„Jak špatně se k nám hodí ta profese lapků,“ zabručel barbar, „ale jak sám říkáš, časy jsou těžké a ani dnes v noci nás měkká postel nečeká.“
Přehmátl rukou na meči, a když se první jezdec přiblížil, postavil se doprostřed cesty. Pozvedl ruku a ve tváři měl přesně nacvičený výraz, který byl na první pohled uklidňující, ale zároveň v sobě nesl neurčitou výhrůžku. „Račte prominout, pane –“ začal.
Jezdec přitáhl koni otěže a shodil z hlavy kapuci, která mu padala do čela. Obr se zadíval do tváře pokryté rudými skvrnami popálenin, kterými tu a tam prorážely štětičky zuhelnatělých vousů. Chybělo i obočí.
„Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej. „Ty seš Bravd, Střeďan, co?“[1]
Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu.
„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe čas, rozumíš?“
Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvrdýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu.“
Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.
„No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?“ prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. „Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám.“
Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s čaroději se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, že málokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.
„Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ,“ zavrčel.
„Ty víš pendrek,“ odpověděl mu kouzelník unaveně. „Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“
Lasička ukázal k hořícímu městu.
„Prošel jsi tamtím?“
Čaroděj si přejel popálenou rukou přes oči. „Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?“ Ukázal za sebe na cestu, po které se přibližoval jeho spolucestující. Šlo mu to pomalu, protože jel zvláštním způsobem, při kterém každých pár vteřin spadl s koně a pak se pracně hrabal do sedla.
„Co je s ním?“ zeptal se Lasička.
„Za všecko může von,“ odpověděl odevzdaně Mrakoplaš.
Bravd a Lasička se obrátili k postavě, která teď s jednou nohou ve třmeni poskakovala vedle koně po cestě.
„Takže žhář, co?“ zabručel nakonec Bravd.
„No,“ odpovídal Mrakoplaš, „tak docela bych to zase neřek. Víte, kdyby nastal poslední nekonečnej chaos a všude mlátily blesky, tenhle chlápek by stál v dobře navlhčeným měděným brnění na vršku kopce a vykřikoval by: ‚Všichni bohové jsou sviňáci.‘ Nemáte něco k jídlu?“
„Je tam kus kuřete,“ přikývl Lasička. „Vyměním ho za ten příběh.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bravd, který měl pocit, že zaostává v konverzaci.
„Dvoukvítek.“
„Dvoukvítek?“ zakroutil Bravd hlavou. „To je ale komické jméno.“
„Co ty vo tom víš,“ zabručel Mrakoplaš a sesedl s koně. „Vůbec nic nevíš. Takže kuře, říkáš?“
„Jo, po ďábelsku.“ přikývl Lasička. Čaroděj zasténal.
„To mně připomíná,“ prohlásil Lasička a luskl prsty, „asi před půl hodinou ve městě něco pořádně vybuchlo…“
„To byly nádrže oleje v hlavním skladišti,“ odpověděl Mrakoplaš a při vzpomínce na ohnivý déšť, který po výbuchu následoval, zamrkal.
Lasička se otočil a s očekáváním se zašklebil na svého druha, který zavrčel a podal mu minci z váčku zavěšeného upasu. V tom okamžiku se od cesty ozval výkřik, který zmlkl, jako když utne. Mrakoplaš od svého kuřete ani nezvedl oči.
„Jedna z věcí, které neumí, je jezdit na koni,“ prohlásil plnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka udeřila přes hlavu pytlíkem písku, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Byl velice drobný a hubený a na sobě měl neobyčejně zvláštní kalhoty, které mu končily nad koleny, a košili v takové směsici barev, že Lasičkovy citlivé oči barevný náraz i v tom šeru téměř odstonaly.
„Podle toho, jak vypadá, si nic nezlomil,“ uklidňoval se Mrakoplaš. Namáhavě dýchal. Bravd mrkl na Lasičku a vydal se prozkoumat to, co oba považovali za nákladní zvíře.
„Jestli ti můžu poradit,“ ozval se čaroděj, aniž přerušil ohledávání bezvládného těla, „tak na to rychle zapomeň. Věř mně. Chrání to Síla.“
„Myslíš kouzlo?“ zeptal se Lasička a sedl si na bobek.
