mnohost bez omezení,
nátlak a náraz všeho, křik naléhající vteřiny,
příchod, přítomnost a nekonečný proud částí!
(1913)
MEXICKÝ VOJÁK
1913
Ve středu hlavního města
třídami, parky a rovným průlomem ulic,
když se přižene vítr a náhlé třísknutí oken,
pojednou řinčí sklo a nahoru prach,
po délce běží prudké smýknutí boje
do středu města.
Vojáci! Občané!
– což je dnes svátek? Jaké to slavné třídy,
jaká náměstí ve slunci, prázdné široké čtvrti,
domy zavřené jako v neděli, zavřené krámy,
bíle vztyčená průčelí, ó to je krásné město!
A do všech zastřených oken: což není to na ně podívaná,
zda není tento zde mlád a nenese hlavu vzhůru?
Jak dobře mohl by se vybrat na procházku z města,
pít na ulici, točit se v slunci a s růží v zubech
se míti k tanci, když hudba v neděli hraje, –
již jde, již běží! v čele všech! kryt zdí či vrženým stínem,
ztrativ čepici v běhu a šklebě se proti slunci,
se všemi vpřed!
Kamenným “kupředu!” tříd
běží jich tisíce; bez konce jako struha
vlekou se vozy s raněnými, skřípavá kára zpět,
po zemi vlečená krvavá stuha.
Kde jste se vzaly, bledé tváře v oknech všech?
Již je po boji a nikoho venku není.
Zda nebyl mlád
ten, jenž tu zůstal na kamení!
Ach, jak tu leží tváří v palčivém prachu,
jako se najde mrtvý venku po kraji cesty,
každý má pro něj chvíli ticha a pro sebe věčnost strachu;
neznámé tělo tváří do prachu vryto,
aby na jeho rtech a v očích zůstalo něco skryto;
to ponížené napjaté tělo
jako by násilím pouta roztrhnout chtělo.
Leží a slunce na něj svítí,
když slunce svítí, mrtví jsou smutni,
pro mrtvého strašný zármutek hnití,
trpí hůře než zvíře, bez myšlenky.
Široká ramena k zemi, jako by rozpětím rukou
zem pod sebou rozevřít chtěl a s hanbou se do ní skrýti,
že v takové chvíli selhal,
rozhodiv ruce na šíř, nehybný jako plášť,
přiražen k tvrdé půdě, jako by naslouchal,
jaké znamení, jaký pochod, jaké volání
nese se z dáli:
kdyby si takto odpočal vleže a vyskočil,
jako v divadle, nejlepší místo našel si
v přední linii boje,
po boku přátel, spěchaje s prvními, –
– zatímco v neděli na venkově
v korunách vítr šumí a pestré praporky vzdouvá,
k lidové slavnosti hraje hudba,
a křídlovka náhle selže prudce bolestným tónem:
co se to stalo, kdo to vykřikl,
takový pláč kdo vnukl hráči, když
do oken tluče prapor slávy?
(1916)
DEŠTNÍK
Bude to jenom krátká návštěva,
za nějakou chvíli odejdeme.
Ale já jsem měl oči zavřené,
byl bych na to zapomněl.
Šedivý deštník v rohu stál
a povídaclass="underline"
Za nějakou chvíli odejdeme,
bude to jenom krátká návštěva.
Odejdeme. –
Ještě je tma,
je trochu brzy.
Nějaká slečna tudy šla…
Jak to, děťátko, slzy?
Límeček máte nový,
límeček sametový,
a vy byste plakala?
To bylo včera večer,
nezapomeňte na to,
v ulici temné jste čekala,
ale nikdo tam nešel.
Bylo už trochu pozdě
a vy jste to řekla nahlas:
“Někoho chtěla bych milovat.”
A potom vám ráno dali fialky.
Kam tě to zavedl šedivý deštník?
U zdi hřbitovní
stojí člověk chudý.
Přišel také tudy
odněkud zdaleka.
Přišel zdaleka.
Široká duní tam řeka
a tenký pramínek zní.
U zdi hřbitovní
roste tráva. –
Já jenom hledám ty fialky.
*
Tak tu klečím
a ona vypravuje, že mne milovala,
abych si vzpomněl, jak tenkrát stála,
že jsem já tenkrát poprvé klečel.
Ještě se podívala ven
a bílý den
se s ní rozloučil.
Ale teď, teď už položila
horkou hlavu mně do rukou,
a to byla její poslední láska.