Mrakoplaš opatrně nahlédl skulinou dovnitř a zděšeně trhl hlavou, když mu kolem ní se zvukem vyplašené koroptve proletěla těžká vrhací sekera.
Jak mu řekl druhý opatrný pohled, jednalo se o náhodně šťastný hod. V temném lokále Bubnu se hemžili bojující muži a nebylo jich málo, jak mu postupně dokázal třetí a čtvrtý pohled. Mrakoplaš se ještě jednou zaklonil, když ze dveří vyletěla těžká dubová stolička, a počkal, až se roztříštila o zeď na druhé straně úzké uličky. Potom se vrhl dovnitř.
Jeho oblečení bylo dost tmavé a neustálým nošení ještě ztmavlo a tak si málokdo v šeru všiml stínu, který se s horečnatým rozhlížením opatrně šoural od stolu ke stolu. V jednom okamžiku se jakýsi bojovník po zuřivém náporu nepřítele zapotácel zpět a šlápl na něco, co mu připadal jako čísi prsty. Potom se mu do lýtka zakouslo něco, co cítil jako zuby. Strašlivě zaječel a pootevřel svůj kryt, toho využil jeho užaslý protivník a bez váhání ho probodl.
Mrakoplaš doběhl podivným, přikrčeným klusem ke schodům a přitom si olizoval klouby odřené ruky. Do zábradlí nad jeho hlavou se s nárazem zarazila střela z kuše a Mrakoplaš tiše zasténal.
Schody vyběhl skokem, protože očekával každou vteřinu další, přesnější výstřel.
V horní chodbě se celý udýchaný zastavil a narovnal. Podlaha před ním byla pokryta mrtvými těly. Obr s černým plnovousem, který v jedné ruce svíral krvavý meč, lomcoval klikou u dveří jednoho z pokojů.
„Hej!“ vykřikl Mrakoplaš. Chlap se ohlédl, potom jen tak mimochodem vytáhl ze závěsu na koženém bandalíru krátký vrhací nůž a hodil jím. Mrakoplaš se rychle sehnul. Za zády se mu ozval kratičký výkřik. Střelec, mířící kuší do chodby, upustil zbraň a chytil se za krk.
Obr sahal pro další nůž. Mrakoplaš se divoce rozhlížel a pak se náhle se zoufalstvím vztyčil do čarodějnické pózy.
Jedna ruka mu vyletěla vpřed, druhá vzad. „Asoniti! Kyorucha! Beazleblor!“
Chlap zaváhal a v očekávání kouzla mu oči nejistě přebíhaly ze strany na stranu. K poznání, že se nestane vůbec nic, došel přesně v okamžiku, kdy se Mrakoplaš vyděšený k smrti, rozběhl chodbou a kopl ho do rozkroku.
Černobradý zařval, schoulil se do klubíčka, čaroděj zalomcoval klikou, otevřel dveře a skočil dovnitř. Zabouchl za sebou a naprosto vysílený se opřel o dveřní rám. Uvnitř bylo ticho a na posteli spal Dvoukvítek spánkem spravedlivých. U nohou lůžka stálo zavazadlo.
Mrakoplaš popošel několik kroků kupředu, jeho chtivost ho postrkovala, jako by byl na kolečkách. Truhla byla otevřená. Uvnitř byly naskládány váčky a v jednom z nich, pootevřeném, zachytil Mrakoplaš záblesk zlata. Na okamžik chtivost přehlušila i opatrnost, takže začal pomalu natahovat ruku. Jenomže, k čemu by mu to bylo.
Nezůstal by naživu ani tak dlouho, aby si z těch peněz něco užil. Váhavě stáhl ruku zpátky a zazdálo se mu, že se otevřené víko truhly slabě zachvělo. Nepohnulo se, jako by odněkud zafoukal vítr? Mrakoplaš se podíval na prsty a pak na víko. Bylo těžké a okované mosaznými pásy. Teď bylo naprosto nehybné.
Zbytečně se plaší.
„Mrakoplaši!“
Dvoukvítek seskočil z postele. Čaroděj uskočil nazpět a přeskupil obličejové svaly do přátelského úsměvu.