„Neé. Ale je to nějakej druh magie, řek bych. Ne takový tý vobyčejný. Víš, umí to přeměnit zlato na měď, ale při tom je to pořád zlato, vobohacuje to lidi tím, že je to připraví vo majetek, umožňuje to bezbranejm potulovat se beze strachu mezi lapkama a mordýřema, prochází to i nejpevnějšíma bránama a zavětří to i ty nejlíp střežený poklady. Dokonce i teď mě to má ve svý moci, takže musím volky nevolky následovat tohohle šílence a chránit ho, aby se mu nic nestalo. Je to mnohem silnější než ty Bravde, a mnohem mazanější než ty, Lasičko.“
„A jak se tohle mocné kouzlo jmenuje?“
Mrakoplaš pokrčil rameny. „V našem jazyce by se to řeklo asi jako odražený-zvuk-podzemních-duchů. Víno nemáte?“
„Pamatuj, že co se týče magie, nejsem žádný nováček,“ pokračoval Lasička v hovoru. „Například v loňském roce jsem — za pomoci tady svého přítele — připravil proslulého a mocného Arcimága z Ymitury o jeho kouzelnou hůl, opasek posázený měsíčními kameny a o život. To vše v uvedeném pořadí. Nebojím se toho odraženého-zvuku-podzemích duchů, o kterých mluvíš. Pravdou je,“ pokračoval, „že mě to vyprávění neobyčejné zajímá. Co kdybys mi o tom řekl víc?“
Bravd se mezitím zadíval k nízkému obrysu na cestě. Ten se pomalu přibližoval a v předjitřním světle byl mnohem zřetelnější. Ať Bravd dělal co dělal, zdálo se mu, že se to ze všeho nejvíc podobá —
„Truhlice na nožičkách?“ ozval se nejistě.
„Já vám vo ní povyprávím,“ pokýval hlavou Mrakoplaš, „teda, jestli máte nějaký to víno.“
Zespoda z údolí se ozval strašlivý hluk a divoké syčení. Nějaký obyvatel města, mnohem chytřejší než ostatní, dal příkaz k uzavření mohutných říčních vrat, která se nacházela v místě, kde řeka Ankh opouštěla město. Protože jí byla odepřena volnost, na jakou byla zvyklá, vylila se z břehů a teď začala zaplavovat ohněm požírané ulice. Netrvalo dlouho a ohnivý kontinent se změnil na pouhopouhé ohnivé souostroví a jednotlivé ostrovy se se stoupající černou hladinou neustále zmenšovaly. Z ulic páchnoucího a zakouřeného města se vyvalil obrovský oblak špinavé páry a zakryl hvězdy. Lasička si pomyslel, že vypadá jako odporný černý hřib.
Všechna města vesmíru a v kterémkoliv čase byla, jsou a budou pouhými odrazy dvojměstí, vzniklého spojením pyšného Ankhu a kacířského Morporku. Ankh-Morpork, praotec všech měst, zažil ve své dlouhé a pestré historii mnoho pohrom a násilí, ale vždy se znovu pozvedl k nové slávě. Tentokrát to byl oheň, následovaný umělou záplavou, ničící všechno, co nebylo z hořlavého materiálu. Obyvatelům, kteří přežili požár, působil divoký a hučící proud zalévající ulice města nemalé starosti. Jenže tím celá ta historie zdaleka nekončila, požár v ní představoval spíš jakési ohnivé interpunkční znaménko, plamennou čárku nebo snad salamandří středník.
1
Na tomto místě by bylo pravděpodobně dobré zmínit se o tvaru a kosmologii plošné soustavy. Na Zeměploše jsou samozřejmě dvě hlavní světové strany — Střed a Okraj. Plocha rotuje kolem Středu, a to rychlostí jedné otáčky za osm set dnů (podle teorie Reforgula z Krullu proto, aby se váha Zeměplochy rozložila stejnoměrně na každého ze čtyř obrovských býložravců), takže existují ještě dvě vedlejší světové strany a to Posměr a Protisměr.
Protože malé slunce ozařující Zeměplochu obíhá po stálé a kruhové dráze, zatímco se pod ním pomalu otáčí majestátní kotouč světa, každý snadno pochopí, že rok se na Zeměploše neskládá ze čtyř, ale z osmi ročních období. Léta jsou ta období, kdy slunce vychází nebo zapadá na nejbližším místě Okraje, zimy naopak období, kdy vychází a zapadá v místě posunutém zhruba o devadesát stupňů po obvodu Plochy.
Z toho plyne, že v zemích kolem Kruhového moře začíná rok Nocí prasečí hlídky, pokračuje prvojarem ke svému první slunovratu (Svátek malých bohů), dále proběhne prvopodzim a uprostřed roku přispěchá druhozima (známá také jako Pootočna, protože slunce vychází po směru otáčení), sedící obkročmo na dni Krutolivu (krutého přílivu). Následující druhojaro, v patách s druholétem, a přesné tři čtvrtiny roku označuje noc Všech ladem ležících — jediná noc, ve které podle pověstí všichni mágové, kouzelníci a čarodějnice zůstávají v posteli. Lijáky končí a mrazivé noci nás postrkují k prvozimě, neboli Protiotočně, v jejímž srdci hnízdí jako ledový šperk Den prasečí hlídky. Slabé slunce ovšem nikdy nestačí dostatečně vyhřát krajiny kolem Středu, takže ty jsou neustále sevřeny v krunýři permafrostu. Naopak Okraj je oblastí prosluněných ostrovů a pomalých, líných dnů.
Samozřejmě, že poplošný den má osm dnů a poplošné světelné spektrum se skládá z osmi barev. Osmička je na Zeměploše všeobecně číslo nedozírného okultního významu a žádný čaroděj je nesmí nikdy vyslovit.