Выбрать главу

Několik dnů před tou událostí připlula s ranním přílivem do Ankhu loď a zakotvila mezi mnoha dalšími, které stály v bludišti kotvišť a přístavních můstků na morporském břehu. Přivezla náklad růžových perel, mléčných ořechů, pemzy, několik úředních dopisů pro Patricije z Akhu a vylodila jednoho muže.

Právě ten muž přilákal pozornost Huga Slepce, jednoho z žebráků, na kterého vyšla tahle nevděčná ranní služba v Perlovém doku. Šťouchl loktem do boku Wa — Mrzáka a mlčky ukázal rukou.

Cizinec stál na přístavním můstku a pozoroval skupinku námořníků supících námahou, vlekoucích po lodních schůdcích z lodi obrovskou, mosazí kovanou truhlu. Vedle něj stál další člověk, bezpochyby kapitán. Hugovo tělo mělo jednu výjimečnou vlastnost — stačilo, aby se v okruhu padesáti metrů kolem objevilo sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Teď se mu napnul každý nerv a v hlavě mu hučely poplašné signály. Z kapitána přímo vyzařovala jistota člověka, který ví, že v několika následujících okamžicích nesmírně zbohatne. A přesně tak to dopadlo. Když zpocení námořníci položili truhlu na dláždění z kočičích hlav, sáhl cizinec do váčku u pasu a zableskla se mince. Několik mincí. Zlatých. Hugo, jehož tělo se kroutilo jako lísková virgule v přítomnosti vody, si pro sebe hvízdl. Znovu strčil do Wa a vzápětí už Mrzák pajdal nedalekou uličkou, vedoucí do srdce města.

Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně a zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, že námořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize kterou vytáhl z pasu. Potom řekl. „Nazdar.“

„Coó?“ řekl Hugo. Muž na něj nechápavě zíral.

„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji, než bylo potřeba. Vyslovoval přitom tak že Hugo zřetelně slyšel, jak se kutálejí samohlásky a duní a drnčí souhlásky.

„Sám seš nazdar!“ odrazil Hugo neohroženě cizincův útok. Cizinec se široce usmál a začal se znovu hrabat ve svém váčku. Když se jeho ruka vynořila, svíral v prstech velikou zlatou minci. Přesněji řečeno, mince byla o chloupek větší než osmitisícidolarová ankhská koruna a její vzhled byl Slepci neznámý. K Hugově nitru však promlouvala jazykem důvěrně známý. Můj momentální majitel, říkala ta mince, potřebuje radu a pomoc, proč mu ji neposkytneš, abychom si potom mohli my dva, ty a já, vyrazit a někde v koutku si to pořádně užít?

Viditelná změna v Hugově chování očividně dodala cizinci určité jistoty. Znovu nahlédl do malé knihy a řekclass="underline" „Mohl byste mne zavést do hotelu, hostince, noclehárny, penzionu, ubytovny, karavanseraje?“

„Cože? Tam všude chcete?“ zeptal se zaraženě Hugo.

„?“ řekl cizinec.

Hugo si uvědomil, že je se zájmem pozoruje stále rostoucí hlouček rybářských žen, lovců ústřic a čumilů na volné noze. „Hleďte,“ pustil se odhodlaně Hugo na tenký led, „znám bezvadnou hospodu, to by nestačilo?“

Otřásl se při pomyšlení, že by ta překrásná zlatá mince mohla zmizet z jeho života. Tu si nechá pro sebe, i kdyby všechny ostatní shrábl pro sebe Ymor. A ta velká bedna, která představovala prakticky všechna cizincova zavazadla, se zdá být plná zlata, pomlaskával si Hugo v duchu.

Čtyřoký se zahloubal do své knihy.

„Mohl byste mne, prosím, dovést do hotelu, místa, kde se odpočívá, hospody…“

„Nojo, tak jo,“ skočil mu Hugo spěšně do řeči. Zvedl jeden z cizincových ranečků a rychle se pustil ulicí. Cizinec na okamžik zaváhal, ale pak se vydal za ním.

