„Znám tě. Ty jsi pouliční čaroděj. Co je to za věc?“
Mrakoplaš si všiml, že se zvednuté víko Zavazadla začalo slabě třást, i když bylo naprosté bezvětří. V rukou stále ještě svíral obrázkovou skříňku.
„Todle? To dělá vobrázky,“ prohlásil konverzačním tónem. „Poslyš, teď se chvilku usmívej, jo?“ Rychle ustoupil a zamířil na něj skříňku.
Withel na okamžik zaváhal. „Co?“ vypravil ze sebe.
„Výborně, teď tak chvilku vydrž…“ pokračoval Mrakoplaš.
Zloděj se zarazil, potom zavrčel a vztekle potřásl mečem.
V té chvíli se ozvalo třesknutí a strašlivý dvojhlasný výkřik. Mrakoplaš se raději neohlížel ze strachu, co všechno by mohl spatřit, a v okamžiku, kdy si na něj Withel vzpomněl, mizel už na druhé straně náměstí a stále ještě zrychloval.
Albatros se snesl dolů dlouhými, pomalými údery křídel, a když dopadl na plošinku v Patricijově Ptačí zahradě, skončil s tupým nárazem v nedůstojném chomáči peří.
Ošetřovatel ptáků dřímající na sluníčko ani náhodou nečekal dálkovou depeši tak krátce po té ranní, a tak zmateně vyskočil a začal se rozhlížet.
Zanedlouho už spěchal s malým žlutým pouzdrem chodbami paláce a vysával si ošklivé seknutí zobákem na hřbetě jedné ruky, které díky své nepozornosti utržil.
Mrakoplaš dusal uličkou a nevěnoval nejmenší pozornost zuřivým výkřikům, které se řinuly z černé skříňky. Bez zaváhání se vyškrabal na vysokou zeď, která mu stála v cestě, a v záhybech pláště, který kolem něj vířil na všechny strany, připomínal rozcuchanou kavku. Přistál na dvorku obchodu s koberci, rozprášil zboží i zákazníky a s ohňostrojem omluv z něj zase vyběhl zadním východem ven. Proběhl jako šílený další uličkou, a kdyby se byl v posledním okamžiku vystrašeně nezastavil, zřítil by se z nábřeží přímo do Ankhu. Vypráví se o tajemných řekách, jejichž každá kapka může připravit člověka o život. Ankh, který na své cestě pohltil všechno, co obě města vyvrhla, mohl být klidně jednou z nich.
Odkudsi z dálky dolehly k řece zuřivé výkřiky, které se překvapivě rychle změnily ve výkřiky beznaděje. Mrakoplaš se zoufale rozhlížel po břehu a hledal nějaký člun, loďku, nebo alespoň malý výstupek na některé z obou vysokých hladkých zdí, které ho obklopovaly.
Byl v pasti.
Ač nevoláno, začalo se mu v hlavě zhmotňovat Zaklínadlo. Nebylo by správné tvrdit, že se je naučil. Ono samo se mu naučilo. Právě tahle událost vedla k jeho vyloučení z Neviditelné univerzity. Vsadil se a kvůli té sázce se odvážil otevřít Oktávo, poslední existující kopii grimoáru samotného Stvořitele (univerzitní knihovník byl v té chvíli zaměstnán jinde). Zaklínadlo se vymrštilo ze stran grimoáru a okamžitě se Mrakoplašovi zavrtalo hluboko do mozkových závitů. Z tohoto úkrytu je nebylo schopno odstranit ani spojené úsilí nejlepších mozků lékařské fakulty. Naneštěstí se jim nepodařilo zjistit ani to, které Zaklínadlo to vlastně bylo. Pozitivně ovšem zjistili, že to bylo jedno z osmi Základních zaklínadel, které byly složitě propleteny s osnovou materie samotného času a vesmíru.
Hned od první chvíle ovšem Zaklínadlo projevovalo velice nebezpečné tendence. Kdykoliv se cítil Mrakoplaš v tísni, nebo dokonce ohrožen, pokoušelo se býti řečeno.
Čaroděj pevně sevřel rty, ale první slabika se mu začala prodírat koutkem úst. Proti své vůli se mu pozvedla levice, a jak kolem něj začal houstnout oblak magických sil, vyletovaly mu z ní drobné oktarínové jiskřičky.
Zpoza rohu vyběhlo Zavazadlo a stovky kolen jeho malých nožiček pracovaly jako písty.
Mrakoplašovi poklesla brada. Nevyřčené Zaklínadlo zmizelo v hloubi jeho mozku.
