„Kdo vy vlastně jste?“ zeptala se nalomeným a suchým hlasem.
„Jmenuji se Maxim Kammerer,“ odpověděl jsem potřetí a tvářil jsem se krajně rozpačitě. „V určitém smyslu jsem novinář... Ale proboha... Jak se zdá, přišel jsem nevhod... Víte, sbírám materiál ke knize o Lvu Abalkinovi...“
„Co tady dělá?“
Nevěřila mi. Snad vycítila, že nehledám materiál o Lvu Abalkinovi, ale jeho samého. Musel jsem se přizpůsobit. A to co nejrychleji. A taky jsem se přizpůsobil.
„V jakém smyslu?“ zeptal se novinář Kammerer bezradně a dokonce trochu znepokojeně.
„On tady dostal úkol?“
Novinář Kammerer přiblble vyvalil oči. „Ú-kol? J-já vám dost dobře nerozumím...“ Novinář Kammerer byl bezradný. Bezpochyby nebyl na takové setkání připraven. Dostal se proti své vůli do hloupé situace a vůbec nevěděl, jak se z ní vymotat. Nejradši by byl utekl. „Majo Toivovno, já přece... Proboha, jen si nemyslete... Berte to, jako že jsem tady nic neslyšel. Už jsem na všecko zapomněl! Vůbec jsem tady nebyl. Ale jestli vám můžu nějak pomoct...“
Novinář Kammerer blekotal páté přes deváté a byl rudý rozpaky. Teď už neseděl. V jakési úslužné a krajně nepohodlné póze se nakláněl nad stůl a neustále se pokoušel vzít Maju Toivovnu povzbudivě za loket. Byl asi na pohled děsně protivný, ale zřejmě naprosto neškodný a trochu přitroublý.
„Víte, můj způsob práce už je takový,“ mumlal ve snaze nějak se ospravedlnit. „Je to asi sporný způsob, nevím, ale dřív jsem s tím měl vždycky úspěch... Začínám od lesa: spolupracovníci, přátelé... učitelé taky, samozřejmě... A teprve potom, už v plné zbroji, abych tak řekl, přistupuji k hlavnímu objektu zkoumání... Ptal jsem se na Komkonu a tam mi řekli, že se Abalkin má vrátit co nevidět na Zemi... S učitelem už jsem mluvil... S lékařkou... Pak jsem se rozhodl promluvit s vámi... ale nevybral jsem si vhodnou chvíli. Promiňte, ještě jednou mi promiňte. Nejsem slepý, vidím, že tady došlo k nějaké velice nepříjemné shodě okolností...“
Ten neohrabaný a přihlouplý novinář Kammerer ji přece jen uklidnil. Opřela se v křesle a přikryla si obličej dlaní. Zmizelo podezření, probudil se stud, do těla se vlila únava.
„Ano,“ řekla, „je to shoda okolností.“
Teď by měl novinář Kammerer udělat čelem vzad a po špičkách zmizet. Ale to by nebyl on. Nemohl přece jen tak nechat o samotě utrápenou, rozrušenou ženu, která bezpochyby potřebuje pomocnou ruku a povzbuzení.
„Samosebou, shoda okolností, nic víc,“ mumlal novinář. „A zapomeneme na to, nic nebylo... Někdy později, až budete moci... chtít... bych s velkým potěšením, pochopitelně... Ovšem, není to první případ v mé práci, že nejdřív rozmlouvám s hlavním objektem a teprve pak... Majo Toivovno, neměl bych někoho zavolat? Bude to hned...“
Mlčela.
„Tak tedy ne, Jak myslíte... Proč vlastně? Posedím tu s vámi, pro všechny případy...“
Konečně sejmula ruku z očí.
„Není třeba, abyste se mnou seděl,“ řekla unaveně. „Běžte si radši za svým hlavním objektem...“
„Nenene!“ protestoval novinář Kammerer. „Času dost. Objekt neobjekt, já bych vás nerad nechával samotnou... Času mám habaděj.“ Podíval se na hodinky s určitým znepokojením. „A objekt mí teď neuteče! Já už si ho chytím... Doma nejspíš stejně nebude Znám ty progresory na dovolené. Toulá se nejspíš po městě a oddává se sentimentálním vzpomínkám...“
„Není ve městě,“ řekla Maja Toivovna stále zdrženlivě. „Máte k němu dvě hodiny letu...“
„Dvě hodiny letu?“ Novinář Kammerer byl nepříjemně překvapen. „Nezlobte se, ale já jsem nabyl takového dojmu, že...“
„Je na Valdaji. Lázně Osinka. Na jezeře Velje. A pamatujte, že nulová transportace nefunguje.“
„Hm-m-m,“ pronesl novinář Kammerer hodně hlasitě.
