„A na-“ Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, „– a na co? S dovolením.“ Nalil si další šálek vína.
„To je potřeba k –“ Dvoukvítek se zarazil. „Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků.
„Pojí-štěnic,“ opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. „To je ale srandovní slovo. Co to znamená?“
„No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností –“
„– přidám kousek –“ řekl Mrakoplaš, kterému začal těžknout jazyk, a vážně na něj zahrozil prstem.
„– a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refundovat.“
„Re — co?“
„Zaplatím ti tvůj náklad,“ vysvětloval Dvoukvítek trpělivě.
„Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!“
„Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci.“
„A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?“
„Přinejmenším dostaneš zpět své peníze, samozřejmě.“
Mrakoplaš, který už se začal halit do měkké, nažloutlé záře vypitého vína, se pokusil představit si, jak by asi tohle pojí-štěnic fungovalo v podmínkách zemí Kruhového moře.
„Řek bych, že tomu pojí-štěnic absolutně nerozumim, hele,“ oznamoval svému společníkovi, jak se svět kolem točí.
„Hele magie, jako čáry — máry, tomu rozumim,“ přihlouple se usmál.
Dvoukvítek se usmál. „Kouzla jsou jedna věc a odražený-zvuk-podzemních-duchů zase jiná,“ prohlásil.
„Co?“
„Jaké co?“
„To srandovní slovo, co si řek?“ naklonil se k němu Mrakoplaš netrpělivě.
„Odražený-zvuk-podzemních-duchů?“
„Sem to nikdy neslyšel,“ komentoval nezřetelně čaroděj.
Dvoukvítek se to pokusil vysvětlit.
Mrakoplaš se mu pokusil porozumět.
Během dlouhého odpoledne prošli město posměrně od řeky. Dvoukvítek kráčel vpředu a na řemínku měl na krku pověšenou podivnou skříňku na obrázky. Mrakoplaš se mu ploužil v patách, každou chvíli zakňoural a rukama kontroloval, že má hlavu stále ještě na svém místě.
Následovala je celá skupinka lidí. V městě, kde nudu obyčejného života pravidelně přerušovaly veřejné popravy, souboje, rvačky, msty kouzelníků a další nevšední události, vypracovali obyvatelé roli „náhodného přihlížejícího“ k naprosté dokonalosti. Obyvatelé Ankh-Morporku byli bez výjimky do posledního, profesionální, vysoce kvalifikovaní čumilové. Prostě a jednoduše, šťastný Dvoukvítek dělal obrázek za obrázkem, mířil svou čočkou na lidi, o kterých si myslel, že se zabývají nějakou typickou činností, a pokaždé potom změnil nějaký ten čtvrt-rhinu majitele. Není tedy divu, že se za nimi brzo vytvořil dav zmatených, ale šťastných „zbohatlíků“ a dalších lidí, kteří je sledovali pro případ, že by ten šílenec vybuchl a změnil se ve zlatý déšť.
U chrámu Sedmirukého Seka se sice narychlo svolaný synod kněží a rituálních řemeslníků a rituálních řemeslníků, specializovaný na srdeční operace rozhodl, že Sekova socha je příliš svatá na to, aby z ní mohl být zhotoven obrázek, ale dar dvou rhinu je přiměl s úžasem přiznat, že Sek tak svatý zase nebude.
Pobyt v Kurví díře se poněkud protáhl a jeho výsledkem byla sada skutečně pestrých a místy až instruktážních obrázků, z nichž Mrakoplaš část v nepozorovaných chvílích ukryl na vlastním těle, aby je mohl podrobně posoudit v soukromí. Jak mu pomalu prchaly z hlavy alkoholové páry, začal přemýšlet o tom, jak asi pracuje záhadný ikonograf.
Dokonce i jako neúspěšný mág věděl, že některé látky jsou citlivé na světlo. Je tedy možné, že ty skleněné destičky jsou pomocí nějakého tajemného procesu pokryty vrstvičkou takové látky a světlo, které jí prochází, v ní prostě stuhne? Tak nějak to bude. Mrakoplaš míval občas podezření, že někde musí být něco lepšího než kouzla. Obvykle byl velice zklamán.
Od té chvíle nevynechal jedinou možnost se skříňkou pracovat. Dvoukvítek mu to rád dovolil, protože se tím pádem mohl objevit na každém obrázku. A právě tehdy si Mrakoplaš všiml něčeho velice divného. Skříňka dávala tomu, kdo s ní zacházel podivnou moc nad lidmi. Každý, na koho Mrakoplaš namířil to podivné skleněné sklo, bez odmlouvání poslouchal jeho nejnesmyslnější pokyny, které se týkaly polohy těla a výrazu obličeje.
Právě se zabýval svou oblíbenou činností na Náměstí zlomeného měsíce, když udeřila pohroma.
Dvoukvítek se naaranžoval do dokonalé pózy vedle prodavače kouzel a talismanů a kolem se shromáždil dav jeho oddaných obdivovatelů. Všichni na něj pozorně upírali zrak pro případ, že by zase provedl některý z těch svých bláznivých kousků, které byly k popukání.
Mrakoplaš poklesl na jedno koleno, aby vylepšil úhel záběru a zmáčkl kouzelný knoflík.
Skříňka prohlásila: „Máš to marný, došla mi růžová.“
Těsně před očima se mu otevřela dosud neviditelná dvířka. Z nich se vyklonil malý, zelený a neuvěřitelně bradavičnatý humanoidek, strčil mu pod nos pařátek, ve kterém svíral barvami pokrytou paletu, a zaječel mu přímo do obličeje.
„Nemám růžovou, jasný!?“ pištěl homunkulus. „Mačkáš jako blázen ten knoflík, ale jakej to má smysl, když došla růžová, co? Dyž sis chtěl ušetřit růžovou, neměl si chtít vobrázky všech těch mladejch dam, žádný šaty, samá pleťovka. Vod teďka jedu černobílý, jasný?“
„Jasný, jo, ano,“ odpověděl Mrakoplaš. Zazdálo se mu, že v jednom tmavém koutku skříňky zahlédl malířský stojan a vedle neustlanou postel. Doufal, že ho obelhal zrak.
„To jenom abyste si jako rozuměli,“ dodal skřet a zabouchl dvířka. Mrakoplaš měl dojem, že zevnitř slyší slabé huhlání a skřípání židle, táhnuté po podlaze.
„Hej, Dvoukvítku,“ začal a zvedl hlavu.
Dvoukvítek zmizel. Mrakoplaš se horečnatě rozhlížel po okolním zástupu a po zádech mu běhal mráz, když se ho zezadu dotklo něco kousek nad pasem.
„Pomalu se obrať,“ ozval se za ním hlas hladký jako černé hedvábí, „nebo se rozluč s ledvinami.“
Dav se zájmem přihlížel. Zdálo se, že dnes bude skvělý den.
Mrakoplaš se pomalu otáčel a cítil, jak ho po žebrech škrábe špička meče. Opačného konce čepele se držel Stren Withel — zloděj, bezohledný krutý šermíř a nevrlý účastník neoficiální soutěže o titul Největší zlosyn světa.
„Nazdar,“ řekl bez nadšení. O kousek dál zahlédl párek nesympatických chlapů, kteří právě zvedli víko Zavazadla a vzrušeně ukazovali na váčky se zlatem. Withel se usmál a s jeho zjizveným obličejem to provedlo neuvěřitelné věci.