„Vy jste ho znal osobně?“ zeptala se.
Vyprávěl jsem o expedici v ústí Modrého Hada.
„Samosebou,“ ujistil jsem ji. „Ale to je málo.“
„Málo — k čemu?“ zeptala se.
Na obličeji se jí objevil zvláštní výraz — jako by s obtížemi přemáhala smích. I oči jí zablyštěly.
„Rozumějte,“ začal jsem znovu, „chtěl bych ukázat, jak se Abalkin postupně stával významným specialistou ve svém oboru. Na rozhraní mezi zoopsychologií a sociopsychologií učinil něco jako...“
„Ale on se nestal specialistou ve svém oboru,“ řekla Glumovová. „Oni ho udělali progresorem. Oni ho... Oni...“
Ne, to nepřemáhala smích, ale slzy. A teď přestala. Složila hlavu do dlaní a rozvzlykala se. Bože na nebi! Ženské slzy jsou vůbec hrůza a tady jsem navíc ničemu nerozuměl. Vzlykala bouřlivě, odevzdaně jako dítě, celá se otřásala a já seděl jako pitomec a nevěděl, co mám dělat. V takových případech se vždycky podává sklenice vody, ale tady v kabinetě nebyla žádná sklenice ani voda, ani něco trochu podobného — jen samé regály plné předmětů nevyjasněného určení.
A ona stále plakala, slzy jí v pramíncích protékaly mezi prsty a kapaly na stůl, Glumovová křečovitě vzdychala, zajíkala se a pořád si držela ruce před obličejem; najednou se rozhovořila a mluvila tak, jako by uvažovala nahlas — sama sebe přerušovala, říkala cosi páté přes deváté, bez koncepce a cíle.
... Ten se jí natrápil, och — a jak! Jen trochu projevila vlastní vůli, už ji mlátil. Nedbal na to, že je holčička o tři roky mladší než on — patřila mu a basta. Byla jeho věcí, jeho vlastnictvím. A stala se jím snad od prvního dne, co ji spatřil. Jí bylo pět, jemu osm. Běhal kolem ní dokolečka a vykřikoval říkanku, kterou sám vymysleclass="underline" U dveří stála zvířátka malá, stříleli do nich a bylo po nich! Desetkrát, dvacetkrát za sebou. Dala se tomu do smíchu — a tehdy jí nařezal poprvé ...
... Bylo to nádherné — být jeho věcí, protože ji miloval. Jinak nikdy nikoho nemiloval. Pouze ji. Všichni ostatní mu byli lhostejní. Nic nechápali a neuměli pochopit. A on vystupoval na scénu, zpíval písničky a recitoval — pro ni. Taky to tak říkaclass="underline" To je pro tebe. Líbilo se ti to? A skákal do výšky — pro ni. A potápěl se do hloubky dvaatřiceti metrů — pro ni. A po nocích psal verše — taky pro ni. Neobyčejně si jí vážil, téhle své věci, a neustále se snažil být hoden takové vzácné věci. A nikdo o tom nic nevěděl. Až do posledního roku, kdy se to dozvěděl jeho učitel...
...Měl ještě spoustu jiných vlastních věcí. Celý les kolem internátu byl jeho velikým vlastnictvím. Každý pták v tom lese, každá veverka, každá žába v příkopu. Býval velitelem hadů, vypovídal války a uzavíral mír mezi mraveništi, uměl léčit soby a všichni patřili jemu, kromě starého losa jménem Rex, kterého prohlásil za sobě rovného, ale pak se s ním poškorpil a vyhnal ho z lesa...
...Husa, učiněná husa! Nejdřív bylo všechno tak pěkné, ale pak povyrostla a vzala si do hlavy, že si vybojuje svobodu. Otevřeně mu sdělila, že už nehodlá být jeho věcí. Napráskal jí, ale ona byla umíněná a stála na svém, husa hloupá. Tak jí nařezal znovu, krutě a nemilosrdně, jako mlátil své vlky, když se chtěli vymanit z poslušnosti. Ale ona nebyla vlk a byla paličatější než všichni vlci dohromady. A tu vytasil od pasu nůž, který si vlastnoručně vybrousil z kosti nalezené v lese, a s divokým úsměvem si pomalu a strašlivě rozpáral ruku od zápěstí až k lokti. Stál před ní s oním šíleným úsměvem, krev mu stříkala z ruky jako voda z kohoutku a on se zeptaclass="underline" A co teď? A ještě než se skácel, pochopila, že měl pravdu. Měl vždycky pravdu, hned od počátku. Ale ona, husa, husa, husa, to pořád nechtěla uznat...