V Hugově mozku se roztočil vír myšlenek. Jestli se mu skutečně podaří cizince tak snadno dostat k Prokopnutému bubnu, bude to šťastná náhoda a Ymor ho bezpochyby odmění. Jenže přes veškerou mírnost, která se linula z Hugova nového známého, cítil Slepec jakousi podivnou nejistotu a za živého boha nebyl s to přijít na to proč. A nebyly to ty dvě oči navíc, i když byly neobyčejně podivné. Ohlédl se.

Človíček se za ním loudal prostředkem ulice a s výrazem hlubokého zájmu se rozhlížel kolem.

Vzápětí zahlédl Hugo ještě něco a málem zaječel strachem.

Těžká dřevěná truhlice, kterou naposled viděl nehybně ležet na nábřeží, s lehkým kolébáním táhla svému pánovi v patách. Hugo, který se neodvažoval rychleji pohnout, protože měl strach, že by ztratil kontrolu nad vlastními koleny, se pomalu naklonil a nahlédl pod truhlici.

Uviděl tam spousty a spousty malých nožiček.

Hugo se velice rozvážně narovnal, pomalu se otočil a nesmírně opatrně vykročil směrem k Prokopnutému bubnu.

„Divný,“ prohlásil Ymor.

„Má tu velikou dřevěnou truhlu,“ připomínal mu Wa Mrzák.

„Musí to bejt buď kupec, nebo špión,“ řekl s přesvědčením Ymor. Utrhl kousek masa z velké kotlety, kterou držel v ruce, a vyhodil ho do vzduchu. Maso ani nestačilo dosáhnout vrcholku své dráhy, když se ze tmy mezi trámy v rohu místnosti vynořil černý stín, snesl se dolů a lapil cár ve vzduchu.

„Jo, vobchodník, nebo špión,“ trval na svém Ymor. „Byl bych radši, kdyby to byl špión. Špión se vyplácí dvojnásobně, protože za něj většinou ještě dostaneme odměnu, když ho potom předáme úřadům. Co tomu říkáš, Witheli?“

Druhý nejproslulejší ankh-morporský lupič, sedící proti Ymorovi, napůl přimhouřil své jediné oko a pokrčil rameny.

„Poptal sem se na tu loď,“ zabručel. „Je to nezávislý obchodník. Občas zajíždí i na Hnědé ostrovy. Tam žijou samí divoši. O vyzvědačích nemaj ani páru a předpokládám, že na kupci by si s nadšením pochutnali.“

„Von vážně trochu vypadal jako kupec,“ vymáčkl ze sebe Wa, „akorát že nebyl tlustej.“

Na okně zapleskala křídla. Ymor zvedl těžké tělo ze židle, přešel místnost a vrátil se s velikým havranem. Z nohy mu odepnul malé pouzdro a pták odletěl za svými druhy, kteří se ukrývali ve stínech mezi trámy. Withel pozoroval ptáka bez jakékoliv sympatie. Ymorovi havrani byli proslulí oddaností ke svému pánu. Jejich náklonnost byla tak silná, že muž, který byl jejich pánovi pravou rukou, zaplatil svůj první a poslední pokus stát se nejproslulejším lupičem Ankh-Morporku levým okem. Ne však životem, protože Ymor nikdy nevyčítal Withelovi jeho ambice.

„Od B12,“ zabručel Ymor, když odhodil stranou prázdné pouzdro a roztáhl malý svitek, který byl uvnitř.

„Gorrin, zvaný Kocour,“ odpověděl Withel automaticky. „Stanoviště na věži s gongem v chrámu Malých bohů.“

„Zpráva říká, že Hugo odvedl cizince k Prokopnutému bubnu. Tak to je výborné. Broadman je… naším přítelem, že ano?“

„Jo, pokud nechce mít potíže se živností.“

„Ten tvůj chlápek, ten Gorrin,“ řekl Ymor nesmírně příjemně, „musel bejt v tý hospodě už nějakej čas na výzvědách, poněváč tady píše vo nějaký chodící truhle na nožičkách, jestli tu škrabanici čtu správně.“