Všechno, co se tu stalo, se stalo velice dávno, před mnoha lety, dávno vyprchal pach požárů a střelby, ale zvláštním způsobem se tu udržela tížívá atmosféra kruté nenávisti, zuřivosti a zbabělosti, v níž kdysi stříleli neznámí dělostřelci.
Začínám diktovat další hlášení, Štěkn usedá opodál, štítivě ohrnuje pysk, pošilhává žlutým okem a schválně hodně nahlas bručí: „Lidi... O tom se nedá pochybovat... Samozřejmě lidi... Železo a oheň, rozvaliny, pokaždé je to stejné...“ Zřejmě i on cítí tuhle atmosféru a patrně ještě intenzívněji než já. A navíc si teď vzpomíná na svoje rodné kraje — lesy prošpikované smrtonosnou technikou, rozlehlá prostranství sežehnutá na popel, kde mrtvě trčí zuhelnatělé radioaktivní kmeny stromů a kde sama země je prosycena nenávistí, strachem a zánikem ...
Na tomto náměstí nemáme už co dělat. Jedině snad vymýšlet hypotézy a vybavovat si ve fantazii obrazy jeden strašlivější než druhý. Jdeme dál a já si v duchu říkám, že v epochách globálních katastrof vyvrhují civilizace na povrch bytí všechnu chátru, veškerou spodinu, která se za celá staletí nahromadila v genech společnosti. Formy této sedliny jsou neobyčejně mnohotvárné a dá se z nich soudit, nakolik neúspěšná byla daná civilizace v momentu kataklysmatu, ale velice málo se dá říci o jeho podstatě, protože nejrůznější kataklysmata — ať už globální pandemie nebo světová válka nebo dokonce geologická katastrofa — vyvrhují na povrch vždy stejnou sedlinu: nenávist, zvířecí egoismus, krutost, která se tváří jako oprávněná, ale ve skutečnosti žádné oprávnění nemá ...
Zpráva od Espady: navázal kontakt. Komovův rozkaz: všechny skupiny připraví translatéry k příjmu lingvistické informace. Sahám si rukou za záda a po hmatu zapínám páčku přenosného tlumočnického zařízení ...
2. června 78. MAJA GLUMOVOVÁ, PŘÍTELKYNĚ LVA ABALKINA
Neupozorňoval jsem Maju Glumovovou předem na svou návštěvu a v devět hodin ráno jsem se vypravil rovnou na náměstí Hvězda.
Na úsvitu trochu sprchlo a obrovská krychle muzea z nehlazeného mramoru ve slunečních paprscích vlhce jiskřila. Již z dálky jsem před hlavním vchodem viděl početný pestrý dav, a když jsem došel blíž, zaslechl jsem nespokojené a zklamané výkřiky. Dověděl jsem se, že od včerejška je muzeum pro návštěvníky uzavřeno, protože se připravuje nějaká nová expozice. Dav se skládal převážně z turistů, ale největší rozčarování projevovali vědečtí pracovníci, kteří si vybrali právě dnešní ráno k práci na exponátech. Nová expozice je ani trochu nezajímala. Mělo se jim včas dát vědět, že se chystají tyhle administrativní zásahy. Takhle ztratili den... Zmatek zvyšovali kybernetičtí uklízeči, kterým zřejmě zapomněli změnit program, takže teď nesmyslně bloumali v davu, pletli se lidem pod nohy, uskakovali před podrážděnými kopanci a co chvíli vyvolávali výbuchy škodolibého smíchu, když se tupě snažili projít dovnitř zavřenými dveřmi.
Obhlédl jsem situaci a nezdržoval jsem se tu. Byl jsem v tomto muzeu už několikrát, takže jsem věděl, kde je služební vchod. Obešel jsem budovu a stinnou alejí jsem došel k nízkým dvířkům, která byla za souvislou stěnou jakýchsi popínavých rostlin sotva znatelná. Tato dvířka z plastiku, se vzorkem mořeného dubu, byla rovněž zavřena. U prahu přešlapoval další kybernetický uklízeč. Tvářil se beznadějně sklesle — během noci chudinka určitě ztratil značnou část napětí a tady ve stínu neměl valnou naději, že si energii zase doplní.
Odstrčil jsem ho nohou a zlostně zaklepal. Ozval se záhrobní hlas:
„Muzeum mimozemských kultur je dočasně uzavřeno vzhledem k adaptaci ústředních sálů pro novou expozici. Prosíme o prominutí, přijďte k nám za týden.“
„Massarakš!“ zaklel jsem nahlas a v rozpacích jsem se rozhlédl.