... A v posledním roce jeho pobytu v internátu, když se ona vrátila z prázdnin, už nebylo nic. Něco se stalo. Nejspíš už ho vzali do svých rukou. Dověděli se o všem a samozřejmě se zhrozili, idioti. Proklatí rozumní kreténi. Podíval se skrz ni a odvrátil se. A pak už se na ni nedíval. Přestala pro něho existovat stejně jako všichni ostatní. Ztratil svou věc a smířil se se ztrátou. A když si na ni znovu vzpomněl, bylo už všechno jinak. Život už dávno přestal být tajuplným lesem, kde on, byl vládcem a ona tím nejcennějším, co on má. Tamti už ho začali předělávat, byl už skoro progresor, v půli cesty do jiného světa, kde je zvykem se navzájem zrazovat a mučit. A bylo vidět, že pevně vykročil na tuto novou cestu, byl dobrým žákem, přičinlivým a talentovaným. Psal jí, ona neodpovídala. Zval ji, ona se neozývala. Neměl ji zvát, ale přijet osobně, nařezat jí jako kdysi, a pak by možná bylo zase všechno jako dřív. Ale on už nebyl vládcem. Stal se pouze mužem, jakých je kolem mnoho, a přestal jí psát...
...Jeho poslední dopis, jako vždy psaný rukou (uznával totiž jedině dopisy psané rukou, žádné krystaly, žádné magnetické záznamy), jeho poslední dopis přišel právě odtamtud, od Modrého Hada. „U dveří stála zvířátka malá,“ psal jí, „stříleli do nich a bylo po nich.“ Nic víc v tom posledním dopise nebylo.
Horečnatě ze sebe sypala vzpomínky, vzlykala a smrkala do laboratorních ubrousků a já najednou pochopil, ostatně za chvilku to řekla sama — včera se s ním viděla. Právě v době, kdy jsem jí volal domů a mluvil s pihovatým Toivem, když jsem sháněl Jadvigu Michajlovnu, když jsem mluvil s Admirálem, i když jsem pak ležel doma a studoval hlášení o operaci Mrtvý svět — celou tu dobu byla s ním, dívala se na něho, poslouchala ho a dělo se mezi nimi něco takového, kvůli čemu si teď vylévá srdce úplně cizímu člověku.
2. června 78. MAJA GLUMOVOVÁ A NOVINÁŘ KAMMERER
Zmlkla, jako by se byla vzpamatovala, a já se taky vzpamatoval — jenže já o několik sekund dřív. Byl jsem přece ve službě. Musel jsem pracovat. Povinnost. Smysl pro povinnost. Každý musí plnit svou povinnost. Ta zatuchlá, kostrbatá slova! Po všem, co jsem nyní slyšel. Vykašlat se na povinnost a udělat všechno, abych tuhle nešťastnou ženu vytáhl z jejího nepochopitelného zoufalství. Co když právě tohle je moje pravá povinnost?
Ale věděl jsem, že tomu tak není. A to z mnoha důvodů. Například proto, že neumím vytahovat lidi ze zoufalství. Jednoduše nevím, jak se to dělá. Nevím ani, čím se při tom začíná. Proto bych se byl v této chvíli nejraději zvedl, omluvil se a odešel. Ale ani to samozřejmě neudělám, protože jsem povinen bezpodmínečně se dozvědět, kdy se setkali a kde je nyní on...
Najednou se znovu zeptala:
„Kdo vy vlastně jste?“
Položila mi tuto otázku nalomeným, suchým hlasem, oči už měla suché a lesklé, chorobně lesklé.
Než jsem přišel, seděla tu sama, třebaže okolo bylo plno jejích kolegů a snad i přátel, nicméně ona byla sama, možná k ní někdo zašel a pokoušel se dát se s ní do řeči, ale ona přece jen zůstala sama, protože tady nikdo nevěděl a ani nemohl vědět o člověku, který jí naplnil duši tím hrozným zoufalstvím, tím palčivým, vysilujícím zklamáním a vším ostatním, co se v ní za tuto noc nashromáždilo, dralo se ven a nenacházelo cestu, a tu jsem se objevil já a pronesl jméno Lva Abalkina — a jako bych skalpelem prořízl nesnesitelný vřed. V tu chvíli spustila a na nějakou dobu pocítila obrovskou úlevu, konečně se dokázala vykřičet, vyplakat, zbavit se bolesti, její rozum se uvolnil... a v tu chvíli jsem přestal být uzdravitelem a stal jsem se tím, kým jsem byl ve skutečnosti, naprosto cizím, náhodným a neznámým člověkem. A teď jí došlo, že není možné, abych byl úplně náhodným člověkem, protože k takovým náhodám nedochází. Nestává se, aby se člověk před dvaceti lety rozloučil s milovaným, dvacet let o něm nic nevěděl, dvacet let neslyšel jeho jméno, a potom po dvaceti letech se s ním znovu setkal, strávil s ním noc, hroznou a trpkou, hroznější a trpčí než jakékoli odloučení, a aby pak hned ráno, poprvé za dvacet let, slyšel člověk jeho jméno z úst docela náhodné, cizí a neznámé osoby ...