Jak se zdálo, nevadil truhlici ani velký orientální koberec, který se jí zachytil na hřbetě, ani jeden z obou zlodějů, který jí visel po boku za jednu ruku přiskřípnutou pod víkem. Koneckonců, byla to v pravém slova smyslu jenom mrtvá váha. Kousek za přiskřípnutou rukou vyčuhovaly pod víkem zbytky dvou prstů, ale po jejich majiteli nebylo ani stopy.
Zavazadlo se zastavilo pár stop před Mrakoplašem a po chvíli zatáhlo nožičky. Nemělo sice žádné viditelné oči, ale Mrakoplaš si byl naprosto jistý, že ho pozoruje. S očekáváním.
„Kšá,“ řekl nepříliš důrazně. Neustoupilo ani o krok, ale zato otevřelo víko a upustilo mrtvého lupiče a oba prsty.
Mrakoplaš si vzpomněl na zlato. Dalo se předpokládat, že Zavazadlo muselo mít pána. Že by v nepřítomnosti Dvoukvítka adoptovalo čaroděje?
Nastal odliv a špína na hladině Ankhu se začala v žlutém slunečním světle pohybovat dolů, směrem k říčním branám, ležícím sotva sto yardů po proudu. Bylo otázkou okamžiku přidat k ostatním odpadkům i mrtvého zloděje. I kdyby ho později přece jen našli, nikoho by to příliš nezajímalo. Kromě toho byli žraloci v ústí řeky zvyklí na pravidelnou a čerstvou stravu.
Mrakoplaš se chvíli díval za odplouvajícím tělem a přemýšlel, co udělá teď. Zavazadlo bude asi plavat. Musí jen počkat do soumraku a potom se svěřit odlivu. Níž po proudu bylo množství divokých míst, kde by mohl vylézt na pobřeží a potom — dobrá, jestli Patricij opravdu poslal své zprávy na všechny strany, bude se muset převléci a oholit a bude to. V každém případě tady byly i jiné země a jazyky jsou jeho silnou stránkou. Vždyť se může vypravit například do Chimerie, Gonimu nebo Ecalponu a ani celá armáda by ho nedostal zpět. A potom… bohatství, pohodlí, bezpečí…
Byla tady ovšem i ta záležitost s Dvoukvítkem. Mrakoplaš si dopřál několik chvilek smutku.
„No, mohlo to dopadnout hůř,“ řekl místo nekrologu. „Mohl jsem to být já.“
Teprve když se pokusil vykročit, zjistil, že se mu kouzelnické roucho o něco zachytilo.
Natáhl krk dozadu a zjistil, že lem jeho šatů je pevně sevřen pod víkem Zavazadla.
„Ale Gorphale,“ pronesl Patricij milým hlasem. „Jen pojď dál. Sedni si. Neměl bys chuť na kousek medúzy v karamelu?“
„Vaše přání je mi rozkazem, pane,“ odpověděl stařec odměřeně, „snad s výjimkou těch nakládaných scyphozoidů.“
Patricij pokrčil rameny a ukázal na malý svitek na stole.
„Čti,“ pobídl krátce návštěvníka.
Gorphal zvedl svitek, a když spatřil známé ideogramy Zlaté říše, pozvedl tázavě jedno obočí. Asi minutu tiše četl, pak svitek obrátil a pečlivě si jej prohlédl na druhé straně.
„Jsi proslulý znalec všeho, co se týká Říše,“ promluvil Patricij. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“
„Vědomosti týkající se Říše nejsou ani tak sbírkou konkrétních údajů a dat, jako spíš znalosti jistých rozpoložení myslí,“ odpověděl starý diplomat. „To poselství je podivné, pravda, ale ne překvapivé.“
„Dnes ráno mně Císař přikázal,“ Patricij si dovolil přepych úšklebku, „přikázal mi, Gorphale, abych toho Dvoukvítka chránil. Ale jak to teď vypadá, musím ho dát zabít. Nezdá se ti to přinejmenším zarážející?“
„Ne. Císař je pouhý chlapec. Idealista. Chytrý. Laskavý ke svým poddaným. Jenže tuhle odpolední zprávu poslal — a musel bych se velice mýlit, kdyby to nebylo pravda — Velký vezír Devět roztočených zrcadel. Zestárl ve službě několika císařům, které považuje za sice nezbytnou, ale neobyčejně únavnou součást úspěšné vlády nad Císařstvím. Má rád, když je všechno pěkně na svém místě. Říše vůbec nevznikla tím, že by se povolilo věcem vymknout se danému řádu. To je jeho názor.“