Zatím u Prokopnutého bubnu poslouchal Mrakoplaš s otevřenými ústy Dvoukvítkovu řeč.
„Takže jsem se rozhodl, že to musím vidět na vlastní oči,“ říkal právě ten mužík. „Osm roků jsem na to šetřil. Osm roků! Ale stálo to za každý půl-rhinu. No prosím a tady mne máte. V Ankh-Morporku! Myslím tím ve městě oslavovaném písněmi i příběhy! Chodím po ulicích, které poznaly krok Herika Bělomeče! Hrun Barbar, Bravd Střeďan a jeho věrný Lasička… Víte, je to přesně tak, jak jsem si to představoval.“
Mrakoplašova tvář se postupně měnila v masku fascinované hrůzy.
„Už jsem to prostě nemohl v Bes Pelargicu vydržet,“ pokračoval rozverně Dvoukvítek. „Celý den jsem seděl u psacího stolu, sčítal jsem sloupce čísel a jediné, co jsem měl před sebou, až na to budu mít roky, byla penze… a kde je v tom jaká romantika? Tak jsem si jednou pomysleclass="underline" Dvoukvítku, teď a nebo nikdy! Vždyť nemusíš ty pověsti jen poslouchat. Můžeš se tam vypravit. Skončil čas, kdy ses potuloval po přístavu a poslouchal námořnické historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovník a zaplatil si cestu na nejbližší lodi, která plula na Hnědé ostrovy.“
„Nenajmul jste si žádný strážce?“ zamumlal Mrakoplaš.
„Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?“
Mrakoplaš se rozkašlal. „Máte s sebou, ehm, zlato.“
„Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám.“
„Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?“ zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.
„Ano.“ Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. „Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?“
„Grrr,“ zachrčel Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit.“
„Výborně.“
„Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?“
„Bohatý? Já? Můj dobrý muž, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?“ dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.
„Hm. Mohl se spokojit s menší částkou,“ připustil Mrakoplaš.
„Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako… no… nevím, vyjádřilo by slovo ‚průvodce‘ správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně.“
Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.
„Já jsem vás urazil,“ řekl omluvným tónem. „to byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit… vysoká magie, bezpochyby…“
„Ne,“ ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. „Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?“
„No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půlrhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti.“
Čaroděj se držel jako hrdina. „To bude v pořádku,“ vypravil ze sebe. „Výborné.“
Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.
„Tak, a teď bych si rád odpočinul,“ prohlásil turista. „Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě.“
„Samozřejmě.“
„Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje.“
Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se za nimi.
Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.
Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.
Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.
Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti — řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.
Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.
Ankh-morporský Patricij se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné.
„Tak středovou bránou, říkáš?“
Kapitán gardy předpisově zasalutoval. „Ano, pane. Museli jsme pod ním zastřelit koně, než se nám jej podařilo zastavit.“
„A to tě přivedlo přímou cestou sem,“ řekl Patricij a upřel zamyšlený pohled na Mrakoplaše. „Máš k tomu co říci?“
Říkalo se, že celé jedno křídlo Patricijova paláce obývají úředníci a ti prý tráví celé dny jen ověřováním a doplňováním všech informací, které jejich výjimečně schopný pán získal díky svému dokonalému špionážnímu systému. Mrakoplaš o tom nepochyboval. Vrhl rychlý pohled k balonku, který se táhl podél jedné stěny přijímacího sálu. Rychlý běh, pružný skok — a okamžitá salva ze samostřílů. Otřásl se.
Patricij si podepřel bradu pěstěnou rukou a pozoroval čaroděje očima malýma a tvrdýma jako skleněné korálky.
„Tak si to shrňme,“ promluvil po chvíli. „Porušení přísahy, krádež koně, rozšiřování falešných mincí, no ano, řekl bych, že to pro tebe znamená arénu, Mrakoplaši.“
To už bylo příliš.
„Toho koně jsem neukrad! Poctivě jsem ho zaplatil.“
„Ale falešnou mincí! To je prakticky, jako bys ho ukradl!“
„Ale rhinu jsou z ryzího zlata!“
„Rhinu?“ Patricij jeden z nich několikrát převrátil v buclatých prstech. „Tak se jmenují? Zajímavé. Ale přesně jak říkáš, našim dolarům se příliš nepodobají…“
„No jo, samozřejmě že to nejsou…“
„Aha! Takže ty to připouštíš?“
Mrakoplaš otevřel ústa, aby pokračoval ve své obhajobě, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel.
„No proto. A vrcholem toho všeho je ta strašlivá hanba spojená se zbabělým opuštěním člověka, který je na našem pobřeží cizincem. Styď se, Mrakoplaši!“
Patricij mávl rukou. Stráže stojící za čarodějem ustoupily kus dozadu a jejich kapitán poodešel několik kroků stranou. Mrakoplaš se najednou cítil neuvěřitelně osamělý.