Nablízku samozřejmě nikdo nebyl, jen robot mi starostlivě cvrkal u nohou. Zaujaly ho nejspíše moje střevíce.
Znovu jsem ho odkopl a zabušil jsem pěstí na dveře.
„Muzeum mimozemských kultur...,“ rozezněl se opět záhrobní hlas, ale najednou ztichl.
Dveře se otevřely.
„Je to dost,“ prohlásil jsem a vstoupil dovnitř.
Robot zůstal před prahem.
„No?“ řekl jsem mu. „Tak pojď.“
Robot ucouvl, jako by se nemohl rozhodnout, a v tu chvíli se dveře znovu zabouchly.
V chodbách se vznášela nepříliš silná, ale specifická vůně. Už dávno jsem si všiml, že každé muzeum má svou charakteristickou vůni. Zvlášť pronikavá bývá v muzeích zoologických, ale i tady to bylo dost cítit. Nejspíš mimozemskými kulturami.
Nakoukl jsem do první místnosti, která byla po ruce, a objevil jsem tam dvě mladičké dívenky, které se s molekulárními páječkami v rukou vrtaly v útrobách jakéhosi mechanismu, připomínajícího nejspíš veliké klubko ostnatého drátu. Zeptal jsem se, kde najdu Maju Toivovnu, dostal jsem podrobné pokyny a vydal jsem se po chodbách zvláštního oddělení předmětů materiální kultury nevyjasněného určení. Tady jsem nepotkal nikoho. Široké masy pracovníků se nejspíš zdržovaly v ústředních sálech, kde se zabývaly novou expozicí, zatímco tady nebyl nikdo a nic kromě předmětů nevyjasněného určení. Zato jich jsem tu cestou viděl habaděj a došel jsem k přesvědčení, že jak bylo jejích určení vždycky nevyjasněné, tak nevyjasněné zůstane na věky věkův, amen.
Maju Toivovnu jsem našel v jejím kabinetě. Když jsem vstoupil, pozvedla ke mně obličej. Byla to krásná, dokonce velice krásná žena s nádhernými kaštanovými vlasy, velkýma šedýma očima, mírně zvednutým nosem, silnýma obnaženýma rukama s dlouhými prsty, oblečená do volné modré blůzy bez rukávů s podélnými černobílými proužky. Půvabná žena. Nad pravým obočím měla malé černé mateřské znamínko.
Dívala se na mě roztržitě, dokonce ne na mne, ale jakoby skrze mne, dívala se a mlčela. Na stole před ní bylo prázdno, jen obě její ruce spočívaly na desce, jako by si je tam položila a zapomněla na ně.
„Prosím o prominutí,“ řekl jsem. „Jmenuji se Maxim Kammerer.“
„Ano. Poslouchám vás.“
I hlas měla roztržitý a nemluvila pravdu — neposlouchala mě. Vůbec mě neslyšela ani neviděla. A zřejmě na mě dneska neměla ani trochu náladu. Každý slušný člověk na mém místě by se omluvil a odešel. Ale já jsem si nemohl dovolit být slušným člověkem. Byl jsem pracovníkem Komkonu-2 ve službě. Proto jsem se ani neomlouval, tím méně jsem neodcházel, jednoduše jsem se posadil do nejbližšího křesla, zatvářil jsem se mile a prostoduše a zeptal jsem se:
„Co to máte dneska s muzeem? Nikoho nepouštějí dovnitř...“
Vypadalo to, jako by se trochu podivila.
„Nepouštějí? Vážně?“
„Vždyť vám to říkám! Jen taktak mě pustili služebním vchodem.“
„Aha, ano... Promiňte, kdo že jste? Vy ode mne něco potřebujete?“
Opakoval jsem, že jsem Maxim Kammerer a začal jsem vykládat svou legendu.
A tu se stalo něco podivuhodného. Jakmile jsem pronesl jméno Lva Abalkina, jako by se probudila. Z jejího obličeje zmizela roztržitost, celá zaplála a doslova se do mne vpila svýma šedýma očima. Nepronesla však ani slovo a vyslechla mě do konce. Jen pomalu zvedla ze stolu bezvládně ležící ruce, propletla si dlouhé prsty a opřela si o ně bradu.