Dvouhodinová letecká cesta se mu rozhodně nehodila do jeho dnešních plánů. Mohlo to dokonce vypadat, že je vůbec odpůrcem vzdušného cestování.
„Dvě hodiny,“ zamumlal. „Tak-tak-tak... Představoval jsem si to trochu jinak... Nezlobte se, Majo Toivovno, ale mohl bych se s ním spojit odtud?“
„Asi ano,“ odpověděla Maja Toivovna hlasem už docela skleslým. „Ale já neznám jeho číslo... Víte co, Kammerere, nechtě mě samotnou. Stejně jsem vám teď k ničemu.“
Teprve v této chvíli si novinář Kammerer plně uvědomil trapnost situace, do které se dostal. Vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Hned se vzpamatoval a vrátil se ke stolu. Zamumlal nějaké nesrozumitelné omluvy. Znovu rychle zamířil ke dveřím a cestou porazil křeslo. Za neustálého omluvného mumlání zvedl křeslo a postavil je na místo s přehnanou opatrností, jako by bylo z křišťálu a porcelánu. Začal se uklánět a couvat, zadkem rozrazil dveře a vyvalil se do chodby.
Opatrně jsem za sebou zavřel, chvíli jsem stál za dveřmi a hřbetem dlaně jsem si roztíral ztvrdlé svaly ve tvářích. Studem a odporem k sobě samému se mi zvedal žaludek.
2. června 78. „OSINKA“. DOKTOR GOANNEK
Od východního břehu vypadala Osinka jako shluk bílých a červených střech utopených v rudozeleném porostu jeřabin. Byl tam ještě úzký proužek pláže a na pohled dřevěné přístaviště, k němuž se přimáčklo stádo různobarevných lodiček. Na celém ozářeném svahu nebylo vidět ani človíčka, jen na molu trůnila, bosé nohy spuštěné dolů, postava v bílém oblečení — kdosi zřejmě chytal ryby, protože se ani nepohnul.
Odhodil jsem šaty na sedadlo a bez zbytečného hluku jsem vstoupil do vody. V jezeře Velje byla báječná voda, čistá a sladká, plavalo se v ní jedna radost.
Když jsem se vyškrábal na molo a začal po vyhřátých prknech poskakovat po jedné noze, abych vytřepal vodu z ucha, muž v bílém se konečně odtrhl od splávku, přes rameno si mě prohlédl a zeptal se se zájmem:
„To jedete z Moskvy takhle jenom v trenýrkách?“
Zase to byl staroch ke stovce, suchý a hubený jako bambusová udíce, jenže v obličeji ne žlutý, spíš zahnědlý, řekl bych dokonce skoro černý. Snad pro kontrast ke svému čistě bílému oblečení. Ale oči měl mladé — drobounké, modravé a šibalské. Oslnivě bílá čepička s obrovitým štítkem proti slunci chránila jeho bezpochyby holou lebku a dodávala mu vzezření vysloužilého žokeje nebo twainovského študenta, který utekl z nedělního vyučování.
„Prý je tady spousta ryb,“ řekl jsem a usedl vedle něho na bobek.
„Lež,“ prohlásil muž. Řekl to stručně. Pádně.
„Prý se tady příjemně tráví čas,“ pokračoval jsem.
„Jak komu,“ řekl muž.
„Jsou tu prý moderní lázně,“ řekl jsem.
„Byly,“ řekl on.
Nevěděl jsem, jak dál. Odmlčeli jsme se.
„Moderní lázně, mladíku,“ spustil muž mentorsky, „tady byly před třemi sezónami. Teď totiž, mladíku, si lidi nedovedou představit dovolenou jinak než s ledovou vodou, s komáry, se syrovým masem a neprostupnými houštinami... Znáte verš: Divoká skaliska — útočiště mé...? No prosím... Tajmyr a Baffinova země, to je dneska jejich... Kosmonaut?“ zeptal se najednou. „Nebo progresor? Etnolog?“