„Drahý člověče, jste tady právě včas! Dáme si něco pořádného k obědu a pak se vydáme do města. Věřím, že jste na odpoledne vymyslel nějaký báječný program!“
„Er-“
„No to je skvělé.“
Mrakoplaš se zhluboka nadechl. „Heleďte, byl by asi lepší, kdybysme se najedli někde jinde. Tady dole se to trochu porvalo.“
„Hospodská rvačka? Proč jenom jste mne nevzbudil?“
„No víte, já — cože?“
„Myslím, že jsem se dnes ráno vyjádřil dost jasně, Mrakoplaši. Chci vidět opravdový a nefalšovaný morporkský život — trh s otroky, Uličku nevěstek, co jí říkáte Kurví díra, chrám Malých bohů, cech žebráků… a opravdovou hospodskou rvačku.“
Dvoukvítkovi se do hlasu vmísil slabý stín podezření. „Máte tady hospodské rvačky, že? Víte, muž, který se houpe na stropním svícnu, šerm okolo stolu, takové ty věci, do kterých se vždycky zapletou Hrun Barbar s Lasičkou. Víte, co myslím, vzrušení!“
Mrakoplaš těžce dosedl na postel.
„Vy chcete fakt vidět pranici?“ zeptal se smutně.
„Samozřejmě, co je na tom špatného?“
„No tak za prvý, při těch rvačkách přicházej lidi k úrazu.“
„Aha. No víte, já jsem nemyslel, že bychom se do nich míchali. Prostě chci jenom jednu takovou rvačku vidět. A taky některé z vašich proslulých hrdinů. Máte jich přeci dost, ne? Nejsou to jenom takové ty přístavní historky, že ne?“ V téhle chvíli se Mrakoplašovi k jeho údivu zdálo, že človíček téměř žadoní.
„Ale jó. Tady jich je, jéje,“ odpověděl mu spěšně. Rychle si je v duchu představil jednoho po druhém a při té představě se otřásl.
Všichni hrdinové zemí Kruhového moře dříve nebo později prošli branami Ankh-Morporku. Většina jich pocházela z barbarských kmenů z okolí zmrzlého Středu. Ty kraje měly ve vývozu hrdinů určitou dlouhodobou tradici. Téměř jeden jako druhý vlastnili hrubé kouzelné meče, jejichž neodstíněná rezonance s astrální rovinou vyváděla šílené kusy s každým jemnějším magickým experimentem v okruhu několika mil. To jim však Mrakoplaš za zlé neměl. Věděl dobře, že on sám je kouzelnický zmetek, takže mu ani v nejmenším nevadilo, že stačí, aby se u městských branou objevil hrdina a v celé Okultní čtvrti začaly praskat křivule a zhmotňovat se démoni. Ne, to, co se jemu nelíbilo na hrdinech, bylo, že když byli střízliví, mívali většinou zachmuřilost sebevraha, a když byli opilí, zmocňovalo se jich vražedné šílenství. Kromě toho jich bylo až příliš mnoho. Některá ze známých poradních míst za branami města se během sezóny podobala spíš sněmu trhovkyň a mluvilo se dokonce o tom že se budou sněmy pořádat v turnusech, aby se tam všichni vešli.
Mrakoplaš si zamnul nos. Jediní hrdinové, se kterými strávil nějaký čas, byli Bravd a Lasička, a ti byli právě mimo město, a Hrun Barbar, který byl podle středových měřítek vysoce vzdělaný muž, protože dokázal myslet, aniž přitom pohyboval rty. Říkalo se, že se Hrun touhle dobou toulá někde v pláních Posměru.
„Heleďte se,“ začal Mrakoplaš nakonec opatrně, „už jste se vůbec někdy sešel s vopravdickym barbarem?“
Dvoukvítek zavrtěl hlavou.
„Toho sem se bál,“ přikývl Mrakoplaš. „Tak já vám to teda povim, voni…“
Na ulici pod oknem se ozval dusot běžících nohou a po schodech z lokálu sem dolehl jakýsi křik. Dveře se rozletěly dokořán, dřív než se Mrakoplaš stačil sebrat natolik, aby vyskočil z okna.
Místo zuřivostí zkřivené tváře hrabivého zlosyna se ve dveřích objevil zarudlý a usměvavý obličej seržanta městské stráže. Mrakoplaš si zhluboka vydechl. Samozřejmě. Stráž je vždycky hrozně opatrná, aby se náhodou neobjevila příliš brzo na místě rvačky, ve které by vzhledem k počtu zúčastněných nemusela mít rozhodující slovo. Jejich místo totiž bylo pod penzí a do služby ve stráži vstupovali především opatrní a rozvážní lidé. Seržant zazářil na Mrakoplaše a pak se se zájmen zadíval na Dvoukvítka.
„Doufám, že je všechno v pořádku, co?“ prohlásil přátelsky.
„Jo, skvělý,“ přikývl Mrakoplaš. „Někde jste se kapku zdrželi, že?“
Seržant si ho nevšímal. „Tak tohle je tedy ten cizinec?“ vyptával se zvědavě.